"Já tuhle moc nechtěla / Nechci ji," opakuje čtyřicetiletá hvězda v úvodní písni I’m That Girl do vtahujícího beatu postaveného na samplu robotického ženského hlasu. Beyoncé platí za umělkyni, která zásadně proměnila populární hudbu poslední dekády. Na albech Beyoncé a Lemonade stvořila obraz bohyně, jejíž krása a vyzývavost není rolí vyžadovanou manažery, nýbrž cestou k ovládnutí showbyznysu a světa.
Po dlouhých šesti letech nyní přišla s nahrávkou, jejíž koncept i obsah je veskrze triviální - deska Renaissance oslavuje klubovou hudbu. Je to taneční album, jež má fanoušky rozveselit a dodat jim energii po vyčerpávající pandemii koronaviru.
"Mám pocit, že po vší té izolaci a nespravedlnostech posledního roku teď potřebujeme hlavně utéct, cestovat, milovat a znovu se smát. Cítím, že přichází renesance, a já chci být její součástí," řekla loni magazínu Harper’s Bazaar. Není ale na takové gesto trochu pozdě?
Když svět na jaře 2020 paralyzoval první lockdown, britská zpěvačka Dua Lipa vydala album Future Nostalgia o několik dní dříve, než plánovala. Chtěla, aby posluchači přišli na jiné myšlenky. Do hitparád dostala působivou interpretaci disca. A když se podobným směrem vydali The Weeknd, Lady Gaga, Harry Styles, Drake nebo Lizzo, přičemž Kylie Minogue rovnou zveřejnila album nazvané Disco, začalo se v době pandemie mluvit o renesanci taneční hudby 80. let minulého století.
Jenže sotva zatím poslední velká vlna covidu odezněla, Rusko rozpoutalo krvavou válku na Ukrajině a mír je stále v nedohlednu. Nejnověji svět trne nad situací se Srby nebo možnou reakcí čínské diktatury na návštěvu americké političky Nancy Pelosiové na Tchaj-wanu. To vše rozkolísává ekonomiku, inflace zrychluje. Během posledních dvou let se opět prohlubuje propast mezi nejbohatšími, k nimž patří hvězdy jako Beyoncé, a většinou populace.
Budoucnost nejlépe vystihuje slovo nejistota a nabízí se otázka, zda má svět ještě chuť tančit. Údaje o prodejích z prvních dnů naznačují, že ano. Na službě Spotify se Beyoncé pro letošek stala umělkyní s nejvíce přehráními za jediný den, v Británii se dva dny po vydání Renaissance prodalo víc kusů alba než všech zbylých nahrávek v top 5 dohromady.
Sekla jsem s prací
Slova o nechtěné moci z úvodního tracku i koncept Renaissance připomíná nedávnou desku Mr. Morale & the Big Steppers od rapera Kendricka Lamara. I ten se snažil sejmout z hlavy pomyslnou trnovou korunu, setřást pověst "svědomí rapu", kterou mu vlivem angažovaných textů přiřkli fanoušci. Podobně nyní Beyoncé "odmítá moc" a připomíná, že je tu hlavně pro pobavení.
Když v novém singlu Break My Soul zpívá "zamilovala jsem se a odešla z práce", nejspíš nemá na mysli zaměstnání tak, jak ho chápe většina planety. Zpěvačka s odhadovaným jměním půl miliardy dolarů, tedy přibližně 12 miliard korun, zprostředkovaně odmítá roli umělkyně, jejíž každé kýchnutí se dočká detailní interpretace. Což není metafora.
Když si před šesti lety při koncertu v New Yorku pšíkla do rukávu, zaplněná hala se rozezněla aplausem a internet zaplavily dojaté tweety fanoušků, kteří potřebovali dosvědčit, že uzřeli bytost z masa a kostí.
Beyoncé patří do staré školy celebrit, které si vybudovaly nadpozemskou image a na smrtelníky shlíží ze vzdušných zámků. Tuhle bariéru v posledních letech rozmělnily sociální sítě, na nichž jsou si slavní s publikem blízko jako nikdy dřív. Co na tom, že virtuální a iluzorní přátelství představují především marketingový nástroj.
S vydáním nového alba zlidšťování celebrit ale nabralo nečekaný spád. Už po pár dnech nechala Beyoncé změnit text písně Heated. Stalo se tak krátce poté, co deník Guardian otiskl článek nazvaný "Když Beyoncé použila tutéž urážku jako Lizzo, zlomilo mi to srdce". Problematické slovo zní spaz a je to pejorativní označení pro jedince s pohybovou disfunkcí, které má však v Americe jiné vyznění než ve zbytku světa. Za použití stejného pojmu se nedávno omlouvala zpěvačka Lizzo.
Krátce nato změn doznala skladba Energy, na jejímž konci si Beyoncé prozpěvovala melodii "la la, la la, la" dle hitu Milkshake od kolegyně Kelis. Ta v emotivním videu na sociálních sítích označila popěvek za krádež.
Před pár lety by se zdálo nemyslitelné, aby celebritě takového kalibru jako Beyoncé někdo "remcal" do tvorby. Změnu podnítil citlivější a opatrnější přístup showbyznysu k menšinám i existence streamovacích služeb, kde mohou umělci píseň jednoduše aktualizovat.
Ředitelka parketu
Beyoncé na novince vykračuje z role efemérní bohyně, jež okázalými tanečními písněmi vypráví niterné příběhy a přitom posouvá celou společnost. Působí spíš jako režisérka vysokorozpočtového hollywoodského filmu, případně ředitelka globální firmy - jen pod skladbou Alien Superstar je vedle ní podepsáno dalších 23 autorů a 5 producentů.
V případě Beyoncé nemá smysl zpochybňovat pěvecké kvality a špičkovou produkci, obojí je samozřejmostí. Tak komplikovaně vysoustružený produkt ale bývá na trhu vidět málokdy. Renaissance fascinuje překotností, zároveň však působí odosobněně. Nad výsledným zvukem laborovaly stovky lidí, jak by takové dílo mohlo posluchači zprostředkovat čistou emoci?
Živelnost lze zaslechnout až v posledním tracku Summer Renaissance. "Ty sexy parchante, chlapče, mám tě čím dál radši," deklamuje Beyoncé do tepavého beatu a retro syntezátorů. Právě smyslnost je nejsilnější devizou nahrávky, politika šla stranou.
Na rozdíl od předchozích alb Renaissance neobsahuje žádnou baladu ani chvíli k usebrání. Hektické písně jsou zapuštěné jedna do druhé a celek působí jako DJský set.
V rámci jednotlivé kompozice se střídají melodie, nálady i tempa, jde o písně v písních. Částečně za to může výrazné použití samplů, dříve běžné techniky, v posledních letech však užívané už jen výjimečně. Málokdo si ji totiž může dovolit. K vytrasování autorských práv na desítky let staré nahrávky je potřeba tým právníků, rozmělněné autorství také razantně snižuje zisky z tantiémů. Beyoncé se ale nikdy nezdráhala dát najevo okázalost.
Osobní příběh nakonec leží v konceptu alba. Zpěvačka jej věnovala svému bratranci řečenému Strýček Johnny, který byl gay a zemřel v 90. letech v důsledku onemocnění AIDS. Právě on dospívající dívku zasvětil do taneční hudby. Zpěvačka v rozhovorech zmiňuje hvězdu Grace Jones, bubenici Sheilu E. nebo producenta Nilea Rodgerse. Na albu používá úryvky tanečních, často i undergroundových kompozicí od 70. do 90. let minulého století, téměř výhradně od černošských queer a trans muzikantů, kteří žánr rozvíjeli.
Beyoncé se dle vlastních slov snaží o renesanci, obrodu taneční hudby, jež má publikum odnést daleko od problémů: na bezpečné místo, kde nikdo nikoho nesoudí. Na vzhledu, barvě kůže, pohlaví, na ničem nezáleží, každý tam může být sám za sebe. Protože podobným směrem se před ní vydali všichni od The Weeknda po Harryho Stylese, zpěvačka se pohybů v hudebním průmyslu tentokrát spíš účastní, než aby je iniciovala.
Renaissance mohlo být horečnatou a smyslnou oslavou léta. Nelidské teploty posledního měsíce ale trochu dusí svěžest i bezstarostnost prázdnin a dovolených, kterou se Beyoncé snaží vsugerovat. Člověk by se raději uklidil do stínu, než aby tančil v propoceném klubu.
Album
Beyoncé: Renaissance
Parkwood Entertainment 2022
