reklama
 
 

Recenze: Lidská bytost uprostřed vřavy. Rammstein v Praze byli víc divadlo než hudba

17. 7. 2019 9:01
Na turné po evropských stadionech se vydali němečtí rockeři Rammstein. Co koncert, to desítky tisíc platících diváků. V Praze byl zájem tak obrovský, že se rychle vyprodaly oba večery na stadionu v Edenu.

Není divu, Rammstein patří mezi nejinovativnější koncertní kapely dneška a ve své show pokaždé přicházejí s nápady, kterým se nechce ani věřit. Včera to nebylo jiné.

Fascinoval už příchod sestavy. Rammstein nechali postavit zvláštní scénu, jíž dominovala jakási budova s vysokou věží, něco mezi architektonickými představami Alberta Speera a socrealistickými vizemi takzvaných koldomů. Své také udělalo oddané publikum, včetně mnohých fanoušků s tetováním nebo těch, kteří větší část koncertu vydrželi s nasazenými plynovými maskami.

Na první pohled možná drobnosti, ale svědčí o tom, jak hluboko se člověku Rammstein dokážou zarýt. Přitom to nikdy nebude kapela celosvětová, na to je příliš spjata s evropským prostorem, s jeho bolestmi a fóbiemi, krizemi, půdou zalitou krví a také s brutálním a černým humorem, který nejlépe pochopí ti, kdo žijí mezi Paříží a Moskvou.

Právě proto je zdejší publikum tak miluje a jejich vystoupení vždy prožívá jako svým způsobem svátek, ba až obřad, při němž se vrtá v jizvách a šrámech, způsobených předchozími generacemi a oživených současností.

Rammstein jsou dnes víc divadlo než rocková kapela. Líčí evropský svět s hranou neutralitou. Chvíli předstírají, že jsou vůdci, chvíli součást zmasírovaného davu, který přikyvuje jednou dobru, podruhé zlu.

Posluchač se s nimi na okamžik pohybuje ve světě dekadentní Výmarské republiky 20. let minulého století, pak zase stojí uprostřed hnědé či rudé totality - a jindy je zničehonic hozen do palčivých přistěhovaleckých problémů dneška. Rammstein k nim neříkají tak ani tak, zjevně ale stále cítí pomyslný ostnatý drát kontinentu.

Publikum je pro to všechno důležité. Možná aniž by si to uvědomovalo, plní roli tu účastníků norimberského sněmu, tu prvomájového průvodu. Opakuje slova svého vůdce, podporuje ho nadšenými gesty, prožívá ten blažený, Orwellem tak přesně popsaný pocit malé součástky ve velkém kolektivu, jenž směřuje jediným "správným" směrem.

Záznam skladby Zeig Dich ze včerejšího vystoupení v Edenu. | Video: Stefan Herdzik

Mezi valícími se vlnami černého a bílého kouře, mezi konfetami, explozemi, petardami, raketami a ohni, jichž bylo v dvouhodinovém programu jako na frontě, zněly také písně. Rammstein stihli zahrát osm z 11 položek letošní bezejmenné desky, což trochu oslabilo celkový dojem - ne všechny novinky jsou tak atraktivní jako singly z aktuální nahrávky Deutschland, Radio nebo Auslánder. Tím pádem ale chyběly starší hity Seemann, Amerika či Benzin.

Možná právě kvůli ještě nezažitým novinkám, prokládaným klasickými rammsteinovskými čísly, první třetina show působila trochu rozpačitě. Vše spravila druhá půlka, kdy kapela začala ničit diváky bombastickou podívanou ohňostrojů, ohňů a světel.

Za nové skladby byl ale posluchač nakonec vděčný. Díky nim si uvědomil, jak se Rammstein proměňují. Už nehrají zběsilý metal, jako když začínali v 90. letech minulého století, dokonce ani syrový industrial z minulé dekády.

V desetileté natáčecí pauze mezi rokem 2009 a letoškem si vyvinuli unikátní styl, který by bylo možné nazvat industriálním metalovým šansonem. Pokud to někomu připomíná podobnou cestu berlínských avantgardistů Einstürzende Neubauten, je na správné adrese.

Šestapadesátiletý zpěvák Rammstein Till Lindemann, podobně jako neubautenský Blixa Bargeld, už skoro nezpívá, spíš jako by uhrančivým basem do hudby recitoval své básně nebo vyprávěl.

Uprostřed rachotu kapely, ohňů a dělbuchů je v některých písních až nečekaně křehký, obyčejná lidská bytost uprostřed šílené vřavy.

Hudebně jsou Rammstein jasně daní, okamžitě rozpoznatelní podle rychlých pochodových temp, která by se hodila pod filmové týdeníky ohlašující další úspěchy na východní frontě. Takové jsou třeba jejich známé skladby Links 2-3-4, Du hast nebo Du riechst so gut.

Usilovný dojem podtrhuje i to, že Rammstein hrají v jednom zátahu, na několik sekund se odmlčí, jen když je ticho součástí písně. Koncert tím dostává takový tah, že se publikum těší na balady jako Diamant, Ohne dich nebo Engel, aby si alespoň na chvíli vydechlo.

Stále důležitější je pro Rammstein elektronika. Včera velký dojem zanechala například rozsáhlá elektronická předehra ke skladbě Deutschland, po hudební stránce bližší nedávnému pražskému vystoupení Kraftwerk než běžnému rocku či metalu.

Rammstein, po čtvrtstoletí existence stále hledající nové cesty, teď stojí před zásadním problémem. Kam dál?

Rammstein

Sinobo Stadium, Praha, 17. července

Till Lindemann a jeho kolegové určitě vědí, že nemohou přidávat na kvantitě. Víc ohňů, větší ohňostroje by nic nevyřešily. Při stadionové show se už tak ztrácí mnoho detailů, které divák mohl postřehnout ještě v polovičně velké sportovní hale.

Dnes už je plocha stadionu zaplněna tolika věžemi a technikou, že kapelu přes ně může sledovat jen část obecenstva. Léta naštěstí prokázala, že Rammstein a lidé kolem nich jsou tvůrčí až až. Už teď nejspíš vymýšlí příští výboje a experimenty.

autor: Josef Vlček | 17. 7. 2019 9:01

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama