reklama
 
 

Recenze: Britney Spears hudebně zraje, její image ale postrádá autenticitu

1. 9. 2016
Devátá deska čtyřiatřicetileté zpěvačky nabízí melodický a stylově rozkročený materiál, který se nebojí experimentů, ale nikdy pořádně nevybočí z kategorie rádiového popu. „Hudba na Glory je až překvapivě dobrá a vyzrálá, ale zpěvaččina image jako by ještě úplně dospělá nebyla,“ píše v recenzi Jan Mazura.

Už parafrázovaný název předchozí desky Britney Jean naznačoval, že teenagerovská hvězda z přelomu století aspiruje na pozici královny popu, i když samotná hudba výrazně pokulhávala. Deváté album Glory revolučnosti desek Michaela Jacksona také ještě nedosahuje, ale návrat zpěvačky do popředí popové scény potvrzuje.

Nabízí se slovo comeback, jenže Britney Spears nikdy úplně nezmizela – přibližně každé tři roky přišla s novou nahrávkou. Komerčně úspěšný start kariéry a propírání osobních záležitostí v bulváru jí ale dodnes zamezovaly, aby byla vnímána jako plnohodnotný tvůrce, neřku-li umělec. Když vydala desku, každý druhý se divil, že je ještě aktivní. Glory jasně naznačuje, že s ní do budoucna musíme počítat.

Britney natočila solidní materiál. Melodický a stylově rozkročený. Experimentuje, ač samozřejmě tak, aby nevybočila z kategorie rádiového popu. Její charakteristický šeptavý hlas sice zavání afektem (ač má zřejmě být sexy), ale zpěvačka vkusně využívá i jeho další přirozenější polohy a barvy.

Škoda jen, že i nadále zůstává zavalen vrstvami elektronického balastu, který na něj zvukoví inženýři vrší už od dob Oops!... I Did It Again a který zabraňuje možnosti slyšet ho v ryzí, a tudíž nejpřesvědčivější podobě.

Nejsilnější momenty nahrávky tvoří výraznější stylové odbočky. Retro-soulová What You Need sice připomíná Pharrellovu Happy, ale energií strhne. Singl Clumsy je pro změnu téměř elektro-swingový. Producentem Change Your Mind (No Seas Cortés) se zvukem španělské kytary a dokonce i španělsky zpívanou slokou by klidně mohl být Manu Chao.

Bluesový rif foukací harmoniky v Liar je pak jen dalším příkladem odvážnosti alba. Povedla se i Man on the Moon, až překvapivě chytrá pocta Davidovi Bowiemu, nebo závěrečná Coupure Électrique, kde se Britney blýskne francouzštinou maskující lechtivý text.

Těžce komerční odrhovačky Love Me Down nebo Hard to Forget Ya by si mohla dovolit vynechat, ale byznys je zkrátka byznys. Zpěvaččinu uměleckou integritu zeslabují také protimluvné texty a snaha zalíbit se všem. Jednou zpívá o tom, jak chce být všemi zahrnuta láskou, jindy touží po izolaci.

Ve Slumber Party popisuje nevinný pyžamový večírek středoškolaček, zatímco v klipu k Make Me... vystřídá několik modelů spodního prádla a stihne i milostnou scénu. Hudba na Glory je až překvapivě dobrá a vyzrálá, ale zpěvaččina image jako by ještě úplně dospělá nebyla.

Od člověka, který si už v životě prošel lecčím a který by měl na to prezentovat sám za sebe, bychom zkrátka čekali osobnější otisk a větší míru autenticity. U Britney je stále cítit těžko překonatelný distanc a nemožnost pochopit, kdo doopravdy je. Jako by stále byla pod nejrůznějšími vydavatelskými tlaky a nedělala si stoprocentně, co chce. Pokud se jí ovšem do příští desky podaří osamostatnit, ona sláva z názvu desky ji možná nemine. A třeba i věčná.

Hodnocení: 80 %

Britney Spears - Make Me... ft. G-Eazy | Video: YouTube

autor: Jan Mazura | 1. 9. 2016

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama
    reklama