Recenze: Apocalyptica v Praze dokázala, že i se smyčci se dá dělat metal

Petr Adámek Petr Adámek
13. 2. 2017 10:19
Přestože se finská Apocalyptica vrátila do hlavního města po pouhém roce a čtvrt, zájem o její show neklesl. Naopak. Forum Karlín se vyprodalo hned dva večery po sobě a pořadatelé nakonec přidali ještě jednu odpolední show. Enormní zájem však nebyl nijak nečekaný – program totiž tvořily od začátku do konce skladby od kultovní Metallicy.
Apocalyptica
Apocalyptica | Foto: ČTK

Vyrazit na turné přehrát jedno konkrétní album je stále častější způsob, jak se kapely vypořádávají s koncertním stereotypem, a také chytrý marketingový tah, jak přilákat víc lidí, lačných po něčem speciálním a neopakovatelném.

Kupříkladu před pěti lety si takto na stadionu v pražském Edenu zavzpomínala Metallica na své komerčně i umělecky přelomové „Black album“. Právě se slavnou thrashmetalovou čtveřicí je velmi úzce propojený i počin Plays Metallica by Four Cellos od Apocalypticy, který vloni oslavil dvacet let a na jehož vydání Finové v Česku zavzpomínali hned třemi koncerty v Praze a namířeno mají ještě do Zlína.

Program byl sice z plných 100 procent věnován skladbám Metallicy, avšak dramaturgicky rozdělen na dvě poměrně odlišné části. V první pětačtyřicetiminutovce zazněl v celé své kráse zmíněný debut, tedy předělávky písní jako Enter Sandman, Master of Puppets, Creeping Death nebo Welcome Home (Sanitarium).

Přestože se hned v úvodní skladbě pokoušel Eicca Toppinen zaplněný koncertní prostor roztleskat, první část show měla znatelně komorní atmosféru. Čtyři převážně sedící a minimálně komunikující muzikanti se čtyřmi celly, velmi decentní osvětlení a energie na pódiu jen minimum. Pro tradičněji založeného posluchače vážné hudby ideální stav, kdy bez zbytečných okolních ruchů mohla kupříkladu vyniknout naléhavá Unforgiven. Pro rockověji založeného fanouška přesto pravděpodobně trochu nuda.

Po posledním tónu prvního bloku a následné pětadvacetiminutové pauze se nálada radikálně změnila. Do té doby spíš stojatý vzduch zásadně okysličil perkusionista Mikko Sirén, jenž písně posunul vstříc posluchačsky přívětivější formě. Nálož dalších deseti skladeb navíc strávili někteří členové mnohem častěji vestoje a nově aktivovaný náboj byl ve Foru Karlín naprosto zřejmý. Vidět extatické muzikanty, jak smyčci nekompromisně švihají do strun a u toho divoce máchají dlouhými kšticemi, vyvolalo atmosféru nefalšovaného metalového koncertu.

Do druhé poloviny vystoupení navíc nechala čtveřice formální oblečení v šatně a oblékla se do o poznání přirozenějších outfitů. Také se o mnoho víc povídalo, některé skladby provázely krátké historky (tak třeba ta o Escape, kterou údajně Apocalyptica nehrála víc než 20 let naživo a nehraje ji ani sama Metallica, nebo apel „mějte rádi sami sebe i lidi kolem“ u závěrečné One).

Kdo dorazil na nedělní matiné, tedy přidané odpolední vystoupení, dostal jako bonus nenásilné průpovídky ve stylu „tohle vlastně není poslední píseň večera, vždyť my hrajeme za chvíli znova“.

Apocalyptica ve čtyřech a ještě o něco víc v pěti členech bez problémů nahradila nástrojové obsazení Metallicy a často se (s využitím pedálů na zemi) přiblížila i zvukově. Finové potvrdili, že předělávkami Metallicy nemůžou minout cíl ani po dvaceti letech.

Hodnocení: 75 %

 

Právě se děje

Další zprávy