Recenze - Víc než čtvrt století kariéry skotských Primal Scream se nese ve znamení hledání dokonalé formy rock´n´rollu.
Ať už je drogové návyky anebo módní dobové vrtochy nasměrovaly do světa nelítostně rozběsněného punku, madchestrského raveové euforie i do náruče elektronické a dubové psychedelie, lídr Bobby Gillespie vždy pátral po dokonalém vyjádření rock´n´rollového životního pocitu.
Po víc než dvaceti letech ho opět našel tam, kde začal - v rock´n´ rollu, který zní tak, jako by předchozích dvacet let pro kapelu neexistovalo.
Whisky extáze, whisky, barbituráty
V druhé polovině 80. let nacházejí rock´n´roll v primárním výkřiku - čirém průchodu všech možných negativních emocí. První dvě desky zaškatulkovaly kapelu jako ostré hochy skotského psychedelického hard rocku.
Na začátku 90. let ale spatří smysl rock´n´rollového života v nově objeveném raveu, alkohol vymění za hrst extází a výsledkem je jedna z nejdůležitějších desek 90. let, Screamadelica.
Pak se opět upnou ke staré dobré whisky i ke klasičtějšímu kytarovému zvuku a výsledkem je spíše rozpačitě přijatá Give Out But Don't Give Up. Až s rokem 1997 se opět vracejí se stylotvornou deskou Vanishing Point. Drogovými excesy vyčerpaná kapela odrazila svůj neurotický niterní stav v těžko uchopitelné desce, na které se klasické rock´n´rollové motivy mísí hlukovými halucinacemi; ještě nikdy k sobě neměl heroin a reaggae tak blízko.
Následující dvě elektronické a hodně temné desky XTRMNTR a Evil Heat potvrdily příjemné pravidlo, že s každou další deskou se Primal Scream pouští při hledání dokonalé rock´n´rollové formule do jiných vod.
Následující rozostřená a mimoidní Evil Heat zní, jako by Kraftwerk a Beach Boys jamovali při inhalaci agresivních barbiturátů, ale jinak jí chybí pojítko.
Bezstarostá jízda
Dva roky starým albem Riot City Blues znovu překvapili své fanoušky, odložili samplery a namísto neurózami zvrásněných melodických ploch se po letech opět chápou strun s tím, že světu ukážou, jak se hraje pořádná kytarová hudba od podlahy. „Chceme odteď hrát euforický rock´n´roll," nechal se Gillespie.
Na kapelu se snesl výsměch a poznámky, že Primals znějí jako vyjukaná barová studentská kapela, co právě objevila kouzlo rock´n´rollu. Riot City Blues chyběl nosnější nápad, který by ji odlišil od zástupu mladých britských kytarovek. Bobby a spol jen rutinně vykrádali rockové hrobky a natočili tak svou nejslabší desku vůbec.
Ale jakoby si Primal Scream řekli, že složí reparát za Riot City Blues. Výsledkem je aktuální Beautiful Future, kolekce až nečekaně optimistických skladeb.
I když přistoupíme na jednoduchou hru na veselý, bezstarostným popem švihlý rock, v kontextu jejich tvorby jde opět spíše o slabší desku. Ať už Primal Scream zavedlo pátrání kamkoliv, vždy stáli jinde než všichni ostatní; vždy byli sví, třeba i špatní, ale originální. Nyní jsou zaměnitelní. Kdo by to byl před deseti lety řekl?
Sázka na jistotu
Rock´n´roll byl vždycky o často až naivní prostotě a čistotě prožitku. A upřímnosti; o tom, jestli to kapele věříte.
A věřili byste Bobbymu věčnou agresivní anarchistickou rétoriku, okatě deklamovanou nenávist vůči kapitalismu, když vymetá s londýnskou smetánkou kluby patřící saudské královské rodinně a účastní se takových akcí, jako je představení exklusivního drtiče na led Jade Jaggerové posázeného diamanty a safíry za čtvrt milionu liber?
Víc než cokoliv jiného připomínají Primal Scream znuděné a dezorientované rockery s padesátkou přede dveřmi, kteří nemají ponětí, kam svou tvorbu posunout dál. A tak sázejí na jistotu. Beautiful Future není slabá deska, ale chybí ji osobitost, přesah a originalita, tedy věci, na které Primal Scream nikdy nedali dopustit.
Riot City Blues i Beautiful Future nabízí pohled na kapelu, která jako by ztratila chuť jakkoliv experimentovat; jako by přišla o esenci sebe sama.
Kurevsky absurdní
Na jistotu odehraná Beautiful Future nabízí kolekcí předvídatelných skladeb, ze kterých jednou okatě ční mladičký David Bowie (titulní Beautiful Future), jindy průměrní Stone Roses (The Glory of Love) nebo Damon Albarn ve své slabší chvilce (Beautiful Summer).
Pro trochu zběhlejšího fandu kytarové hudby posledních tří čtyř dekád nebude problém v každé skladbě zaslechnout citace citovaného.
Když k tomu přidáme spíše rozpačitou coververzi Over & Over od Fleetwood Mac a nebo prostoduchou hospodskou halekačku Zombie Man (vykradený Ringo Starr), je zřejmé, že kapela, která vždy žila přítomností a neutuchající snahou nacházet znovu a znovu rock´n´rollový esprit v hudebních rozmarech a trendech doby, se definitivně obrátila jen do minulosti.
Když se Bobbyho v posledním vydání magazínu Q ptají, co je to podle něj rock´n´roll, nechal se prý po delší pauze s upřímným pokrčením ramen slyšet, že neví. „Cokoliv bych řekl, by bylo kurevsky absurdní."
To by teda bylo, Bobby, to by fakt bylo...
Primal Scream: Beautiful Furure. CD, 47 minut. Vydala firma Warner Music, 2008.
