Primal Scream: Na festivalu Metronome zazní prvotní výkřik roztančených rockerů

Tomáš Seidl Tomáš Seidl
19. 6. 2019 18:28
Skotská skupina Primal Scream vždy stírala hranice mezi rockovou a taneční hudbou. Že to dokáže i po více než 35 letech existence, se tuto sobotu přesvědčí návštěvníci pražského festivalu Metronome, jehož čtvrtý ročník se opět uskuteční na holešovickém Výstavišti.
Zpěvák a lídr skupiny Bobby Gillespie v Praze oslaví narozeniny.
Zpěvák a lídr skupiny Bobby Gillespie v Praze oslaví narozeniny. | Foto: ČTK/PA

Primal Scream, kteří se pojmenovali podle odborného termínu amerického psychoterapeuta Arthura Janova, vždy byli kapelou mnoha tváří a chameleonských žánrových proměn, aniž by přitom ztráceli vlastní výraz. Potvrzuje to jedenáct studiových alb, která vydali od roku 1987 do současnosti.

Zpěvák a lídr Bobby Gillespie, jediný ze zakládajících členů, který ve skupině zůstal, oslaví sedmapadesáté narozeniny právě v den pražského koncertu. Svůj prvotní výkřik, neboť tak zní překlad pojmu Primal Scream, si hudebně vzato odbyl v glasgowské punkové partě The Drains.

Cesta ke Screamadelice

O úplných počátcích Primal Scream, jež spadají do první poloviny osmdesátých let, Gillespie zpětně nemá valné mínění. Podle jeho slov "dělali spíš pořádnej rachot než hudbu". Vymezovali se tak vůči tehdejším, údajně až příliš úhledným souborům nové vlny.

V letech 1984 až 1986 Gillespie zároveň bubnoval se skotskou skupinou The Jesus and Mary Chain. Jeho angažmá v kapele, kterou proslavily chrčivé zpětné vazby kytar, ukončilo vydání prvního singlu Primal Scream, nazvaného All Fall Down.

Bubeník tehdy dostal ultimátum: buď svůj projekt rozpustíš, nebo dostaneš padáka. Když se tak stalo, Gillespie se Primal Scream začal věnovat na plný úvazek.

Jejich první dvě alba britský hudební tisk v době vydání odzíval. O několik let později naopak alibisticky deklaroval, jak důležité ty desky byly pro - na začátku devadesátých let - adorované "indie kytarovky", sestavy typu My Bloody Valentine nebo Stone Roses.

Zásadní zlom ve vnímání nepříliš známé kapely nastal v roce 1991, kdy Primal Scream vydali klíčovou nahrávku Screamadelica. "Album drogové kultury devadesátých let", jež extaticky propojovalo nezávislý kytarový rock s acid housem, vyhrálo anketu časopisu New Musical Express o desku roku. Celosvětově si ji koupilo přes tři miliony fanoušků, a navíc získala první hudební cenu Mercury, udělovanou nejlepšímu britskému nebo irskému albu.

Skladba Loaded z alba Screamadelica, jak ji Primal Scream hráli roku 2011. | Video: Eagle Rock

Následující deska Give Out But Don’t Give Up, vydaná o tři roky později, ale pro ortodoxní příznivce britské nezávislé scény znamenala šok. Primal Scream na svém "retro" albu organicky propojili jiskřivý funkový zvuk, memphiské soulové vokály a přímočarý rock v duchu Rolling Stones. Od mnoha puritánů si za to vysloužili obvinění ze "zrady" ostrovní taneční hudby.

Radostně křepčící publikum v pražské Lucerně, kde Primal Scream 27. dubna 1994 odehráli první, nikoli však poslední český koncert, nad něčím takovým vůbec nedumalo.

Nová krev do starých žil

Každý hýřivý mejdan však následuje kocovina. Po vydání alba a následném americkém turné, na kterém Primal Scream dělali předskokana slavnějším Depeche Mode, se vztahy v kapele - nechvalně známé drogovými excesy - dostaly na bod mrazu. Několik měsíců to vypadalo na rozchod.

Bobby Gillespie minulý měsíc.
Bobby Gillespie minulý měsíc. | Foto: ČTK/EFE

Po delší odmlce se skupině přece jen podařilo překonat nejhlubší krizi v její existenci. Co víc: díky titulní skladbě k Trainspottingu, filmové adaptaci literární předlohy Irvina Welshe, se Primal Scream roku 1996 stali nezpochybnitelnou součástí alternativní popkultury.

V následujících letech s různě dlouhými odmlkami natáčeli další desky, žádná však nenavázala na předchozí úspěchy. Skupina experimentovala s psychedelickým i garážovým rockem, s americkým blues nebo country. A opět s různými nasamplovanými zvuky.

Právě sampler kapela od počátku považovala za stejně důležitý hudební nástroj, jako jsou kytara nebo bicí.

Skladba Come Together z alba Screamadelica, jak ji Primal Scream hráli roku 2011. | Video: Eagle Rock

Experimentování však v případě Primal Scream nikdy neznamenalo synonymum pro novátorství, spíš pro jejich schopnost rafinovaně využít nejrůznějších letitých vzorů a propojit je s moderními technologiemi, které rockové hudbě "staré školy" pumpují do žil čerstvou krev.

Co zazní v Praze

Ze sedmi studiových desek, jež formace vydala v letech 1997 až 2016, se nejvydařenějším dodnes zdá šesté album XTRMNTR - což je zkratka pro Exterminator - z roku 2000. Primal Scream si na něm pohrávali s hlučně zdeformovanými kytarami, agresivními tanečními rytmy, ale třeba také s postupy černošských jazzmanů. Své hudební výboje přitom prolnuli s nečekaně navztekanými politickými texty.

Primal Scream

Metronome Festival, Výstaviště, Praha, 22. června

Na posledním studiovém albu Chaosmosis, které vyšlo před třemi roky, se zase objevují nečekaně přímočaré a chytlavé písně. Přestože deska sklidila relativně příznivé recenze, publikum na pražském Výstavišti se zřejmě nedočká podmanivě klenutých melodií z tohoto alba, jež by jinak v repertoáru mohly mít skupiny New Order, nebo dokonce i Pet Shop Boys.

Výběr skladeb, s nimiž pětičlenní Primal Scream v posledních týdnech objíždějí evropská pódia, koresponduje s obsahem jejich třetí, letos na jaře vydané kompilace singlů Maximum Rock'N'Roll. Koncertní program se soustřeďuje především na položky z desek Screamadelica, Give Out But Don’t Give Up a XTRMNTR.

Málokterá skupina je schopna tak eklekticky propojovat hudební minulost, současnost i budoucnost jako Primal Scream. A naživo to platí dvojnásob. Jejich temperamentní hudba umocněná světelnou show je stále vzrušující i elegantní zároveň.

 

Právě se děje

Další zprávy