Přinesl křídu a bylo zas dobře. Jak se Ostravané baví v noci, když dorazí liják

Dusno, které hned od pátečního rána svíralo Ostravu, dávalo tušit, že večer přijde velký obrat. A on pak skutečně se vší razancí nastal. V počasí i na festivalu. Ospalá odpolední provinční atmosféra se po silném dešti proměnila v obří taneční párty. Jako by Jiřík z nástavby vítkovické vysoké pece stříkal po lidech a kapelách živou vodu. Až se v jednu ráno stalo něco, nad čím zůstal rozum stát.

Bylo chvíli po půl osmé večer, když se ve festivalové aplikaci i na hlavní stagi rozsvítilo výrazné varování před silnou bouřkou a rady pro desítky tisíc návštěvníků, kam se mají jít před silným větrem a deštěm schovat. Colours of Ostrava si tak chtě nechtě vzaly time-out. A stejně jako ve sportu i tentokrát pomohl.

Jedním z míst, které se velmi rychle zaplnilo k prasknutí, byla podzemní vinárna v dlouhém betonovém tunelu. Těžko říct, jestli tu kdy místní cimbálovka měla početnější publikum. Výhodou obřího návalu bylo, že než člověk vystál dlouhou frontu na bílé, červené či perlivé, první vlna lijáků Dolní Vítkovice opustila a ke slovu se opět dostala muzika.

Vlastně to bylo dost příznačné. Přesně v tu chvíli začala hrát pražská skupina Gruppo Salsiccia seřazená za frontmanem Orionem z PSH. Pro kapelu šlo o festivalovou premiéru a bylo znát, že tuhle příležitost si hodně užívá. Stejně tak tisíce lidí „nakopnutých“ i z toho, že si můžou zase sundat pláštěnky a mezi mraky na obloze se objevují první hvězdy.

Mix funku, beatů a retro diskomelodií v téhle konstelaci šlapal i díky tomu, jak nad věcí muzikanti byli. K tomu Orionovy texty balancující na hranici trapnosti, provokace dětských malůvek a lehkých jinotajů celou veselou situaci ještě vyšperkovaly. Ze songu s utajeným hostem – v mikině dorazila Aneta Langerová – se tak paradoxně stal asi nejslabší moment jejich vystoupení.

„Když řeknu, tak přijdu, a přinesu křídu (please don´t go),“ je popěvek asi nejznámější skladby pražské kapely. A dav se jí dočkal. Jakmile Gruppo Salsiccia – už opět za deště – Mia Barcu na vítkovický bahnivý rybník spustilo, atmosféra se rázem zbarvila do padesáti odstínů duhy s jednorožcem na mraku.

Korejský valčík před Mobym

A jestliže jsem dramaturgy scény Fresh Stage ve čtvrtečním reportu peskoval, za páteční selekci si zaslouží velké poděkování. Po Salsiccie se tam totiž vyhoupla elektronická producentka Kirara ze Soulu. Čekal jsem mnohé, ale když krátce před jedenáctou večerní spustila korejskou národní píseň, aby ji velmi rychle začala porcovat beaty, lupanci a acidovými výkruty, nastal jeden z těch malých a pro většinu přehlédnutých vrcholů Colours of Ostrava.

Na první pohled to sice vypadalo, že Kirara s černou rouškou na bradě příliš nereflektuje, jak lidé na její hudbu reagují, ale z introvertky se velmi rychle transformovala až v rockovou osobnost. Tu se od svých controllerů vynořila s extrémním drum´n´bassem, aby jej přemostila popovou melodií vtékající do surového techna, do něhož pak vkráčely osmibitové znělky pocukrované elektrem.

Bylo těžké odejít, ale na hlavní scéně se už chystal ten, kvůli němuž jsem letos na Colours dorazil. Richard M. Hall aka Moby s doprovodnou kapelou a dvěma špičkovými vokalistkami odpálil svou show stejně jako na předchozích akcích oštěpem Bodyrock z roku 1999.

„Monstrkoncert“ to byl tak syrový, že při výkladce dalších a dalších opusů jsem se několikrát vrátil do doby, kdy jsem Mobyho na střední objevoval a přesně si vybavil ty extatické pocity, když tehdy cédéčko poprvé zajelo do přehrávače. Stejně jako v roce 2003, kdy v naprostém vrcholu své kariéry dorazil na pražské Výstaviště, i nyní prolínal dlouhé taneční pasáže s mohutnými emocionálními chrámy Why Does My Heart Feel So Bad? či In This World.

Samostatnou kapitolu by si pak zasloužila pasáž koncertu, kdy se muzikanti a jejich principál v bílém s úžasnou pokorou přiblížili k Davidu Bowiemu, k němuž Moby vzhlížel, a předvedli vlastní předělávku skladby Heroes. Jestli by kvůli něčemu měly ztichnout a zhasnout stovky stánků a pouťových cetek navěšených na Colours of Ostrava, byl to tenhle okamžik.

Já sám jsem se však upínal k něčemu jinému. K etapě, k níž se Moby už nikdy ve své bohaté produkci nevrátil. Zřejmě i proto dodnes tak uvěřitelně rámuje hudební příběh 90. let a tehdejší stadionové exploze taneční muziky. A ono to na úplný konec přišlo.

Krátce před jednou hodinou v noci – jako úplně poslední bod své show – Moby odpálil pomník konce tisíciletí jménem Feeling So Real. Emblematická zběsilost z desky Everything Is Wrong (1995) i jeho samotného impulzivně donutila běhat po stagi.

V tomhle okamžiku je tak těžké ubránit se nostalgii a rozpolcení, kdy člověka sice jako rozbuška podpaluje masivní radostný rave, ve kterém ani po třiceti letech nenajdete jedinou vteřinu, proč jej nezbožňovat, ale zároveň tušíte, že tahle muzika je čím dál tím víc součástí světového hudebního dědictví. Na které jsme si mohli v pátek v noci ve Vítkovicích sáhnout a vybavit si stále zaprášenější příběhy.

Colours of Ostrava 2026? Feeling So Real!