"Bezpochyby jsem klidnější, než jsem býval. Všechno je jiné, než bylo," prohlásil Nick Cave v prvním rozhovoru, který poskytl po více než pěti letech. Stalo se tak loni v listopadu v Kodani, pár měsíců po vernisáži výstavy Stranger Than Kindness, již Dánská královská knihovna prodloužila zatím do 2. května letošního roku.
"Všechno se změnilo poté, co můj syn zemřel. Nechci se k tomu stále vracet, ale věci se prostě změnily. A já jsem se změnil. V důsledku z toho vzešel klid, který se značně liší od šílenství předcházejících let," vysvětloval Cave stoickou atmosféru výstavy a nakonec i éterický charakter jeho posledních alb Ghosteen a Idiot Prayer.
Klid prostupuje také aktuální nahrávku Carnage, posluchače ale z meditace a dojímání po dlouhé době propleskne i Caveovo vulgární já. Dere se opět na světlo jeho vnitřní apokalyptický rocker, který se projevoval především v dobách kapely Birthday Party na přelomu 70. a 80. let minulého století?
Nanebevzetí dle Cavea
"Střelím tě do ksichtu. Jen tak, pro zábavu," syčí Cave opakovaně v epické, šestiminutové kompozici White Elephant, která je středobodem, koncentrátem i klíčem k albu. Australský zpěvák na scénu nejdřív uvádí postavu bílého lovce s "pistolí napěchovanou sloními slzami v kalhotách". Vysedává na verandě a vyhrožuje každému, kdo se přiblíží na dostřel.
Jenže v polovině se skladba zlomí v extatickou mši: "Čas nadešel, čas je noc / Čas pro království na nebesích / Neptej se kdo, neptej se proč / Království nebeské je tu / Všichni jdeme domů," hřímá Cave za doprovodu pěveckého sboru a jemně rozhašeného, nicméně zapáleného orchestru. Možná proto, že dny bílého lovce se krátí, možná kvůli tomu klidu, který Cave našel při truchlení.
Po momentu povznesení přichází návrat do reality, nicméně i v ní se Nick Cave s Warrenem Ellisem dokážou zasnít. "Nedostaneme se do Amsterdamu ani k tomu jezeru v Africe / Tento rok se, drahá, nedostaneme nikam," zpívá Cave za doprovodu jemného piana v následující kompozici Albuquerque.
Pokud by ji s Warrenem Ellisem vylouhovali v syntezátorové mlhovině jen o trochu déle, dokonale by zapadla na předloňské studiové album Ghosteen. Na této zatím poslední nahrávce kapely Bad Seeds stavěli fantaskní světy, jež by mohly poskytnout úlevu a smíření.
Protagonistovi nového alba je nyní podobně zapovězena cesta do Albuquerque a dalších míst. Tedy "pokud mě tam, drahá, nevezmeš", jak zpívá v závěru písně, což může být příjemně povzbudivý výhled do budoucnosti.
Přestože si Cave dává záležet na nadčasovosti, na aktuální nahrávku prosáklo až překvapivě mnoho motivů z prvního roku pandemie. "Protestující klečí na krku sochy / Socha sípá: Nemůžu dýchat / Protestující říká: Teď alespoň víš, jaký to je / A skopne ji do moře," recituje ve White Elephant obrazy připomínající události nejen z anglického Bristolu, kde v rámci protestů hnutí Black Lives Matter loni padla socha někdejšího podnikatele, filantropa a otrokáře Edwarda Colstona.
Svět se řítil do pekel
Text White Elephant je pro pochopení alba zásadní, přestože vznikl částečně "na zakázku". Okolo října 2019 narazil Cave v Los Angeles na britského sochaře a malíře Thomase Houseaga. Stali se přáteli, během pandemie si často volali. Když se sochař na pár měsíců odmlčel, Cave si začal dělat starosti. Později vyšlo najevo, že se Houseago po psychickém zhroucení zotavuje v Malibu, v rámci možností se mu daří dobře, jen nemůže začít znovu tvořit.
"Seděl jsem na svém balkonu v Brightonu, celý svět se řítil do pekel a v hlavě jsem neměl nic než hromadu strachu a nejistoty," líčí Cave na webu The Red Hand Files, skrz nějž v posledních letech komunikuje s fanoušky. Se ztraceným umělcem uzavřel po telefonu dohodu: pokud mu Houseago namaluje obraz, Cave mu věnuje píseň.
"Té noci jsem napsal White Elephant a text mu poslal. Slova přicházela ztěžka a rychle, všechna během jediného sezení, což je pro mě dost neobvyklé," vysvětluje vznik písně, která nastartovala tvůrčí proces. Jeho vyvrcholením je album Carnage - a malovat znovu začal i Houseago. Jeho velkoformátové obrazy západů slunce popisuje Cave jako "silné, vzpurné a podvratné kusy, svědectví o zápasu jednoho člověka s vlastními destruktivními silami i zázračné a uzdravující síle umění". Podobně lze charakterizovat i jakoukoliv Caveovu desku, jež vznikla po smrti jeho syna.
Skladba White Elephant je plná symbolů a obrazů, které se v průběhu alba vynořují a zase mizí. Ústřední píseň funguje jako rozcestník, i díky protichůdným náladám, které se po Carnage prohání s elegancí současného jarního počasí, kdy se obloha mění s každým pohledem vzhůru.
Předností nahrávky je dynamika, jaká předchozím deskám chyběla. Zvuk Ghosteen byl konstantě hutný, nedávný koncertní záznam Idiot Prayer zase limitovaly možnosti klavírního křídla.
Chobotnice pod dekou
"Zjistil jsem, že vymanit se z tvůrčího procesu a pracovat ve službách někoho může být čas od času prospěšné," vysvětluje Cave na webu Red Hand Files a nemyslí jen reciproční tvorbu s dalšími umělci. Na zakázku napsal mnoho partitur, s Warrenem Ellisem, dlouholetým kolegou, přítelem a pravou skladatelskou rukou z Bad Seeds, pak scénickou hudbou doprovodili přes tucet snímků. Většina z nich je přitom spíše "béčkové" kvality, jako by si tříbili řemeslo a umění nechávali na někdy jindy.
Rysy filmové hudby nese i nové album. A pokud by ho skutečně doprovázel obraz, byl by to patrně experimentální snímek plný opakujících se symbolů, metafor i dramatických zvratů. Byl by hůře srozumitelný a nepřístupný dětem, řekněme do čtrnácti let. Možná do dvanácti. "Jsem dvousetlibrová chobotnice pod dekou / tančím kolem tvého světa svýma rukama a nohama," připomíná Cave estetiku filmů se zábavně levnými rekvizitami v závěrečné písni Balcony Man.
Posluchači na albu nenajdou temné hity, ty už ale Cave nepíše od desky Push the Sky Away z roku 2013. Jeho slova nicméně dlouho nebyla tak lascivní a agresivní. Už roky nikomu nevyhrožoval se zbraní namířenou do obličeje. Carnage se tak místy dotýká zvrácené nálady jeho oblíbených mordýřských balad nebo rock’n’rollového sentimentu vedlejšího projektu Grinderman, jímž australský zpěvák se spoluhráči čas od času utíká před tíhou Bad Seeds. A že tíhy bylo kolem Cavea v posledních letech dost.
Stejně tak je ale možné, že se snažil rozpomenout na vzrušení a nebezpečí koncertů, během nichž se - a to doslova - dotýká extatického publika. Aktuální nahrávku po všech meditacích prostupuje neučesaný povyk a bude zajímavé sledovat, jak se s ní Bad Seeds popasují, až znovu vyjedou na turné. Pražská zastávka byla prozatím zrušena bez náhradního termínu.
Stejně tak může být Carnage předznamenáním návratu Grindermana, jemuž propadli především fanoušci Caveovy ranější tvorby.
Je tohle happy end?
Přesto Carnage není zásadním obratem. Spíš ohledáváním terénu, po kterém se protagonista rozhodne, kudy dál. Proto nahrávce chybí soustředění předešlých desek, ke konci se nicméně všechen ten povyk přece jen zklidní.
"Jen ty jsi nádherná, jen ty jsi pravdivá / Nezajímá mě, co říkají ostatní / Klidně jim můžou při tom jejich řvaní zase zmodrat ksichty," zpívá Cave v intenzivním vyznání lásky Shattered Ground. Ve finální Balcony Man pak upínání k milované osobě ještě sílí: "A tohle ráno je nádherné a ty též," opakuje stále dokola. Že by Nick Cave začal psát milostné happy endy?
V kodaňském rozhovoru prozradil, že v truchlení kromě klidu objevil také propojení s lidmi. To je ostatně zřejmé z jeho chování i nedávné tvorby. Pocit pospolitosti mu zároveň pomáhá vyrovnat se s pohledem na pandemii ze svého balkonu a nabízí naději, která se v jeho písních objevuje stále častěji.
"Pokud prožijeme velké trauma, ať už individuálně, nebo jako společnost, vyjdeme z té situace lepší. Budeme lepšími lidmi," řekl na vrub pandemie.
Coby umělec je ale mnohem obezřetnější a posledními slovy alba parafrázuje filozofa Nietzscheho: "Co tě nezabije, to tě zešílí." Možná trochu "béčkově", v současné době se ale s takovými slovy dokážou ztotožnit nejen fanoušci Nicka Cavea.
Album
Nick Cave & Warren Ellis: Carnage
Goliath 2021
