Zpěvák Bruno Mars si pro své třetí studiové album 24K Magic určitě představoval lepší reklamu než byla zpráva o tom, že jeho a producenta Marka Ronsona zažalovala kapela Collage za údajné zcizení části své písně v hitu Uptown Funk.
Mars a Ronson prý do skladby, která předloni vládla neuvěřitelných čtrnáct týdnů americké hitparádě vědomě zkopírovali část písně Young Girls z roku 1983 a dávno zapomenutá losangelská skupina s jedním maličkým hitem vycítila svoji šanci ukousnout si z nemalých zisků z jedenáctkrát (!) platinového hitu.
Po loňském kontroverzním verdiktu soudu, který rozhodl, že obdobný žebříčkový trhák Blurred Lines zkopíroval ne noty či akordy, ale „ducha“ písně Got to Give ItUp od Marvina Gaye, se s podobnými žalobami doslova roztrhl pytel.
Jenže u Bruno Marse je to celé trochu komplikovanější. U jeho hitů jako byli Locked Out of Heaven, Treasure či zmíněný Uptown Funk je docela těžké věřit tomu, že to jsou originální kompozice, protože tak věrně zachycují postupy konkrétní éry, stylu či jen kapely, že by to stejně dobře mohly být písně, které k nám propadly časovou smyčkou. Mimochodem, když si zadáte Uptown Funk do Googlu, vyskočí na vás otázka „Is Uptown Funk a remake?“, což hovoří za vše.
Mars odstartoval svoji kariéru doma na Havaji jako dvojník Elvise a láska k napodobování hvězd z minulosti popu (hlavně tedy toho černého) mu už zůstala. Jinak to není ani na novince 24K Magic. Během příprav sice do médií pronikly zprávy, že je ve studiu s personou klubové hudby Skrillexem, ale ten ve finální verzi desky nakonec absentuje.
Místo toho album odstartuje osmdesátkovým electro-funkem 24K Magic v duchu vokodérových králů Zapp, pak se v Chunky Mars převleče za Michaela Jacksona a v Perm následuje šťavnatá pocta Jamesi Brownovi tak hluboká, že určitě zaměstná pár právníků.
Zbytek alba se pak nese v duchu R&B z přelomu osmé a deváté dekády a probouzí vzpomínky na styl New Jack Swing (Finesse) nebo sacharidové melodie Boyz II Men (Calling All My Lovelies). Jedna z nejvýraznějších postav zmiňované éry, zpěvák a producent Babyface pomohl Marsovi se závěrečnou skladbou Too Good To Say Goodbye, která je tak věrná, že by klidně mohla znít v hypotetickém remaku osmdesátkového seriálu Miami Vice.
Chybí jasná image
Pohoršovat se už dnes nad retrománií je obnošená vesta, stojí ale za připomínku, že Bruno Mars je společně s Adele největší hvězdou trendu v středním proudu, který obrátil šipku času a namířil ji do minulosti místo do budoucnosti.
Havajský zpěvák díky tomu nasbíral od roku 2010 šest amerických hitů číslo jedna a v nejbližší době pravděpodobně přidá další díky baladě Versace On the Floor, která si svůdným groove říká o pozici hymny příštího Valentýna. Jenže zatímco anglická diva chytře v médiích pracuje se svojí rolí prostořeké holky od vedle, u Bruno Marse pořád není úplně jasné, kým chce být a koho chce reprezentovat.
A ani novinka 24K Magic tuhle záhadu nevyřeší. Jak se s ním máme jako posluchači identifikovat, když ho neznáme? Hity jsou jedna věc, ale hvězdu dnes dělá hlavně jasně čitelná image a ta u Marse chybí.
Zatímco na minulých deskách Doo-Wops & Hooligans a Unorthodox Jukebox byl za komika (viz třeba klip k hitu Lazy Song, který nakopl jeho kariéru), na novince má mnohem blíže k svůdníkovi, jenž usiluje o srdce své vyvolené.
V duchu osmdesátkové estetiky k jeho image patří sametová košile, zlaté řetězy a hodinky či zasněný pohled upřený do dáli, případně hiphopové tričko s logem Adidas. To jsou ale jen propriety nějaké masky, kterou si šikovný showman nasazuje podle potřeby. Pod níž ale už nic není nebo to alespoň není vidět.
Bruno Mars má neuvěřitelný dar být kýmkoliv si zamane – Elvisem, Brownem, Princem a drží se díky tomu na vrcholu už sedm let. Těžko si ale třeba představit, že by se na něj třeba za deset či dvacet let vzpomínalo jako na vůdčí osobnost popu v druhé dekádě 21. století.
Jeho otisk v popkultuře je jako šlápota v písku, kterou smyje moře. Za poslední tři roky se dvakrát objevil v poločasové show Super Bowlu, nejsledovanějšího televizního přenosu za celý rok, ale zatímco po vystoupení Katy Perry zůstali tancující žraloci, za Beyoncé tanec s Černými pantery, Bruno Mars prostě vystoupil a nic víc. Ani s odstupem několika měsíců už si na jeho představení nikdo nevzpomene.
Slastná pilulka zapomnění
24K Magic je deska zvukově i producentsky vypilovaná do posledního detailu a vůbec na ní nenajdete nějaké nadbíhání žebříčkovým trendům. V tom si Bruno Mars jede sebevědomě po své vlastní koleji a místo slavných hostů se spoléhá na um a talent svých osvědčených spolupracovníků, kteří tentokrát vystupují pod hlavičkou Shampoo Press & Curl. Jako kdyby nám jejich přezdívky odkazující na postupy při úpravě vlasů chtěly naznačit, že jejich cílem je ordinovat Marsovi snadno zkonzumovatelný, omyvatelný kabátek.
S 24K Magic se to má trochu jako s jeho vystoupením na Super Bowlu. Když dozní trio úvodních energických tracků, sklouzne album do měkoučkých balad, které stačí poslouchat jako hudbu v pozadí. A z této nálady se už deska vlastně neprobudí. Ostatně i její skromná stopáž (33 minut) nejspíš odkazuje na sedmou a osmou dekádu.
„Vypni telefon, uvolni se a zapomeň na svůj Instagram a Twitter,“ zpívá v skladbě Perm a ve spojení se stylizací do sedmdesátkového Jamese Browna působí vzkaz maličko úsměvně. Je to totiž dost možná jediný moment, kdy vám deska 24K Magic připomene, v jaké době žijeme.
V angloamerických recenzích na desku hodně zaznívá slovo eskapismus, iluze útěku mimo čas. Přesně to totiž nabízí Bruno Mars svým posluchačům. Slastnou pilulku zapomnění na rok, který se nejspíš nezapíše do dějin zrovna zlatým písmem. Kdo chce od hudby něco víc, tady to nenajde. A ani jeho sedativum už nemusí fungovat tak dobře jako na dřívějších deskách.
Hodnocení: 65 %
