reklama
 
 

Recenze: Obyčejná holka Taylor Swift vyrostla a kraluje popu

31. 10. 2014 16:26
Americká zpěvačka Taylor Swift vydala nové album 1989 a obrovskými prodeji zachraňuje hudební průmysl v hubeném roce.

Recenze - V polovině října zveřejnil časopis Billboard analýzu hudebního průmyslu v třetím čtvrtletí roku 2014 a pohled do statistik neskýtal velký optimismus. "Máme za sebou devět měsíců a žádné regulérní album zatím nedokázalo pokořit hranici milionu prodaných kusů," konstatoval text označující letošní prodejní výsledky jedním výstižným slovem: bezútěšné (bleak).

O dva týdny později ale může hudební průmysl přece jen slavit - Taylor Swift prodala přes milion kusů svého nového alba 1989 a hned v prvním týdnu tak přeskočila ve výročním žebříčku veškerou konkurenci.

Čtyřiadvacetiletá americká zpěvačka zopakovala vstupní prodejní výsledek svého posledního alba Red z roku 2012. Prodat milion kusů za prvních sedm dnů se od té doby nikomu jinému nepodařilo, a Swift tak zůstává ojedinělým fenoménem prodejní přebornice v temných časech popu. Vždyť na takhle vysoká čísla nemůžou už dnes pomyslet ani takové hvězdy jako Justin Timberlake, Lady Gaga nebo Katy Perry. Čím to, že všechny dostala na lopatky na první pohled celkem nenápadná blondýna s kytarou, na jejíž největší hity by si většina z nás nejspíše marně pokoušela vzpomenout?

Dlouhé vysvětlování není nutné, vše podstatné o fenoménu Taylor Swift vám řekne klip k jejímu novému singlu Shake it Off. Zpěvačka se v něm snaží zapadnout mezi profesionální tanečníky různých stylů - od baletu, přes moderní tanec, streetdance až po striptýzový twerk, ale pokaždé vystoupení pokazí nějakou chybou a následně se snaží svoji nešikovnost shodit úsměvem, kterému prostě musíte podlehnout. Text je navíc vzkazem všem, kteří o ní kdy pochybovali. "Je mi jedno, co říkají, vždycky se to snažím setřást (shake it off)," zpívá v refrénu.

Lépe to snad ani Taylor Swift vyjádřit nemohla. Že disponuje tenoučkým hláskem, kterým navíc často zpívá falešně? Že i její pěvecký výrazový rejstřík je značně omezený a její písničky rozhodně netrhají rekordy v originalitě? Nevadí. Její kouzlo spočívá hlavně v průsvitné image obyčejné holky od vedle, která si přišla splnit svůj princeznovský sen a celý svět teď fascinovaně sleduje, jak se jí to - proti všemu očekávání - skutečně daří. A novinka 1989 je dovršením její cesty vzhůru a s deskou se definitivně usazuje na popovém trůnu.

Civilnost proti popovému spektáklu

Swift se stala hvězdou v pravou chvíli. Začala jako country zpěvačka, jejíž eponymní debut (2006) vydaný v pouhých šestnácti letech se prodal v nákladu pěti milionů. Následné desky Fearless a Speak Now sbíraly další platinová ocenění a ani k tomu nepotřebovala rádiový hit.

Mainstreamem se tehdy přehnala vlna tanečního popu v čele s Lady Gaga. Její antiteze Swift nabízela proti blyštivému popovému spektáklu civilní obyčejnost, které rozuměli i ti, kteří netráví celý den u YouTube. A když dance mánie začala slábnout, odstartovala Swift s deskou Red opatrný přerod v regulérní popovou hvězdu.

Dva roky stará deska ještě opatrně střídala rádiové hity s country baladami, aktuální 1989 už Swift ohlašuje jako svoji "první čistokrevnou popovou desku". Drnkání na španělku definitivně vystřídaly elektronické beaty a syntezátorové riffy. Agresivní hedonismus Davida Guetty nebo provokativní sexualitu Rihanny ale na desce nehledejte, přes proklamovanou dospělost se cílová skupina nového alba od těch předchozích příliš neliší. K nim by ale měli přibýt posluchači rádií, kteří si nepotrpí na nějakou popovou avantgardu a vystačí si s písničkami, které můžete ne/poslouchat celé hodiny. A takových má Swift na nové desce v zásobě dost a dost.

Když se Taylor Swift na poslední desce rozhodla vystoupit ze škatulky country, byl pro ni volbou číslo jedna švédský producent Max Martin. Ten je specialistou na instantní rádiové hity, které skvěle plní zadání chytlavosti na první poslech a zároveň u nich nehrozí, že by při nich někdo přeladil stanici, či dokonce rádio vypnul. Poprvé na sebe upozornil jako autor hitů severského dance-popového týmu Ace of Base a v polovině devadesátých let definoval žvýkačkovou produkci teenagerských hvězd, jako byli Backstreet Boys (I Want It That Way) či Britney Spears (...Baby One More Time). V novém tisíciletí pak dostal na špičku Pink, Kelly Clarkson nebo třeba Katy Perry.

Taylor Swift vděčí producentovi za svoje první vítězství v americké Hot 100 v roce 2012. Martin pro ni tehdy napsal We Are Never Ever Getting Back Together a na nové desce si spolupráci zopakovali hned v sedmi položkách, včetně singlů Shake it Off, Welcome To New York a Blank Space. Při sestavování playlistů budou z písniček nepochybně nadšení hlavně dramaturgové komerčních stanic, podobných "martinovek" už letos několik hraje. Swift s omyvatelnou electro-popovou produkcí ale trochu ztrácí kouzlo "trochu jiné hvězdy".

Když uprostřed basových linek a šlehajících laserů syntezátorů musí efekty nafukovat její hlásek, je najedou zaměnitelná za prakticky kteroukoliv jinou zpěvačku ze současné špičky. V I Know Places zní úplně jako Rihanna, a kdyby pod All You Had To Do Was Stay byla podepsaná Avril Lavigne, nikdo by ani okem nemrkl. Při Blank Space si pak nejspíše vzpomenete na Britney Spears proměněnou na albu Blackout do popového robota. A tlumené dechy z Shake it Off jsou nakonec jen variací na jarní hit Problem od Ariany Grande.

Swift chtěla rádiové hity, a tak se musel přizpůsobit pravidlům popového provozu, v němž jsou nad hvězdami ještě producenti. Jenže pro zpěvačku, která se vždy prezentovala jako někdo, kdo si píše vlastní písničky a drží plně otěže kreativní kontroly nad svojí hudbou, je to trochu problém. Nepodřezává si tady náhodou pod sebou větev své vlastní autenticity, která ji vynesla tam, kde právě teď je?

Vedlejším efektem popové transformace Taylor Swift je chlad, který je z písniček cítit. Zpěvačka, která disponovala "přátelským faktorem" (jak o něm kdysi psal časopis Paste) najednou působí odtažitě jako profesionální stroj na hity. Má-li být 1989 její první dospělé album, pak blyštivý hedonismus nových skladeb nabízí celkem zvláštní vizi zralosti. Vážnější témata v textech? Náročnější stavba písniček? Odvážnější postupy? Nic z toho od 1989 nečekejte - jako kdyby samotný pojem dospělosti ztratil význam. Nakonec na dnešní dvacátníky a třicátníky míří stejné produkty, to stejné popkulturní opium jako na teenagery. Všichni se chtějí bavit, užívat si a pak už rovnou přijde důchod a smrt.

Písně o zlomeném srdci střídá vychloubačnost

Kompromisy jsou patrné i v dalších ohledech. Swift byla zvyklá na svých deskách prát "špinavé prádlo" (nejen) intimních vztahů s celebritami (We Are Never Going Back Together věnovala svému bývalému Harry Stylesovi z One Direction, Mean míří na Kanye Westa, který narušil její děkovný proslov na cenách MTV). Na novince 1989 ale osobní písně o zlomeném srdci vystřídaly odosobněná témata anebo rovnou vychloubačné opusy. Tak třeba hned první skladba Welcome To New York ohlašuje její stěhování z Nashville do Velkého jablka, které má stvrdit její společenský vzestup.

Swift desku nazvala podle letopočtu svého narození, ale také roku, v němž vyšlo několik zásadních synth-popových desek, jež údajně inspirovaly elektronický design nových písniček. Ve skladbách jako Style možná uslyšíte špetku Pet Shop Boys či znělky k seriálu Miami Vice (Jan Hammer), pořád je to ale na hony vzdálené skutečnému synthpopovému revivalu současných projektů, jako jsou Chvrches nebo Grimes. Bezpečný osmdesátkový návrat filtrovaný rovnicemi popových producentů má ale ještě jeden vedlejší efekt - dnešní rádiový pop napojuje na poslední slavnou éru Spojených států.

Nostalgii po konci osmdesátých let, Ronaldu Reaganovi a Americe vítězící ve studené válce přiznává Taylor Swift i v rozhovorech. "Ponořila jsem se do konce osmdesátých let a zjistila jsem, že to byla zjevně doba nekonečného potenciálu," prohlásila nedávno v časopisu Rolling Stone. Swift se s novou deskou jednoduše snaží dodat Americe pocit optimismu, který v současnosti tak moc potřebuje a oživuje ducha doby, kterou sama nemohla zažít.

Vlastně ani není tak divné, že hvězdička vzešlá z konzervativních kruhů jižanského country chce zemi ordinovat hodnoty divokého reaganovského kapitalismu. Přizpůsob se trhu, zaprodej svoje kořeny a udělej kompromis, hlavní je, že to na trhu funguje.

Miliony desek v prvním týdnu nicméně ještě prodávala dívka, kterou si Amerika zamilovala z trochu jiných důvodů. Taylor Swift na nové desce vyrostla z princezničky v královnu, teď je jen otázka, zda ji budou její poddaní milovat stejně jako dříve.

Taylor Swift: 1989. 2014. Vydal Universal Music.

autor: Karel Veselý | 31. 10. 2014 16:26

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama