Psychikou se zabývá i na novince. Tentokrát ale poukazuje na destruktivní sílu očekávání, které od něj má hudební svět. Snad proto nahrávka Friends That Break Your Heart zní víc jako amalgám svých předchůdkyň než rázný posun vpřed. Vadí to ale něčemu?
Blake debutoval v roce 2009 dvanáctipalcovou deskou Air & Lack of Thereof vydanou na undergroundovém labelu. Od té doby jeho nakažlivý svět potemnělých klubových beatů, melancholických syntezátorů a rozbitých pianových smyček vystoupal z podzemí a získal prominentní příznivce.
Do studia ho přizvali Kanye West, Beyoncé nebo Frank Ocean. Popová zpěvačka Madonna řekla, že na něj kvůli jeho hudbě žárlí. Jedenáct let po vydání prvního singlu a s pěti alby na kontě ale Blake stále nedosáhl komerčního úspěchu. Je tak v trochu paradoxní pozici. Neoddiskutovatelně změnil zvuk současného popu. Na cenách nebo umístění v žebříčcích se to ale příliš neprojevilo.
Z takové pozice se teď ptá, k čemu je dobré snažit se být nejlepší. Navazuje přitom na texty z předchozího alba Assume Form. Jeho název odkazoval k překonání depresí, které z něj dělaly beztvarého ducha plujícího světem.
„Mohl bych kdykoliv vypnout, mohl bych kdykoliv spát, mohl bych uprostřed noci zmizet. Ale tím bych to promeškal,“ ilustroval v tracku Don’t Miss It, jak ho neustálá fixace na sebe sama stála kus svobody.
Na novince v ozdravné kúře pokračuje a věnuje se především pokřiveným přátelským vazbám podmíněným společenským úspěchem. Ty se rozpadají s tím, jak hudebník opouští pozici na výsluní. „Znám tenhle pocit až příliš dobře, je to jako být na vlastním pohřbu a prosit, ať to se mnou nevzdáváš,“ zpívá v tracku Funeral do minimalistického beatu a melancholické klavírní linky. K hlavnímu hlasu přidává ještě vrstvu úzkostného falzetu.
„Ve svojí kariéře jsem měl ohromné štěstí, ale samozřejmě jsem zažil hodně momentů, kdy mě obletovali lidé, kteří chtěli zjistit, co je tahle zbrusu nová cool věc zač. Okoukli to a prostě zmizeli. Pro ně jste pryč, sám se sebou jste ale pořád, pořád jste umělec a musíte tenhle nezájem najednou zpracovat,“ okomentoval pro Apple Music text skladby Lost Angel Nights. „Prospal jsi celý den, ale svět nečeká,“ přibližuje v ní pocity člověka, který se rozhodl dělat věci pro radost, místo aby plnil očekávání hudebního průmyslu.
Jak takový přístup zní? Blake se pohybuje v bezpečném zvukovém poli. Zhruba polovinu desky tvoří tracky na pomezí melancholického hip hopu a elektropopu, například Frozen nebo zasněné a precizně vygradované Coming Back s hostující neo-soulovou hvězdou SZA. Druhou polovinu alba zaplňují balady jako Show Me, což je romantický duet se zpěvačkou Monicou Martin.
Deska je plná konejšivých harmonických postupů i sametového zvuku. Blake pracuje s oblíbenými výrazovými prostředky. Magazínu Vulture řekl, že ve skladbě Life Is Not the Same záměrně sáhl do zvukové palety svého osm let starého průlomového hitu Retrograde.
Pro pohodlí se rozhodl i při výběru spolupracovníků. Namísto prvoligových hvězd, jako když mu na poslední desce hostovala katalánská superstar Rosalía či trapová hvězda Travis Scott, sází na bližší okruh přátel.
„Rozhodl jsem se užívat si spolupráce. Při nahrávání Assume Form na mě label tlačil, abych přizval hvězdy z různých žánrů, protože potřebujeme zasáhnout co nejvíc fanouškovských základen. Nechci jmenovat, ale některých kolaborací lituji. Možná z nich vzešel dobrý track, vzpomínám si ale, že po dokončení jsem přemýšlel, jestli to lidsky nebylo vyloženě nepříjemné,“ řekl časopisu GQ.
Pod devíti z 12 nových skladeb je podepsaná jeho přítelkyně, herečka, lidskoprávní aktivistka a bývalá DJka Jameela Jamil. Produkce se ujali londýnský producent Khushi a Dominic Maker, polovina elektronického dua Mount Kimbie. Oba Blakeovi blízcí spolupracovníci.
Esencí jeho současného přemýšlení o světě a tvorbě je první singl Say What You Will. Připomíná opak rapového ego tripu, kdy si interpret zvyšuje sebevědomí. „Sledoval jsem z okna, jak mé mladé já zemřelo, byl jsem oblíbený u všech oblíbených týpků, pointoval jsem jejich vtipy, oni mi dávali varovná znamení,“ vyjmenovává Blake momenty, které možná znamenaly úspěch, nesly s sebou ale jistou pachuť.
Píseň navíc stojí na tak tradičních postupech, jako by ukazovala vztyčený prostředníček inovativnímu hiphopu, který Blakea proslavil.
Skladba vyšla v červenci a doprovázel ji videoklip, ve kterém písničkář posmutněle sleduje úspěchy producenta Finnease, bratra a spolupracovníka teenagerské superstar Billie Eilish. Ve videu se potkávají na předávání cen Grammy, kde Finneas s náručí plnou zlatých gramofonků míjí Blakea. Ten drží jen jeden.
Na koupališti si pak Blake utrhne ostudu v domnění, že si s ním fanynka chce vyfotit selfie, přitom ho jen přišla poprosit, aby ji zvěčnil s opodál stojícím Finneasem. Takových situací se ve videu opakuje několik. Blake ale místo poraženectví zpívá o tom, jak se s pocitem selhání vyrovnává: „Poradím si i bez superschopností, najdu své místo, aniž bych zahořkl.“ Klip uzavírá citát amerického prezidenta Theodora Roosevelta: „Srovnání je zlodějem radosti.“
Zpívat o toxické rovině soutěživosti není nic nového. Odvrácená strana úspěchu byla v populární hudbě vždy tématem. „Vydělám spoustu peněz a pak tuhle šílenou scénu opustím,“ deklarovala Joni Mitchell ve skladbě River z roku 1971. „Nejlíp jak to dokážeš bude stačit,“ opakoval jako mantru Thom Yorke z kapely Radiohead v písni Optimistic z roku 2000. Údajně jde o slova jeho tehdejší partnerky, která se snažila zklidnit úzkost z očekávání vyvolaných celosvětovým úspěchem desky OK Computer.
Zatímco dříve si hvězdy mohly od pracovních tlaků jakž takž odpočinout v soukromí a na odporu k médiím si třeba postavit image, v digitální době jako by letitý problém zmutoval. Soukromé a veřejné se prolíná, sociální média ve jménu autenticity a peněz infikovala i mimopracovní život a udělala z něj tržiště sociálního kapitálu. Ztratit pojem o rozdílu mezi přátelstvím a networkingem, tedy účelovým udržováním společenských vazeb, není těžké, vnímání pracovních neúspěchů jako osobního selhání přichází jako zničující důsledek.
Není divu, že v takové situaci akcelerovala i debata o duševním zdraví a mnoho současných hvězd se k ní přidává. Můžeme tak sledovat vlnu terapeutického popu, který do popředí staví duševní pohodu jedince a odmítá ji obětovat dílu.
Takový přístup na poslední desce Happier Than Ever volí Billie Eilish, hvězda generace Z, které se kvůli společenskému statusu nedaří navazovat zdravé vztahy. Zpěvačka Lorde zase před šplháním po společenském žebříčku utekla na domovský Nový Zéland a složila tam prosluněnou deskou Solar Power.
Nakonec nejde jen o vzdálený problém celebrit. V době, kdy se člověk může stát mikroinfluencerem a ve světě plném nejistých pracovních úvazků jeho přežití závisí na úspěchu „osobní značky“, může podobnou únavu pociťovat i obyčejný třicátník. Nutnost neustále se rozvíjet a šokovat má na lidi z této generace podobně destruktivní účinky jako pro generaci jejich rodičů sen o domku s bazénem a nablýskaném autě.
Hudební novináře ale přístup Jamese Blakea úplně nenadchl. Třeba portál Pitchfork novince udělil mírně nadprůměrné hodnocení 6,6 bodu. Podle recenzenta jde o Blakeovo nejtradičnější album. Web Loud&Quiet ještě přitvrdil: desce dal čtyři body z deseti a autora prakticky pohřbil. Vyčítat přitom právě této nahrávce nedostatek invence je trochu jako mít za zlé koledám, že znějí příliš vánočně.
James Blake platí v očích kritiků za ufňukance, jeho úvahy jsou ale relevantní. Vůči komu rebelovat ve světě, který zpeněžuje jinakost a kde je každý strůjcem svého obrazu i úspěchu? První na ráně jsme zase jen my. Hudba poháněná takovým vnitřním konfliktem těžko může znít agresivně. Sami sobě nezapálíte auto, nehodíte si dlažební kostku do okna.
Cítit se k ničemu je jednoduše skličující. Není na tom nic romantického, z lidí to dělá nanejvýš rezignované zombie. Přitom jde o něco velmi dobového. Ulepenou sebenenávist sdílí lidé z tvůrčích profesí po celém západním světě, sledovat to můžeme v literatuře i filmu, například v nedávném debutu režiséra Šimona Holého nazvaném Zrcadla ve tmě. Nemluvit o tom by bylo pokrytecké. A krátkozraké.
Deska Friends That Break Your Heart nakonec nabízí cestu, jak se s takovými pocity popasovat. Nechtít po sobě nic převratného a poctivě dělat, co člověk umí, i za cenu průměrnosti, je v současné době vzácná schopnost. A důvod, proč nejtradičnější album Jamese Blakea může být ve výsledku skrytě podvratné.
Album
James Blake: Friends That Break Your Heart
Polydor Records 2021
