Vrchol Strun podzimu: Punch Brothers, pět hochů u jediného mikrofonu

Zleva na snímku jsou Gabe Witcher, Chris Eldridge, Paul Kowert, Chris Thile a Noam Pikelny.
Snímek z vystoupení Punch Brothers na festivalu Struny podzimu.
Foto: Petra Hajská, Struny podzimu
Daniel Konrád Daniel Konrád
8. 11. 2018 9:00
Ve velkém sále pražské Lucerny hraje a zpívá pět hochů. Ne na klasickém pódiu, festival Struny podzimu pro tento večer postavil nové, na šířku uprostřed hlediště.

Chlapců je pět, ale užívají jediný mikrofon, semknuti do půlkruhu jako bluegrassová kapela. A skutečně mají pro tento žánr typické nástroje, ba na sobě obleky, saka či vesty. Jen to, co hrají, není bluegrass. Pouze to z modré trávy vyrašilo.

Punch Brothers se jmenují dle hravé povídky Marka Twaina, v níž figuruje říkanka sestavená z pokynů vlakového průvodčího.
Punch Brothers se jmenují dle hravé povídky Marka Twaina, v níž figuruje říkanka sestavená z pokynů vlakového průvodčího. | Foto: Josh Goleman

Úterní vystoupení americké kapely Punch Brothers, která vznikla roku 2006 a do Česka teď přijela poprvé, mělo nebývalou atmosféru. Publikum tleskalo instrumentálním výkonům jako na jazzovém koncertu a mezi intenzivně hrajícími muzikanty přeskakovalo tolik jisker, až diváci hlasitě výskali uprostřed písní. Důvod: málokdy lze slyšet hudebníky tak technicky zdatné jako Punch Brothers.

Také se talentem místy chlubili, nejvíc v instrumentálních kompozicích Watch ’at Breakdown nebo letošní Three Dots and a Dash. Ovšem většina z dvacítky skladeb jejich pražského vystoupení působila rychle a vzdušně, zlehka jako popové písně.

V tradičním bluegrassovém nástrojovém obsazení mandolína, bendžo, housle, akustická kytara a kontrabas takto Punch Brothers vymysleli netradiční hudbu. Zjevně poučenou všemi žánry, s postupy vypůjčenými z klasické hudby, jazzu i alternativního rocku. Přestože se většinou jedná o písně s verši, refrény a můstky, rozbíhají se všemi směry. Co chvíli je ozvláštní nečekaný harmonický přechod nebo refrén v lichém metru, jejž houslista Gabe Witcher naznačí perkusivním tepáním na korpus nástroje. K tomu všichni členové kapely zpívají dovedně aranžované vícehlasy, viz píseň This Girl. A co chvíli se mění dynamika - třeba v úvodní skladbě pražského koncertu My Oh My, jejíž sloky jsou hlasitější než refrén tlumený do nečekaného pianissima.

Hudba Punch Brothers tak má mnoho proměnných s jedinou konstantou: je mimořádně tvůrčí, nepředpojatá, nadžánrová. Pak také nevypočitatelná, proměnlivá, vůbec ve všech ohledech pokročilá, přímo si říkající o nějakou tu nálepku typu "muzika pro 21. století".

Tváří toho všeho je zpěvák a mandolinista Chris Thile, už také Čechům známý: lidé z místních bluegrassových kruhů ho sledují několikátou dekádu, neboť zázračné dítě Thile svou někdejší první kapelu Nickel Creek sestavil jako osmiletý a v šestnácti s ní dostal Grammy.

V Česku do širšího povědomí vstoupil před čtyřmi lety, kdy na Strunách podzimu doprovázel jazzového klavíristu Brada Mehldaua - tehdy si mimochodem Thileho do svého televizního pořadu Na plovárně pozval moderátor Marek Eben.

V Praze zazněl také největší hit Punch Brothers, skladba Movement and Location. | Video: Nonesuch Records

Nyní sedmatřicetiletý Thile bývá označován za jednoho z největších virtuosů na osmistrunnou mandolínu, již v bluegrassovém kontextu proslavil zakladatel tohoto moderního žánru Bill Monroe. Stejně jako on Thile také tentokrát v Praze hrál na nástroj značky Gibson, na míru upravený model z dvacátých let, jehož cena je odhadována na několik milionů korun.

Důležitější ale samozřejmě bylo, co hrál: rytmicky i melodicky za večer vytvářel nejvíc pasáží, které spoluhráči za pochodu přejímali nebo reflektovali. Zřídka se, jako jazzoví instrumentalisté, střídali v sólování. Spíš hráli kolektivně, ve vysokých obrátkách napojeni jeden na druhého. Intuitivně si předávali podněty, navzájem vytvářeli kontrapunkt, či naopak hudebně souzněli.

Souhra a nával hudebních informací vytvářel intenzivní energii, jež byla cítit, slyšet a v případě Chrise Thileho také vidět. Mandolinista při hraní co chvíli vrtěl hlavou i nohama, poskakoval na místě, napínal špičky, přemisťoval váhu. Trhavě sebou škubal jako loutka, totálně unesený muzikou.

K tomu ještě nádherně zpíval: andělsky čistým tenorovým hlasem, s falzetem připomínajícím Thoma Yorkea z rockových Radiohead. Pěveckým vkladem jako by Thile doplňoval složitou "rovnici" Punch Brothers: technickou dokonalost vyvažuje jeho emocionální vklad, osobitost, lidskost.

Foto: Petra Hajská, Struny podzimu

Hudebně Thile průběžně komunikoval se všemi spoluhráči: kytarista Chris Eldridge i kontrabasista Paul Kowert jeho zpěv často ukotvovali synkopovanými rytmy, zatímco s bendžistou Noamem Pikelnym třeba Thile vyrážel unisono do vysokého rejstříku. To pak jejich nástroje průzračně zněly nad ostatními - třeba v titulní skladbě letošní desky All Ashore.

Právě bendžista Pikelny byl atmosférou v Lucerně zvlášť potěšený. V jednu chvíli si stoupl k mikrofonu a poděkoval za to, že v sedmnácti letech poprvé vycestoval z USA na pozvání českého muzikanta - stalo se tak roku 2002 a jednalo se o skupinu kytaristy a zpěváka Slávka Hanzlíka.

Punch Brothers

(Koncert byl součástí festivalu Struny podzimu)
Lucerna, Praha, 6. listopadu

Punch Brothers za sebou mají pětici alb, jedno lepší než druhé. Postupně pronikají do mainstreamu, získali nominaci na Grammy, vystupují v televizi, nedávno je v rozhlasu protežoval Elton John. Přesto teprve naživo člověk docení, jaká z nich jde energie. Nejen ta individuální, když se posluchač zaměří na výkon jednoho z hudebníků - a že by každého vydržel poslouchat hodiny. Fantastický je hlavně celek, ta souhra, porozumění, kolektivní výkon.

Nepotřebují žádná světla, projekce ani kostýmy, aby udivili. Zosobňují, jak hudba umí být silná.

 

Právě se děje

Další zprávy