Recenze - Jmenuje se Jillian Rose Banks, svou hudbu vydává pod zkráceným nickem Banks; je mladá, je krásná, hezky zpívá, anketa BBC Sound of 2014 jí předpověděla kariéru hvězdy. Ona by však byla také ráda respektovanou umělkyní, která nekomunikuje pouze s komerčním světem, ale také s tím blogově alternativním.
Kontext jejího debutového alba, které se v překladu jmenuje Bohyně (v originále Goddess), je lákavý zejména pro přítomnost řady dvojakostí a vzájemných rozporů. Povídat si o nich bude možná zábavnější než tu desku opakovaně poslouchat.
Vztah na několik nocí. A dní
Nepřináší nic nového, ani to stávající neposouvá nikam dál. Američanka Banks je vlastně pouze součástí trendu, který probíhá už několik let: dívky s napojením na klubový underground svým milým, lehce dráždivým popem přicházejí do hodnotově vyprázdněného světa hudebního mainstreamu. Většinou neplní úlohy podvratných drzounek, které podryjí a napadnou systém; jsou spíše dobrými vílami, jež ho mají učinit hezčím, snesitelnějším a lepším.
Podobnou roli nedávno sehrály třeba Katy B nebo Lana del Rey; zásluhou Jamese Blakea a Jamieho Woona nebyla hudební scéna ochuzena ani o mužský pohled na věc.
Hudba Banks pak bude atraktivní pro ty, které přitahují následující twitterové hashtagy: #post-r'n'b, #dark-pop, #sadwawe, #dancey. Jazykem, kterým se nehovoří na sociálních sítích, to bude znamenat, že její tvorba spadá do kontextu temného, smutnými, někdy až tajemnými emocemi zatíženého r'n'b, na které lze tančit. Pokud se stali v minulosti vašimi hudebními kamarády The Weeknd nebo How To Dress Well, lze vám s klidným svědomím poradit, abyste si od Banks nechali zazpívat. Současně je k tomuto doporučení však také třeba přiložit varování: Nečekejte víc než vztah na pár dní a nocí. Jestli to je málo, nebo dost, pak bude zase jen na vás.
Ztracená ve dvou světech
Tvorba Banks je vlastně místem, kde se naprosto bezelstně potkávají dva přístupy k popu. Ten první využívá žánru r'n'b jako prostoru, ve kterém lze experimentovat a objevovat nové věci; tato filozofie upomíná právě na umělce zmíněné v předchozím odstavci - The Weeknd a How To Dress Well.
Ten druhý naopak stejný hudební styl chápe jako ideální platformu vysoké muzikální chytlavosti; interpretky, jako je Rihanna, či Beyonce, jdoucí tímto směrem zná každý, protože reprezentují současný estetický mainstreamový názor.
Banks - jako dobrá víla přicházející udělat svět hezčím - by ráda tyto dvě koncepce propojila. Chtěla by, aby její hudba byla chytlavá, zpěvná, živá; chtěla by být zpěvačkou živočišných hitů, jejichž tep a vibe zabíjejí. Současně nestojí o skladby, které budí dojem prefabrikátu z výrobního pásu; o písně neosobní, kopírující hitparádové mustry, o písně, které na zakázku vyrábí každý druhý producent. Po mnoha posleších alba Goddess lze vzkázat: Drahá Banks, máš, cos chtěla.
Analýza toho, jak Banks využila potenciál obou zmíněných náhledů, by se bohužel zastavila u názoru, že ani jedno nebylo plně vytěženo. V jejích písních lze nalézat zajímavé zvukové motivy, lehké klubové experimenty nebo nápadité aranže, ale nikdy jich není dost k tomu, aby se mohly stát „tématem“ celých skladeb.
Ti, co se shání po sezónní zpěvačce popu ušpiněného klubovou hudbou, budou s Banks spokojení, neboť určitou jinakost v její hudbě lze cítit a prožívat. Sociolog popmusic by za jejího typizovaného posluchače označil blogerku mezi 22-27 lety věku, která je aktivní na sociálních sítích a stále ještě neví, co bude vlastně v životě dělat.
Současně chytlavost jejích písní není dostatečně agresivní, živočišná a dravá, aby si posluchače získala jenom pro sebe a donutila ho přestat kontrolovat facebookový chat. Ti, co se shání po sezónní zpěvačce popu ušpiněného klubovou hudbou, budou s Banks spokojení, neboť určitou jinakost v její hudbě lze cítit a prožívat. Sociolog popmusic by za jejího typizovaného posluchače označil blogerku mezi 22-27 lety věku, která je aktivní na sociálních sítích a stále ještě neví, co bude vlastně v životě dělat. Což pravděpodobně neví ani šestadvacetiletá Banks.
Alternativněji přemýšlejícím a žijícím posluchačům bude Banks pravděpodobně sympatická kvůli charakteru předávaných emocí. Ty jsou na albu Goddess poměrně introvertní, zahloubané, křehké a mohou působit jako odmítnutí komunikační perverze běžného současného popu, který témata lásky, vztahů, sexu a chemie podává v co nejlacinější a masově nejsnáze prodejné podobě, jež je zbavila jejich původních významů a sdělení. Banks je zpět na cestě za pravdou a čistotou.
To, co chtějí dívky slyšet
Tato estetická stylizace Banks by pak měla sloužit jako znak toho, že její skladby se od běžného kontextu odlišují hloubkou; měla by nás navést k tezi, že nepůjde pouze o obyčejné chytlavé písničky, nýbrž o emocionální výpověď mladé ženy.
Texty jejích skladeb však v této ambici neobstojí. Celou desku Goddess lze vlastně interpretovat jako monolog adresovaný zlému mužskému pokolení, které ubližuje nevinným hodným dívkám, jež padnou do jeho lstivých pastí. Současně se však Banks snaží pohybovat daleko od zhrzené zoufalosti, a tak na několika místech dá najevo, že i ona dokáže být zlá a svému protějšku bezcitně ublížit. Oba tyto pohledy chce vlastně slyšet každá mladá žena: a) že jí je ubližováno, b) že to umí taky. Banks jim to dá. Bohužel však ne výrazně jinou cestou než třeba Rihanna.
Na to, aby se Banks vymanila z kontextu běžného popu, nejsou její slova dostatečně vtipná, cynická, emocionálně otevřená nebo jakkoliv výrazněji profilovaná. Neznamená to, že by její texty skladeb byly špatné, jen nejsou ničím ozvláštňující - ani jazykem samotným, ani jeho formou či uspořádáním. Obsahové opisování běžných vzorců pak zase znemožňuje formát osobní výpovědi. Budovanou image křehké umělkyně pak může podrývat také vizuální sexualizace artworků k albu Goddess a dvěma starším EP nebo promo fotek. Ta se hodí spíše k vulgárním pěvkyním typu Beyonce.
Všechny v dosavadním textu zmiňované rozpory značí, že ani sama Banks si zatím neujasnila kontext, ve kterém by chtěla působit. Její rozpolcenost však autor tohoto textu nevnímá jako kalkul, jehož cílem je zalíbit se, jak alternativcům, tak komerčním konzumentům. Banks lze totiž vnímat jako někoho, jehož rozpolcenost je autentická. A tato rozpolcenost, tento její boj, je zajímavější než skladby samotné.
Mít zamotanou hlavu je hezké
Nevíte-li, zda je tato recenze pozitivní, nebo negativní, další nabízené souvislosti vám asi nepomůžou.
Přestože se Goddess může poslouchat dobře, to nejlepší z něj už vlastně vyšlo v minulosti na singlech a EPčkách Banks. Očekávaný debut vlastně pouze lepší skladby minulosti doplňuje „novým důstojným materiálem“, což zanechává jistou pachuť ve sluchátkách.
Přestože se Goddess může poslouchat dobře, v konfrontaci s debutem jiné současné žánrově blízké zpěvačky FKA Twigs neobstojí. Banks dělá milý dráždivý pop; její kolegyně sebeuvědomělé futuristické umění s hloubkou a ujasněným stylem.
Přestože lze album Goddess poměrně snadno zpochybňovat, tak za elektronický bzukot skladby Waiting Game, surově znějící hlas v mixu písně Brain nebo hit všech diskoték spravedlivého světa v tracku Beggin For Thread, na něj bude možné vzpomínat v dobrém: jako na hezkou dovolenou, jako na dobrou večeři, jako na pěknou holku, na kterou jste civěli v metru při vaší pravidelné cestě z Muzea na Florenc. Pokud na něj hned po zavření této recenze rovnou nezapomenete.
