reklama
 
 

Nekrolog: Za hudbou z předměstí. Rachid Taha byl arabský rocker světových kvalit

14. 9. 2018
Odešel Rachid Taha, zpěvák z "města pomerančů a oliv", arabský přistěhovalec z francouzských předměstí. Navzdory rasismu a útlaku se stal oslavovaným světovým rockerem.

Někdy v polovině 80. let francouzští poslanci hromadně rozlepovali obálky, vyndavali kazety a nestačili se divit, co z nich hraje. Známý vlastenecký šlágr Douce France, sentimentální pocta krásám Francie, ovšem natočená trochu jako punk-rock, zpívaná s přízvukem a hlavně nepřeslechnutelným sarkasmem.

Posměvačný hlas z nahrávky patřil zpěvákovi Rachidu Tahovi, alžírskému imigrantovi, který přes den dřel ve fabrice a po večerech zpíval o tom, jak se mu žije na francouzských předměstích. Jeho verze Douce France doputovala až k tehdejšímu ministrovi kultury, vlivnému Jacku Langovi. A ten skladbu použil coby politický argument v době, kdy v zemi dospívala druhá generace imigrantů z Maghrebu, kdy se začínalo hovořit o rasismu a do boje proti přistěhovalcům vyrazila politická strana dnes známá jako Národní fronta.

Rachid Taha se od té doby stal symbolem, prvotřídní rockovou hvězdou arabského i francouzského světa. Spolupracovali s ním producenti Brian Eno či zpěvák Damon Albarn a jeho skladby zněly ve filmech jako Černý jestřáb sestřelen.

Předevčírem Tahův život předčasně skončil pár dnů před jeho šedesátinami. Mezi kondolencemi vynikala právě ta od někdejšího ministra Langa, jenž zpěváka označil za ztělesnění ideálu bratrství, za "ducha Francie pestré a tolerantní". Je to výstižné a záslužné, avšak mírně mramorové, neboť kdo Tahu zažil, ví, že nebyl žádné ořezávátko. Všichni Le Penové tohoto světa mu mohli vlézt na záda.

Taha pěl a žil jako rocker. Na pódia lezl neomaleně oděný, tvář neoholená, vlasy rozcuchané, hlasivky vyřvané, v ruce láhev vína. Životem se systematicky prokuřoval. Ztrácel klobouky, košile, občas rovnováhu. V dobrém rozpoložení předváděl lascivní břišní tance. A někdy měl také náladu pod psa, to pak mluvil jako dlaždič, všechno bylo "de merde", nevhodně žertoval o sexu či kokainu a bylo mu buřt, co si kdo myslí. Občas ho z šaten zakouřených marlborkami tahali nohama napřed.

Přesto pro něj posluchači hořeli, a to včetně mnoha Čechů, kterým prvně zahrál roku 2000 v pražské Akropoli narvané zdejšími Araby. Později okouzlil už tisíce lidí na festivalech Colours of Ostrava, v Trutnově nebo na pražských United Islands, dokud ještě vybíraly vstupné.

Taha nebyl čítankový hrdina. Nikdy se nepovažoval za vzor, jako každý měl slabší chvilky a dost možná je naschvál zdůrazňoval, kdykoliv si ho lidé přivlastňovali, nebo z jeho života vyvozovali cosi obecnějšího na téma integrace, rasismu či soužití Evropanů s Araby.

Ovšem byl to také člověk v jádru jemný, pacifista, vyznavač mírumilovných ideálů rovnosti a tolerance. Měl až básnickou duši, která v jeho francouzských skladbách prosvítala třeba hravými aliteracemi. "Quand je m'oxyde d'Occident," když jsem zevlil na Západě, zpíval jednou, a jindy se prohlašoval za "un Oriental désorienté", dezorientovaného muže z Orientu. Na dotaz, jestli čte Korán, odpovídal, že jeho vírou je "coran alternatif", což se vyslovuje trochu jako courant alternatif, střídavý proud. Taha se klaněl jen elektrickým kytarám.

Taneční skladba Jamila kritizuje bezpráví, jež muslimové páchají na ženách. | Video: Wrasse Records

Nade vše miloval muziku, přičemž arabskou vytrvale spojoval s tou západní. Byl hrdý, že na pódiu má na jedné straně západní rockovou sestavu s kytarou, baskytarou a bicími, a na straně druhé hráče na oud, píšťaly či bubny darbuka.

Jeho skladby zněly jako kombinace západního rocku a arabské taneční hudby, zvlášť v poslední dekádě občas duněly jako techno či dub. Ve skutečnosti šlo o poměrně sofistikované, pokročilé hudební tvary, jež čerpaly z punk-rocku, blues, country či rockabilly, a zároveň z alžírských stylů jako raï nebo chaâbi. V Česku o tom zasvěceně psali muzikologové znalí hudby Maghrebu jako Petr Dorůžka či Jiří Moravčík.

Tahovým východiskem bylo, že arabská i západní muzika mají společené kořeny v Africe, což je linie, po níž poslední roky hudebně uvažuje třeba také zpěvák Robert Plant.

Oproti němu měl ale Taha zkušenost kluka z alžírského přístavu Oran, města "pomerančů a oliv", jak říkal. S otcem odsud jako desetiletý emigroval do Francie, kde pak dospíval v sociálně deprivované arabské komunitě na panelovém sídlišti. Typický "beur", jak se toho času označovali zejména mladiství přistěhovalci, sice už narození či zabydlení ve Francii, přesto se cítící přehlížení, jako lidé druhé kategorie.

Rachid Taha přesvědčivě zpíval právě o pocitech člověka, který v nehostinném prostředí čelí společenským či kulturním tlakům, a přitom se zuby nehty drží vyvzdorované totožnosti.

Francouzskou školu opustil předčasně, zřejmě kvůli šikaně a rasismu. Pracoval pak v továrně, myl nádobí. Pomáhal na stavbách, uklízel. Když o tom mluvil při první návštěvě Prahy, své zážitky přirovnával k nesnázím českých Romů.

Svou první kapelu Taha sestavil v 80. letech minulého století s dělníky z továrny, kde pracoval. Říkali si Carte de Séjour čili Povolení k pobytu - podle vysněného dokumentu pro přistěhovalce.

Carte de Séjour vydali několik desek, byť jim je prodavači prý odmítali brát do obchodů, že "nechtějí mít krám plný Arabů". Mimo jiné skrze sarkastickou coververzi vlasteneckého šlágru Douce France se ovšem Taha postupně dostal do širšího povědomí a počátkem 90. let nastartoval úspěšnou sólovou dráhu. Její komerční vrchol přišel s autorským albem Diwân a také živou nahrávkou nazvanou 1,2,3 Soleils z pařížských koncertů s alžírskými pěvci Khaledem a Faudelem - záznamu se prodalo přes milion výlisků.

Už emancipovaný Taha pak natáčel politicky úderné skladby jako Voilà, Voilà, vyvracející předsudky typu "za problémy nás bílých můžete vy černí", nebo poctu exulantům Ya Rayah - údajně jeden z prvních arabských singlů, který v 90. letech pouštěli evropští dýdžejové.

Největším Tahovým hitem v novém tisíciletí se stala coververze skladby Rock the Casbah od jeho zbožňovaných britských punk-rockerů The Clash: původně legrácky o šejkovi, který zuřivě přejíždí sem a tam v cadillaku, štěká příkazy, dokonce povolává stíhačky, přesto na něj všichni kašlou a vesele dál poslouchají zakázanou taneční muziku.

Rachid Taha píseň přeložil do arabštiny a přejmenoval na Rock el Casbah, v textu tu a tam vyměnil Araba za Texasana, k rockovým kytarám dodal smyčce, marockou flétnu i citeru, a vůbec to celé tak kouzelně zamotal, až nebylo jasné, jestli si utahuje z arabských despotů, nebo z Evropanů, pro něž je Arábie samý terorista, dromedár a sud s ropou.

Coververze skladby Rock The Casbah od The Clash nechyběla na žádném Tahově koncertu posledních let. | Video: Barclay Records

Ta píseň zněla také na většině Tahových českých vystoupení a v posledních letech ji hrával po boku Micka Jonese. Vysoký holohlavý kytarista někdejších The Clash si Tahovu úpravu oblíbil a hostováním v jeho kapele dokončil symbolickou fúzi západní a arabské muziky.

Existuje historka ze začátku 80. let, kdy The Clash odehráli sérii koncertů v Mogadoru, sálu nedaleko pařížského nádraží Gare Saint-Lazare. V průběhu týdne se v publiku vystřídala a inspiraci na roky dopředu načerpala celá generace Francouzů, od skupiny Lo'Jo, přes zpěváka Manu Chaa až po Rachida Tahu, který členům The Clash předal kazetu s vlastní muzikou - a pak si připadal podvedený, když ji prý Clash půl roku nato začali napodobovat.

Ale Tahovy historky nutno brát s rezervou. Jsou jich desítky: o údajném lesbickém baru, který vlastnil, o hře na kovboje s velbloudy místo koní, o nočních tazích po pařížském předměstí, kde se mu majitelé klubů "klaněli jako králi". O jeho baráku, od něhož má klíče půlka Paříže. Příhody z místních končin se pak týkají Tahova půlnočního jamování v Trutnově nebo okamžiku, kdy jej z přehlídky United Islands prý odváželi bezvládného v kufru od auta.

Ty historky už roky kolují, nabalují čím dál nepravděpodobnější detaily a žijí vlastním životem, jak si to patrně přál. Takže: na Tahu vzpomínat v nejlepším, s chutí přehánět - a nezapomenout jeho skvělou muziku.

autor: Daniel Konrád | 14. 9. 2018

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama