Recenze: Bob Dylan poprvé v Brně. Bez harmoniky, po letech komorní, skvělý

Daniel Konrád Daniel Konrád
16. 4. 2018 15:30
Nejkomornější český koncert od roku 1995, kdy třikrát účinkoval v pražském Kongresovém centru, včera v Brně odehrál Bob Dylan. Kytary či harmoniky se ani nedotkl. Čtyřikrát však od klavíru přešel k mikrofonům uprostřed jeviště. A při zpěvu „z očí do očí“ působil nejpřesvědčivěji.
Muzikálový šlágr Once Upon a Time zazpíval Bob Dylan předloni na počest Tonyho Bennetta. | Video: NBC

Byla to "procházka opuštěným sadem a uschlou trávou", vzpomíná písničkář Bob Dylan na vlastní koncerty z 80. let minulého století. "Nikdy nevystihly vnitřního ducha písní," tvrdí ve svých knižních Letopisech, načež začne líčit až mystickou proměnu.

Dylan jde v dešti kolem poloprázdného, zakouřeného baru. Nahlédne dovnitř, slyší jazzovou kapelu. Vejde, objedná si gin s tonikem a zblízka pozoruje staršího zpěváka. "Najednou jsem pochopil, odkud bere sílu, z čeho pramení. A nebyl to jeho hlas, i když ten mě ostře přivedl zpět k sobě."

Krátce nato Dylan při vlastním vystoupení zažívá jakési zjevení, pěveckou proměnu. Přivolává své písně "zpět ze záhrobí", tvrdí. Je rok 1988 a Bob Dylan opět našel chuť koncertovat. Vyráží na takzvané Nekonečné turné, stává se trubadúrem neustále cestujícím, pěje, kde to jen jde.

Na šňůře od té doby odzpíval takřka tři tisíce večerů, cestuje již třicátým rokem. Včera vystoupil v brněnské hale Vodova, v Česku se tak ukázal poprvé od chvíle, kdy předloni obdržel Nobelovu cenu za literaturu. Medaili s sebou patrně neměl, zato na kraj pódia opět odložil Oscara, jehož získal za filmovou píseň Things Have Changed. Brněnský koncert začal její novou verzí, pestřejší o jeden durový akord v mezihře.

Musí se to zopakovat nad každým vystoupením: kdo má Dylana pořád zafixovaného jako autora protestsongů z 60. let, patrně ho současná podoba koncertů zaskočí. Písničkář momentálně nehraje na kytaru ani harmoniku, sedí za klavírem. Během zhruba hodiny a tři čtvrtě z rané tvorby uvede minimum písní, navíc přearanžovaných k nepoznání.

Dylanovy koncerty jsou především oslavou proměn, jimiž slavný zpěvák a textař prošel - španělku postupně vyměnil za elektrickou kytaru, měl hlučnější období, náboženské období, dobu spolupráce s producenty, pak zase písňovou éru.

Poslední zhruba dvě dekády vystupuje se sehraným kvintetem, jejž řídí kontrabasista Tony Garnier. Zvuk veškerých Dylanových písní stmelují do osobité kombinace country, bigbítu, rockabilly, rhythm-and-blues, dokonce až předválečného swingu. Účinkují převážně v černém a v kloboucích. Za nimi červený závěs, nahoře žlutá světla připomínající plynové lampy. Atmosféra jako ze starých klubů.

Turné má daná pravidla: dění na jevišti nezachycují velkoplošné obrazovky, někteří diváci také v Brně přes ochranku propašovali kukátka. Dylan zakazuje focení, i včera publikem procházeli bodyguardi a dohlíželi, aby nikdo nic nezaznamenával.

Písničkář diváky za celý večer nepozdraví ani nepoděkuje, teď už ani nepředstavuje kapelu. Mezi osmnáct skladeb nezařadí jedinou z 80. let, naopak vybere hned pět z posledního autorského, nyní šest let starého alba Tempest.

Na klavírní křídlo, jímž před několika lety nahradil klávesy, se Dylan doprovází s chutí. Bigbítově skáče po oktávách, každou chvíli nalézá zalíbení v nějaké triviální sestupné melodii, sekvenci tří čtyř not, které unisono opakuje s dalšími hráči. Skladbu tím rozhýbají, uvnitř vytvoří jakýsi druhý refrén.

Instrumentálně z kapely nejvýše ční texaský bluesrockový hudebník Charlie Sexton, byť na elektrické kytaře užívá minimální zkreslení. Největší pestrosti zvuku pak dosahuje Donnie Herron, jenž takzvanou pedálovou steel kytaru střídá třeba s mandolínou - a včera předehrou na housle uvedl slavnou píseň Blowin’ In The Wind. Vyzněla jako dávný country valčík, dokonalý příklad toho, jak Dylan některé své skladby hudebně "antedatuje", až vyznívají starší, než ve skutečnosti jsou.

Postupem let Dylan mění také texty. V závěrečné sloce památné Tangled Up in Blue původně zpíval o lidech, které znal a zbyl z nich přelud, "z některých matematici, z jiných ženy tesařů". Včera v Brně: "Někteří skončili pod drnem / Jména jiných jsou psaná ohněm / Někteří prostě opustili město".

V Brně bylo Dylanovi nezvykle dobře rozumět. Tamní hala Vodova pro zhruba tři tisíce posluchačů sice nemá dokonalý zvuk, avšak pořád je vhodnější než sportovní arény, kde Dylan v Česku vystupoval posledně.

Technicky přesvědčivým zpěvákem nebyl nikdy, vždy to ale vyvažoval autenticitou a emocemi. Dodnes některé písně spíš recituje, balady šeptá, v údernějších skladbách jako Pay in Blood intonuje nepředvídatelnými výkřiky. Stále polyká hodně hlásek a mumlá, zpívat s ním publikum nemůže. Na své poměry však v Brně odvedl nadprůměrný výkon.

Asi hodně pomohlo, že v posledních třech letech začal Dylan natáčet převzaté staré americké písně, muzikálové hity nebo jazzové standardy spojené třeba s Frankem Sinatrou. "Jsou to jedny z nejsmutnějších skladeb, které kdo kdy vytvořil. Teď už jsem si prožil, o čem vyprávějí," vysvětluje Dylan svůj šansoniérský obrat a velebí, nakolik ty písně mají propojený text s muzikou, kolik říkají o člověku a životě, jak jsou nematerialistické. "Když mi bylo dvacet nebo třicet, ještě jsem nikde nebyl. Teď jsem projel svět, viděl jsem vědmy i studny přání."

Bob Dylan
Autor fotografie: ČTK/AP

Bob Dylan

15. dubna, Hala Vodova, Brno

Také v Brně včera přišla řada na staré šlágry Autumn Leaves nebo Come Rain or Come Shine. Večer krásně oživily, navíc byly krátké, k věci, bez instrumentálních vsuvek.

Kvůli každé z těch písní Dylan vstal od klavíru a houpavě došel doprostřed pódia. Levou ruku zapřel v bok, oči zabodl do dálky, s bílým kloboukem na hlavě vypadal jako pistolník.

Střídavě chňapal po dvou stojanech s mikrofony, s jedním tak až komicky tančil. Ale hlasově v tu chvíli podával nejlepší výkon. Nejvíc se soustředil. Čistě intonoval. Zapojoval vibrato, slabiky protahoval skoro jako jazzový interpret. Projevoval emoce, zabarvoval slova do bolavosti, křehkosti, prožitosti, melancholie. Byl nesmírně uvěřitelný.

Dylan v Brně - jeden z nejlepších Dylanů, jaké zatím Češi slyšeli.

 

Právě se děje

Další zprávy