reklama
 
 

RECENZE Bob Dylan pomalu přichází k modrookému Frankovi

3. 7. 2014 8:33
Špatná zpráva pro ty, kdo Boba Dylana už odepisují: jeho středeční koncert byl jedním z nejlepších, které král amerických písničkářů v Praze odehrál.

Recenze - Sevřenost, střídmost a přesný scénář charakterizují letošní světové turné Boba Dylana. Třiasedmdesátiletý harcovník nemiluje celoplošné projekce, a tak se diváci ve vzdálenějších koutech nikoli vyprodané, ale příjemně zaplněné osmnáctitisícové O2 areny museli spokojit s vírou, že ta zvláštně našlapující postavička v klobouku a kvádru je skutečně on.

Ostatně neklamným znamením, že „Bob is in the building“, bývají dva až tři černé autobusy značky Prévost s pečlivě zataženými záclonkami, které i teď trpělivě vartovaly na parkovišti před vysočanskou halou. Občas se kolem nich mistr projíždí na kole – těžko říci, zda si tentokrát inkognito nezajel třeba k Vltavě, jejíž alegorická socha (z fontány před vídeňským parlamentem) zdobí obal jeho posledního řadového alba Tempest.

Přesnost a úspornost

S přibývajícím věkem se Dylan stává až pedanticky přesným. Jeho show začala doslova ve 20:00 a jen o pár minut přesáhla desátou hodinu. Novinkou je přestávka v polovině, která posiluje dojem, že spíš než o běžnou hudební produkci jde o představení, i když velice úsporné.

Bobova skupina, kterou už léta pevně drží v otěžích basista Tony Garnier, působí dojmem barové kapely z nějakého hotýlku na předměstí, kde se zastavil čas. Až na to, že hraje snově, zvládne prakticky cokoli a je od svého frontmana neskutečně vycepovaná.

Sebevědomého sólistu Dukea Robillarda, s nímž se Dylan zkusil snést na pódiu v loňském roce, už zase vystřídal věrný (a neodmlouvající) kytarista Charlie Sexton, jeden z nejpohotovějších sidemanů, jaké si může rozevlátý folkrocker přát. S Bobem ho pojí dlouhá koncertní historie a vždy byl pro jeho tým zcela zásadní posilou. Zvláště nakažlivý je Sextonův entuziasmus, s nímž prožívá každičký tón. Nenechá se vyvést z míry, ani když se šéf rozhodne zahrát baladu jako kvapík a rock’n’roll jako čardáš.

To Robillard – figurující na famózní desce Time Out Of Mind z roku 1997 – evidentně nerozdýchal. Ne náhodou se na jeho facebookovém profilu objevil inzerát: „Prodám cédéčka Boba Dylana, skoro nepoužitá…“

Nutno ale přiznat, že oproti minulým letům je současná podoba Dylanových vystoupení velmi umírněná. Až se zdá, jako by zpěvák s ostatními – nedej bože – zkoušel a všechno si dopředu pěkně připravil.

Písničky mají jasný začátek a konec, autorovi víc než dřív záleží na textech a tomu odpovídají i klidné, country-swingové aranže. Na rozdíl od jeho předchozí pražské návštěvy, kdy na scénu vbouřil s bluesrockovým materiálem z alba Modern Times, se nyní cítí pohodlně v téměř sinatrovské poloze. K té už směřuje poměrně dlouhý čas a dost mu sluší – viz nedávno zveřejněná coververze ploužáku Full Moon And Empty Arms, jednoho z těch, které modrooký Frank doopravdy zpíval.

Šansoniér se naučil i na klávesy

První, co muselo návštěvníka středního koncertu okamžitě uhodit do uší, je fakt, že Bob – světe, div se – velice dobře zpívá. Známe všechny ty řeči o sípajícím stařešinovi, kytaře mimo rytmus, příšerném pianu a neduživé harmonice. Problém s kytarou letos odpadá; Dylan dává přednost šansoniérskému postoji ve středu pódia a své výtečné texty si vychutnává tak, že to snese srovnání snad jen s jeho sérií tří pražských koncertů v druhé půlce devadesátých let, které právě kvůli tomuto rozměru dodnes patří na internetu k nejoblíbenějším pirátským nahrávkám.

Na klávesy se během posledního desetiletí naučil tak, aby nerušil slibně rozjetý kapelový vlak, a někdy se mu dokonce podaří ho ještě více „rozfajrovat“ (v přídavku All Along The Watchtower připomínal morrisonovského jezdce na bouři). A foukačka? Ta patřila k vrcholům pražské show! Jednoduchá, ale přesná, ve správných momentech na správném místě, ať už šlo o kinematograficky vystavěný epos Tangled Up In Blue, nebo filnální Blowin’ In The Wind.

Úvodní píseň Things Have Changed, hozená poněkud nečekaně do škatulky western swingu, předznamenala styl a ráz všech ostatních kousků. Druhá skladba She Belongs To Me byla krásnou připomínkou starých časů, konkrétně elpíčka Bringing It All Back Home, na kterém Dylan v polovině šedesátých let definoval tehdy nový žánr folk-rock.

V roce 2014 si leccos přizpůsobil a zpomalil, aby se nemusel zbytečně honit a mohl se v klidu ve svých hudebních krajinkách procházet. V drtivé většině případů mu to vychází – zvlášť naléhavé je jeho „vyprávění“ balady Simple Twist Of Fate.

Slabých míst má aktuální turné překvapivě málo, jednoznačně převažují kladné momenty. Písně z poslední desky Tempest má tvůrce dobře zažité – v O2 areně zazněla hitová Duquesne Whistle, kavárenská Soon After Midnight, horkokrevná Pay In Blood, dále temný příběh Scarlet Town, složený po vzoru starých folkových balad, dixonovské blues Early Roman Kings – a netradiční, ale o to lepší tečku za oficiální částí koncertu udělal Bob z polodeklamované básně–písničky Long And Wasted Years, po níž se zvedla vlna mohutného aplausu. Kapela přidala ještě dva kousky, s úderem desáté se vytratila ze zhasnuté scény a ve čtvrt na jedenáct už byly Dylanovy černé autobusy ty tam.

Bob Dylan. O2 arena, Praha, 2. července 2014.

autor: Michal Bystrov | 3. 7. 2014 8:33

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama