reklama
 
 

RECENZE Aphex Twin chladně teleportuje do nadpozemských sfér

13. 11. 2014 15:46
Recenze nové desky Aphexe Twina. Legenda elektronické scény vypustila novou kolekci po třinácti letech zdánlivé nečinnosti. Doporučujeme navázat s ní jen vážný a dlouhodobý vztah.

Recenze - Pro téměř každou hudební nahrávku lze najít vhodný recenzní rámec. Téměř každý umělec totiž zapadá buď do určitého kontextu, nebo žánrové subkultury, kterou lze alespoň v základních rysech definovat jeho styl a dosah; téměř každý hudební umělec se také do jisté míry podobá některému dalšímu jinému interpretovi, což pak přímo umožňuje komparaci, často využívanou metodu. Jedním z těch, na koho žádnou z těchto recenzních koncepcí nelze uplatnit, je britský elektronický skladatel Richard D. James tvořící jako Aphex Twin, bůh novodobé elektronické hudby. Následující text reflektující vydání jeho letošního alba Syro pouze potvrdí jeho až fatální neuchopitelnost.

Aphex Twin se se svou novinkou vrací po třinácti letech, hodilo by se možná napsat. Přesné by to však nebylo, neboť on vlastně nikdy nikam neodešel. Pouze se nikomu neozýval, nevnucoval, nenabízel; prostě ani netweetoval a ani nevydával singly, kterými by byly přeplněné blogy. To ale neznamená, že by nežil, nebo dokonce nedělal novou hudbu. To, že jste činnost Richarda D. Jamese neregistrovali, možná zavinila spíše skutečnost, že se dostatečně neorientujete ve všech pseudonymech, pod kterými tento hudebník tvoří. Až budete mít chuť svou duši obohatit acidovým technem, poslechněte si třeba tracky The Tuss. Jsou jeho. A jsou super.

Dělá hudbu, neúčinkuje v reality show

Interpreti, kteří v minulosti definovali nebo silně ovlivnili své žánry vydávající po dlouhé době novou hudbu, jsou silným segmentem hudební scény posledních let. Největší vzrušení z jejich „návratu“ však spočívá více než v hudbě samotné ve sledované „mediální události“, kdy publikum nadrženě konzumuje každou novou informaci o připravovaném albu a trne zvědavostí, zda interpret dokáže na svou významnou minulost alespoň důstojně navázat; většina vracejících se umělců se pak svými slabými novinkami pouze zesměšní.

Tuto slast však Aphex Twin svým posluchačům nekompromisně odepřel. Vydání kolekce Syro žádná show neprovázela: album bylo stroze ohlášeno a poté vydáno. Tento akt se stal dobrým argument pro tezi, že hudba britského umělce je prostá doplňujících a rozvíjejících kontextů: dílo před posluchači leží samotné, naprosto separované.

Ke kolekci Syro neexistují návody pro ideální mód konzumace. Tato skutečnost o Richardu D. Jamesovi říká, že ani s vydáním svého šestého alba se nestal mediální atrakcí; dokonce ani v nabízejícím se internetovém kontextu. To však rozhodně neznamená, že by se o něm nepsalo; jádro je v informaci, že on sám se toho neúčastnil, nedával rozhovory, ve kterých by říkal, jak je rád, že je zase zpátky. Aphex Twin totiž dělá hudbu, neúčinkuje v reality show, což v současnosti můžeme říci o stále méně umělcích.

Aphexe Twina zajímá pouze Aphex Twin

Souvztažnost alba Syro se současnými elektronickými žánry neexistuje. Tracky tohoto alba aktuální styly ani nereflektují, ani se vůči nim nevymezují; nemají spolu vůbec žádný vztah. Aphex Twin je umělcem vesmíru, ve kterém žije pouze a jedině on. Tím, že se do jeho tvorby nepromítá nic jiného než jeho vlastní vize a úvahy o hudební estetice, se jeho nahrávky stávají velmi elitářskými. Jako by tvrdil: nikdo nedělá hudbu, která by mne mohla inspirovat. Ano, takový přístup je a) arogantní, b) krásný, c) hodný následování.

Jediné, co na své novince Aphex Twin rozvíjí, je předchozí tvorba Aphexe Twina. Důležitým zjištěním je pak uklidňující fakt, že se britský umělec ještě stále nechytil do nebezpečné pasti vlastního stylu: obeznámený posluchač totiž snadno registruje, čí track poslouchá, ale současně si ho nesplete s nějakým jiným z předchozí tvorby. Prostě naprosto bezpečně poznáte, že vám hraje Aphex něco zbrusu nového.

Kompozice alba Syro minulost svého autora vlastně tematizují a vytvářejí na ni variace a modifikace takovým způsobem, že se zároveň stávají naprosto svébytným a od předchozí tvorby snadno odlišitelným materiálem. Takový posun je znakem tvůrčí konzistence: k tomu, aby se britský umělec posunul, nepotřebuje reflektovat doposud nevyzkoušené styly a estetiky, vystačí si sám se sebou.

Divoká zvuková dobrodružství

Tracky alba Syro jsou neskutečně hutnými a exponovanými kolážemi, které se skládají z tak obrovského množství beatů, smyček, zvuků, pazvuků a motivů, že jsou na jednotlivé segmenty už vlastně nerozložitelné. Nebudu vypisovat, co všechno na tomto albu uslyšíte, ale chcete-li jeden svazující styl, poznamenejte si žánr IDM. A pak taky další: rave, house, techno, synth-space-stuff. Stále však počítejte s analyticky neuchopitelným zvukovým masivem, který prvně zmíněný žánr zasněné taneční hudby využívá jako základní plochu pro další divoká zvuková dobrodružství.

Aphex Twin je vlastně hudebním experimentálním vědcem - jeho tracky jsou badatelskými průzkumy, ve kterých zjišťuje, jakým způsobem spolu mohou jednotlivé zvukové motivy koexistovat a komunikovat. Na základě takového přístupu pak vytváří koncepčně pevně sevřené celky. Skladby Aphexe Twina tedy fungují jak v rovině sebemenších detailů, tak kompletních skladeb a alb. Tento až akademický perfekcionistický přístup k hudební skladbě může evokovat chladnou mechanickou práci.

Bez ohledu na pozadí geneze však tracky Syro dokážou probudit jak taneční euforii, tak smutek a žal, tedy emoce, cit. Aphex Twin na svém šestém albu pracuje s poměrně dlouhými stopážemi. Pro posluchače to znamená povznášející teleport do kosmických krajin. Nebudete tomu rozumět, ale bude vás to vzrušovat. Podobně jako nevyslovitelně krkolomné názvy jednotlivých tracků alba.

S kolekcí Syro se doporučuje počítat pouze pro vážné a dlouhodobé vztahy. Tak, jak se při prvních posleších jeví náročně a nepropustně, se v budoucnosti bez varování mění v až popově návykový materiál. Aphex Twin totiž vytváří mixáže prvků, z nichž některé mají potenciál fascinace zvukovým klimaxem, zatímco další mohou pohltit háčky čistých nadpozemských mikro-melodií.

V konceptu percepce, kdy se z posluchačsky náročné kolekce stává chytlavé album, se Syro může částečně podobat albu Person Pitch od Pandy Beara z Animal Collective. A to byla zatraceně dobrá deska. Jedna z nejlepších, co v poslední dekádě vůbec vyšla.

Aphex Twin: Syro. Warp, 2014, celkový čas 64:31.

autor: Benjamin Slavík | 13. 11. 2014 15:46

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama