Jedenapadesátiletý americký písničkář a zpěvák kapely The Wallflowers byl jednou z rockových hvězd 90. let minulého století. V tom novém však začal mizet.
Nevyhledává pozornost, nebuduje kariéru, drží se stranou. Akorát jednou za čas natočí hrstku pěkných písní. Ta chvíle opět nastala nyní, kdy s Wallflowers po devítileté pauze vydal album nazvané Exit Wounds.
Přestože sestavu na každé desce tvoří jiní muzikanti, zní pořád jako v 90. letech: pár základních akordů, důraz na melodii, občasná příměs country-rocku nebo alternativního rocku, jindy návaznost na hudbu 70. let. Tu a tam připomene tvorbu Bruce Springsteena, který s mladým Dylanem párkrát vystoupil, nebo Toma Pettyho, jenž těsně před smrtí účinkoval v Dylanově dokumentárním filmu o kalifornské folk-rockové scéně.
Většinu toho hraje jen basa, bicí, dvě tři kytary a varhany, nad které je tentokrát výrazněji než dřív vytažen Dylanův hlas: zase o něco hlubší a pohodovější.
Hlad po slávě
Syn laureáta Nobelovy ceny za literaturu Boba Dylana a modelky Sary začínal hrát se spolužáky koncem 80. let minulého století. Výtvarnou školu v New Yorku nedostudoval a místo toho založil rockovou kapelu, kterou záhy přejmenoval na Wallflowers. Vystupovali po losangeleských klubech, ignorovali dobový zvuk žánru grunge a kapel jako Nirvany nebo Pearl Jam. Debut vydali roku 1992, a protože neměl úspěch, vydavatelství jim vypovědělo smlouvu.
"Nezbývalo než se vrátit ke koncertování a hledat nový label. Tehdy na tom ještě záleželo. Dneska už kapela vydavatelství nepotřebuje," vzpomínal Dylan v časopisu Rolling Stone, jak jim pak druhou šanci dala firma Interscope Records. Někde něco sepnulo a roku 1996 vydali Wallflowers své dosud nejslavnější album Bringing Down The Horse, produkované T-Bonem Burnettem, někdejším spoluhráčem Dylanova otce.
První singl 6th Avenue Heartache s černobílým videoklipem od režiséra Davida Finchera se vyšvihl do čela hitparády, ten druhý nazvaný One Headlight získal dvě ceny Grammy a už zůstal v povědomí: naposledy vloni si jeho výbušný refrén zpívalo barové osazenstvo ve filmu The King of Staten Island režiséra Judda Apatowa.
Wallflowers nakonec desky prodali přes šest milionů kusů. Dylan se skvěl v televizi MTV či na obálkách hudebních časopisů a, jak říká zpětně, "byl jsem hladový a chtěl jsem víc". Dodnes neví, čemu úspěch přisoudit. "Podařilo se to mně, ale stejně dobře se to mohlo podařit komukoliv jinému," krčí rameny.
Kapela od té doby vydala ještě čtyři alba: výborné Breach, kde zpívali Elvis Costello nebo Frank Black z Pixies, či slabší Red Letter Days snažící se modernizovat rockový zvuk elektronickými efekty.
Postupně ale zájem opadl, muzikanti se střídali a rozestupy mezi nahrávkami i turné prodlužovaly. Dvě akustické desky Dylan zveřejnil pod vlastním jménem, poslední roky pracoval na dokumentárním filmu Echo in the Canyon, v němž po boku Reginy Spektorové nebo Becka zpívá písně kalifornských folk-rockových skupin 60. let a rozplétá souvislosti s pamětníky od Davida Crosbyho po Michelle Phillipsovou.
Poslední část starých Wallflowers zmizela, když klávesista Rami Jaffee odešel do známějších Foo Fighters. Od té doby je to pokaždé Dylan s jinými muzikanty.
Žádný nůž na krku
Nové písně začal v Los Angeles, kde bydlí, vymýšlet ještě před pandemií. "Spousta lidí si myslela, že v době nouzového stavu napíše román, scénář nebo natočí desku. Podle mě to ale skoro nikdo neudělal, protože ve vzduchu nebyla tvůrčí nálada," řekl časopisu Paste. Skládal u klavíru nebo s kytarou, nápady si do telefonu zapisoval na procházkách. "Líbí se mi, když se myšlenky člověku honí v hlavě. Když sedíte a koukáte do zdi, snadno narazíte na slepou uličku. Já se u toho rád hýbu."
Desítka skladeb na desce Exit Wounds je jako obvykle spíš abstraktní. Jediný souvislejší příběh předkládá předposlední Who’s That Man Walking ‘Round My Garden: domýšlivý chlap se dennodenně trmácí autobusy a vlaky do dvou zaměstnání, a "nechci si stěžovat, sotva přijedu domů / ale kdo je ten chlap, co mi chodí po zahradě?". Podezíravost stoupá, až vyvrcholí: "Zavolej doktora a matku, abych vysvětlil / Proč jsem zabil toho chlapa, co mi chodí po zahradě."
Samozřejmě že zahrada nemusí být doslovná.
Ostatní texty už působí volněji poskládané. Obecně zachycují, jak se člověk mění, na čem mu záleží, jak vnímá vztahy, když dospěl a přestal si všechno tak brát.
Pozoruhodná je Move the River, ve které nebezpečná řeka funguje jako metafora o odhodlání: když nejde obejít, když nejde přebrodit, "prostě tu řeknu přesuneme".
Jako obvykle mate druhá osoba, kterou ale Dylan častěji oslovuje sebe než ženu. A přestože jsou tu i rozchodové songy, nevyznívají temně či rezignovaně. Z hlasu čiší klid a vždy kus naděje. "Nedržím ti nůž na krku / Kdykoliv můžeš odejít / Možná už do toho nedáváš srdce," zpívá v úvodní skladbě, avšak ke konci leitmotiv nečekaně obrátí: "I když možná už do toho nedáváš srdce / Stejně neodejdu bez tebe." Může a nemusí to být dialog s ženou: nic, do čeho člověk nedává srdce, nemá smysl.
V této písni se nad kytarami a varhanami poprvé ozve také hostující vokalistka Shelby Lynneová. Dvaapadesátiletá, to znamená o rok starší Američanka, objev roku 2000 na cenách Grammy, točí desky stejně dlouho jako Dylan. Přibližným rozsahem má kontraalt, nízko položený hlas, který pěkně pasuje k Dylanově barytonu.
Album nenuceně odsýpá. Písně jsou stylově sjednocené, aranžované s důrazem na text a melodii. Obsahují minimum instrumentálních pasáží, jichž Dylan, nyní hrající na černou kytaru značky Gibson z 60. let, nikdy příliš nedbal. A zpravidla mají jeden fór. V singlu The Dive Bar In My Heart se s každým akordem cis moll ozve chřestidlo, v Move the River zní klavír jen v můstku spojujícím refrén se slokami. Ty hraje elektrická kytara staccato jako v nějaké písni od The Clash, jejichž kytarista Mick Jones hostoval na předešlé nahrávce Wallflowers.
Nemá to žádný velký příběh. Nikdo se u toho ve studiu nerozplakal ani nepřizabil. Absolutně to nehoní trendy.
Jsou to obyčejné, pěkné, vyzrálé písně, které se příjemně poslouchají. Aby je mohl vydat, Dylan sám zaplatil nahrávání. Podepsal smlouvu s vydavatelstvím New West Records a naplánoval turné po amerických stadionech, kde je nejspíš jako obvykle zazpívá bez větších ambic či politických apelů. A pak zase na pár let zmizí. Takhle to úplně stačí.
Album
The Wallflowers: Exit Wounds
New West Records 2021
