reklama
 
 

RECENZE Beck zpívá nostalgickým apatikům i loserům roku 2014

Aktualizováno 4. 3. 2014 19:53
Na nové desce Morning Phase se Beck už nechce bouřit, místo toho by rád dokázal, že i „normálnost“ může být svůdná a nemusí nudit. Ale to samé už udělal před deseti lety na desce Sea Change.

Recenze - „Beck je ten sympatický blonďák z devadesátých let, kterého má rád snad úplně každý," můžeme zvolat, přijmeme-li nadsazenost za možný způsob vyjádření. Americký písničkář totiž vždy úspěšně zápasil na více - často spolu moc nesouvisejících - polích; hrál a zpíval pop, ale současně také experimentoval a zkoumal, co všechno jeho píseň unese. Kromě toho s neodolatelným sex-appealem v hitu, který spojil mainstream a underground, rapoval: „Jsem loser, tak proč mně nezabiješ?“

Stačí se podívat na seznam žánrů nebo přístupů, které na svých předchozích jedenácti albech spojil do jednoho celistvého charakteristického stylu: lo-fi estetika, folk, disco, funk, hip hop, indie rock, orchestrální pop, minimalistický beat, elektronika.

Učebnice popkultury tak Becka registrují jako umělce, který intenzivně a opakovaně nabourával zaběhnuté pravdy o tom, jak by měl být koncept hudebního písničkáře naplňován. Beckova tvorba bývala svou drzostí a podvratností mimořádně přitažlivá, ale zároveň nekladla vyšší nároky na vkus a odolnost posluchače. Jeho desky mohl vlastně poslouchat úplně každý.

Většina Beckových alb se nořila do impulsivních experimentů, ale nikdy neopouštěla rámec hudby, která je ukotvená v přehledně strukturovaných písničkách. Zvládal tak ukojit jak ty, co si se svým zpěvákem chtěli zazpívat, tak jiné, kteří vyžadují, aby jejich interpret na každé své nahrávce hledal nové hudební cesty a svůj zvuk aspoň částečně pozměnil nebo inovoval.

Přestože svou hudbou fúzoval odlišné přístupy, nikdy neplatil za hocha zamilovaného do perverzní krásy kompromisu. Za každou jeho nahrávkou totiž šlo cítit docela ostře vyhraněnou autorskou vizi. Skoro každá deska, již vydal, solila chytlavé melodie, stejně jako studiové divnozvuky.

Relaxující experimentátor

Na nové album Morning Phase by ale štítky podobných charakteristik lepit určitě nešlo, což v žádném případě neznačí zásadní změnu Beckovy tvůrčí filozofie. Vedle invenčního experimentátora byla totiž vždy jeho druhou - méně cool - identitou tvář docela obyčejného písničkáře, který si u žánrově konzervativních písniček chce odpočinout od vyčerpávajícího hledání nových cest, jak by mohla, nebo dokonce měla skladba znít.

Relaxujících alb ve stylu Morning Phase už nahrál několik. Jmenovala se Mutations a Sea Change, a vyšla v letech 1998 a 2002. Obě byla nasáklá folkem, který uklidňoval a uspával. Obě na Becka také prozradila, že se amerických hudebních tradicí neštítí.

Seznam emocí, kterými by šlo Morning Phase otagovat následuje za dvojtečkou: příjemné, hladivé, euforické, melancholické, neveselé, ale nikoliv depresivní, spíše povzbuzující, možná burcující, energické.

Morning Phase je tak velmi posluchačsky vřelé a otevřené: na takové pocitové úrovni nebyla posazená žádná z jeho předchozích desek. Svými alby v minulosti spíše dráždil, stimuloval, provokoval, šibalsky pošťuchoval. Jeho aktuální nahrávka je pak tou první, na které naplno rozevírá svou vřelou náruč.

Takový vývoj může být zklamáním zejména ve srovnání s předchozím albem Modern Guilt, na kterém vyjádřil frustraci a únavu z mezilidských vztahů současného světa. Posluchači, kteří však věří principu hledání rovnováhy, budou spokojeni. Řekli by vám: „Negativní přece nejde být pořád. Musí se to něčím vyvážit“.

Před přípravou této desky Beck utrpěl zranění páteře. Pokud je Morning Phase snahou dodávat okolí pozitivní energii pro těžké chvíle, pak dává smysl.

Předchozí alba Becka měla všechna velmi specifický zvuk. Důvodem, proč jeho dvanácté album takové není, může být fakt, že si ho produkoval sám. Pomocníci jako Danger Mouse, nebo Nigel Godrich, mohli ve studiu chybět. Oba totiž s Beckem vytvořili jeho možná dokonce nejlepší alba Modern Guilt, nebo Information.

Drzoun Beck došel smíření

Skladby na Beckově novém albu jsou bohatě aranžované, často flirtují s orchestrací, vypínají se do maximálních výšin. Možná, že těmito prostředky se Američan pokouší nové album ozvláštnit, vymanit ho z konzervativního stereotypu folkového stylu.

Ač přiznáte, že jsou to hezké písničky, ač si je zpíváte s ním, tak se nedokážete zbavit dojmu, že to samé udělal lépe před deseti lety na albu Sea Change. Morning Phase je proto zážitkem krásným, povznášejícím, ale současně pokaženým pachutí déja-vu.

Nostalgický tón Morning Phase může ladit s „životní fází“, ve které se tradiční Beckovi posluchači nacházejí. Jeho třicátníci už před časem utekli z nejistých studentských podnájmů a začali pravidelně bez pomoci svých rodičů platit složenky. Jejich životy už nejsou vášnivě bouřlivé, naopak hledají jistoty, životní kotvy a klid.

Nová Beckova deska pak zní přesně jako deska člověka, který se už nechce - tak jako v minulosti - bouřit; namísto toho by rád okolí dokázal, že i „normálnost“ může být svůdná a nemusí nudit. To je pak ale vlastně pravým opakem toho, co Beck pro hudební popkulturu dosud představoval. Mění-li se z podvratného drzouna ve smířlivého strýčka, riskuje, že pro řadu posluchačů umře. Z jiného úhlu pohledu však není možné nerespektovat, že tímto způsobem do jeho tvorby vstupuje zcela nový motiv. Jeho využití na Morning Phase určitě není stoprocentní, ale příslib znamenat může.

V kontextu tvůrčí vitality bývalých hvězd progese devadesátých let je Beck stále životným umělcem; zombiem se ještě nestal a má k tomu docela daleko. Pořád není předvídatelný, netvoří ve stereotypu, pořád za něco, ač pasivně, bojuje. Jeho současnost by tak šla označit za fázi „lehkého spánku“. Jako by se novým albem chtěl pouze upomenout, vzkázat světu, že stále existuje a nahrává hudbu, ale bez toho, aby okolí dokazoval, že je hudebníkem, který v minulosti měnil popmusic. V tomto smyslu je jeho novinka zdařilým eskapismem. Posluchače, kteří si na ní udělají čas, uzavře do světa, ve kterém není čas na stres.

Beckova současnost může být zajímavá svou apatií, svým až okázale projeveným nezájmem o své okolí, nebo dokonce o bezpečí své vlastní umělecké identity.

Morning Phase by totiž mohlo být prodáváno pod sloganem „Obyčejné písničky nahrané jen tak pro radost“. Taková odtažitost může být - zejména v rámci současného rychlého a žravého světa řízeného sociálními sítěmi - svým způsobem uklidňující. Třeba zrovna v tomto přístupu lze najít Beckův typicky podvratný škleb. Nebo se tím vším jenom snaží vystihnout profil „Losera pro rok 2014“.

Beck: Morning Phase, Capitol, 2014.

autor: Benjamin Slavík, autor je redaktorem časopisu Živel | 4. 3. 2014 14:13

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama