"Život nikdy neplyne v dokonalých kruzích. Jeho trajektorie jednou za čas možná tvarem připomíná šestiúhelník, pro mě ale byla vždycky deformovaná. Jako by ji kreslilo batole pastelkou," vypráví v závěru dokumentu Příběh Beastie Boys, který je aktuálně k vidění na Apple TV+, raper a kytarista Adam Horovitz. Chvíli předtím si sedne na okraj velkého pódia a dvakrát se nadechne.
Je to jedna z vět, které si pro lehce improvizovaný dokument napsal dopředu, přesto se Horovitzovi neříká lehce. Uvádí vzpomínku na poslední koncert Beastie Boys v roce 2009, a tedy i jeho nejlepšího kamaráda Adama Yaucha, který tři roky nato zemřel na rakovinu. Nevypočitatelná trajektorie opisující tvary podobné kruhu přitom může být metaforou i pro neuvěřitelnou a v mnohém nepravděpodobnou kariéru jedné z neinspirativnějších hiphopových sestav.
S každým ze svých osmi alb, která vydali v letech 1986 až 2004, Beastie Boys načali nové kolo skládání, nahrávání i koncertování a výsledek se pokaždé lišil, stejně jako cesta, jíž se k němu dobrali.
Pevný zůstával jen střed: nespoutaná kreativita, hromada srandy a výjimečné přátelství tří protagonistů. Adama Horovitze, Michaela Diamonda a Adama Yaucha znal svět pod pseudonymy Ad Rock, Mike D a MCA a dohromady tvořili rapující trojhlavou hydru.
Powerpointová prezentace nostalgie
Dokument o Beastie Boys, který režíroval Spike Jonze, měla touto dobou promítat vybraná kina po světě. Kvůli pandemii nového typu koronaviru je ale nakonec k vidění jen on-line.
Většinu projekcí přitom producenti plánovali ve velkoformátových sálech IMAX - a nikoliv proto, že by Beastie Boys na plátně poskakovali pod nohama obřího robota a lidské chobotnice jako v klipu Intergalactic, jenž byl svéráznou poctou japonskému žánru kaidžú, hemžícímu se přerostlými monstry.
Příběh Beastie Boys je záznamem putovní show, s níž Adam Horovitz a Michael Diamond předloni objížděli americké divadelní sály po vydání autobiografie Beastie Boys Book. A právě velké plátno by v divákovi mohlo navodit pocit, že sedí v první řadě. Naštěstí to funguje i na televizní obrazovce.
Dokument má netradiční, překvapivě jednoduchou a působivou formu. Chvílemi připomíná přednášku TED Talk, jindy powerpointovou prezentaci, při níž dva padesátníci rekapitulují přes 30 let života za pomoci archivních fotografií, videí a prostřihů z televize MTV. Hnutím osudu se stejnou činností v izolaci baví půlka planety pomocí výzev na sociálních sítích.
Přestože Horovitz a Diamond ve vyprodaném sále v prvních momentech působí, jako by na trh měli uvést nový model iPhonu, jejich eklektický příběh diváky ihned vtáhne. Ostatně jsou na domácí půdě. Záznam pochází z čerstvě renovovaného Kings Theatre v newyorském Brooklynu, v jehož ulicích a zašlých loftových bytech se Beastie Boys na přelomu 70. a 80. let minulého století začali potkávat.
Beastie Boys, 1987. More photos: https://t.co/k8v1NenwC1 pic.twitter.com/uK5icBScTB
— History Lovers Club (@historylvrsclub) May 10, 2020
Podobní šílenci někde tam venku
"Být divné dítě z podivínské rodiny - promiň, mami - je prostě divné. A také pěkně osamělé. Pak jsem ale jednoho dne uslyšel The Clash," vzpomíná v úvodu snímku Diamond a pod hlasem mu hraje reggae singl Bankrobber.
V hitparádách se tou dobou disco horečka blížila do fáze kocoviny a na vrchol se chystaly nadpozemské celebrity typu Michaela Jacksona. Hudba londýnských průkopníků punku The Clash hrála vzrušením, především ale byla příslibem, že takových podivínů, jako je Michael Diamond, musí být někde víc.
Beastie Boys vzešli z party plus minus patnáctiletých dětí, které spolu tak dlouho chodily na koncerty hardcore-punkových kapel jako Bad Brains, Circle Jerks, Dead Kennedys nebo Misfits, až jednu podobnou založily. Místo školy se poflakovaly po obchodech s hudbou a domácích studiích.
Takový druh záškoláctví je neopakovatelný nejen kvůli internetu, některým z party tehdy bylo klidně i jedenáct. "Na začátku 80. let byl úplně každý z naší scény v nějaké kapele," dokresluje Diamond svobodnou atmosféru tehdejšího New Yorku, jehož ulice začínaly tepat rytmem hip hopu.
Když kapela Run-DMC v létě 1983 vydala debutový singl Sucker MC's o neutěšeném prostředí domovské čtvrti Queens i naději na změnu, Beastie Boys ji uctívali už dlouho. Kopírovali její texty, frázování, gesta, postoje, oblečení. Přibližně v této části se příběh začíná rozostřovat.
Run DMC and the Beastie Boys in New York, 1987 pic.twitter.com/dTa4OD7pbP
— Flashbak.com (@aflashbak) May 6, 2020
Dospívání na horské dráze
Kamarád jim jako dýdžeje doporučí studenta filozofie a hudebního fanatika Ricka Rubina, který se později stane jedním z nejvýznamnějších producentů 20. století. Rubin hochy zavede za Russellem Simmonsem, což je manažer Run-DMC, bratr jejich dýdžeje a budoucí hiphopový magnát.
V jeden moment na pódiu čtou své první rapové texty z papíru, za okamžik se vrací z turné s Madonnou, načež vyráží na šňůru s Run-DMC, kteří s rockery Aerosmith zrovna vydali hit Walk This Way. Nikomu z kapely není ani dvacet, do New Yorku se vracejí jako úplně jiní lidé a Rick Rubin jim pouští jejich debutové album Licensed to Ill, které mezitím dokončil.
Chvástání by u Beastie Boys čekal málokdo, přesto je sympatické, jak moc se aktuální snímek točí kolem přešlapů, místo aby vyzdvihoval triumfy. Záběry na vlnící se tisícihlavé davy téměř chybí, ty ostatně zpracoval už dokument nazvaný Beastie Boys, 50 kamer a 40 tisíc očí, při jehož natáčení muzikanti rozdali kamery fanouškům.
Právě omyly a slepé uličky udržovaly trojici raperů ve střehu. Stejně tak se z nich ale Beastie Boys nehroutili. Horovitz s Diamondem se z divadelního pódia upřímně smějí svým mladším já, a snímek tak dostává příjemný nádech stand-up komedie.
Jako první velký omyl se ukázala být slepá důvěra v producenta Simmonse. Ten pragmaticky vycítil, že trojice bílých raperů zafunguje, a nemýlil se. Licensed to Ill se roku 1986 stalo první hiphopovým albem, které ovládlo americkou hitparádu, a dodnes jde o jeden z nejrychleji prodávaných debutů. Na úspěchu se zásadně podepsal další "přešlap" - singl Fight for Your Right, který v televizi MTV rotoval několikrát za hodinu.
Populární skladbu, jež nad ránem rozezní každý druhý večírek, Horovitz a Diamond prý zamýšleli jako vtip. Chtěli se vysmát chlapáckému rocku a metalu, kapelám jako Twisted Sister a jejich fanouškům, kteří závodí v pití piva.
Podobnou estetikou hraje také klip No Sleep Till Brooklyn. V něm se Beastie Boys převléknou za vlasaté rockery, aby ošálili majitele klubu a dostali se na pódium. Tam pak rapují a demolují stěny reprobeden Marshall. Ve videu z roku 1987 předpověděli triumf hip hopu nad kytarovou hudbou, který statistiky potvrdily až před dvěma lety.
Povstali z popela
Jenže parodie se rychle proměnila v realitu a Beastie Boys se stali tím, čemu se vysmívali. Každá jejich show končila vztyčeným osmimetrového nafukovacího penisu, zatímco v publiku běsnili vlasatci, s nimiž kapela nechtěla mít nic společného.
Producent Simmons žádal pokračování Licensed to Ill, vyčerpaná trojice toho ale měla nad hlavu. Vydavatelství Def Jam jim přestalo platit kvůli údajnému porušení smlouvy a Simmons s Rubinem, které považovali za starší kamarády, je odkopli. Showbyznysovou křivdu dokument přechází hořkým úsměvem.
Být "real", skutečný, autentický a uvěřitelný, je pro úspěch v hip hopu klíčové. Tři bílí kluci ze středostavovských rodin věděli, že v očích veřejnosti jako rapeři z ulice neobstojí, a vsadili na hyperbolu. Záměrně se chovali jako neurvalí spratci, přehrávali a panáčkovali na hranici mezi humorem a trapností. Postupně se měnili v jakési rapující Monty Python.
Když se oklepali, přestěhovali se do Los Angeles a v kopcích nad městem si pronajali nesmyslně velký dům připomínající muzeum 70. let. Peníze získali z nové smlouvy s bohatým vydavatelstvím Capitol Records, které doufalo v další hit à la Fight for Your Right, o kapelu se ale nijak nestaralo, což jim po předchozí zkušenosti vyhovovalo. Rozhodli se, že všechno budou dělat sami na koleni.
Vilu před nimi vlastnil dokumentarista Alex Grashoff. "Bestiální chlapci" mu vypáčili zamčený šatník a na snídaně chodili výhradně v extravagantních oblecích. Někde tady se zrodila postava Nathaniela Hörnblowéra, údajného nezávislého filmaře a švýcarského strýce Adama Yaucha, který byl ve skutečnosti jeho alter egem.
Hörnblowér je podepsán pod mnoha videi Beastie Boys a stal se Yauchovou odpovědí na Tonyho Cliftona - alter ego dnes již nežijícího komika Andyho Kaufmana. Svých pět minut slávy prožil na cenách MTV Music Awards roku 1994, když se šarmem Borata odstrčil Mikea Stipea od mikrofonu při přebírání sošky za nejlepší videoklip.
Bláznivé převleky, paruky a falešné kníry se staly součástí image Beastie Boys a pomohly jim najít vlastní výraz, který fungoval, ještě když jim bylo přes čtyřicet. Jejich šaškování představovalo opak vážné a drsné image ostatních raperů. I proto Beastie Boys nikdy neměli srovnání.
Špinavé tajemství hip hopu
Příběh Beastie Boys obsahuje hned několik kapitol nazvaných Skladba, která změnila všechno. Netýkají se ale druhého alba. Fanoušci a média od něj čekali něco jiného a deska nazvaná Paul's Boutique v roce 1989 komerčně propadla. Její dopad na rapovou komunitu byl ale obrovský a díky experimentování s možnostmi studiového zvuku bývá v narážce na Beatles označována za jakéhosi Sgt. Peppera hip hopu.
Zatímco hudební podklad na debutové nahrávce Licensed to Ill stál na punkových pokusech s bicím automatem Roland TR-808 (v tracku Paul Revere ho nahráli pozpátku, čímž objevili novou zvukovou paletu) a tvrdých rockových kytarách (Rick Rubin simultánně nahrával album Reign in Blood se skupinou Slayer), na druhé desce Beastie Boys popustili uzdu kreativitě. Ve spolupráci s dvojicí producentů Dust Brothers povýšili samplování na uměleckou formu.
V Československu se rok 1989 nesl ve znamení politického převratu, za oceánem probíhala revoluce hudební. A jejím soundtrackem se stala tři zásadní alba. Hip hop tehdy tepal tvrdým gangsta rapem, jehož svatým grálem zůstává album It Takes a Nation of Millions to Hold Us Back od Public Enemy. Dodnes zní jako facka, která přiletí v polospánku.
Debut 3 Feet High and Rising od De La Soul všechny zaskočil nebývalou pozitivitou a hravostí. Některým kolegům bylo newyorské trio pro smích, album ale načrtlo půdorys alternativního hip hopu a raperům otevřelo dveře k žánrům, jako je jazz. A pak tu byl Paul's Boutique - postmoderní koláž slov a zvuků, již Chuck D z Public Enemy později popsal jako "špinavé tajemství" černé komunity. Hiphopová scéna měla jasno, která z těch tří desek obsahuje nejlepší beaty. Jen se o tom nemluvilo nahlas.
Revoluční zvuková koláž
Beastie Boys a Dust Brothers album poslepovali z úryvků skladeb, které zpomalovali, zrychlovali, pouštěli pozpátku, ohýbali efekty a nakonec vrstvili přes sebe. Proto je dnes prakticky nemožné vystopovat, kde všude brali inspiraci.
Podle Mikea Simpsona, poloviny Dust Brothers, použili něco ke třem stovkám samplů, od zpěváka Alice Coopera a kapely Led Zeppelin přes Curtise Mayfielda a Donnyho Hathawaye po Eagles nebo Beatles. Jako by se Beastie Boys vrátili do školních let, kdy v obchodech prohrabovali vinylové desky.
Podobné album dnes už nemá šanci vzniknout. Zatímco producenti a dýdžejové si ještě začátkem 90. let užívali svobodu citovat své oblíbené umělce, teď samply platí za drahý luxus. Velká vydavatelství zjistila, že na autorských právech lze vydělat a dobře placená suita právníků dokáže zázraky. Hudebníkům se samply už jednoduše nevyplatí.
Jeden příklad za všechny: poté, co anglický zpěvák Richard Ashcroft postavil svůj největší hit Bitter Sweet Symphony na čtyřvteřinovém samplu z instrumentální a symfonické coververze písně The Last Time z roku 1965, Allen Klein, tehdejší manažer The Rolling Stones a majitel katalogu kapely před rokem 1970, s komandem právníků vysoudil 100 procent autorských práv. Stones je Ashcroftovi vrátili až loni.
Beastie Boys se slovy pracovali podobně jako s hudbou. Texty na desce Paul's Boutique jsou koncentrovanou obsesí populární kulturou s nespočtem odkazů a bočních uliček. Možná i proto fanouškům trvalo téměř 20 let, než album vstřebali. V 90. letech pak na podobném principu částečně postavil svůj úspěch seriál Simpsonovi nebo snímky Quentina Tarantina a luštění popkulturních odkazů je oblíbenou disciplínou dodnes.
Nic z toho v dokumentu Příběh Beastie Boys nezazní. Horovitz s Diamondem zásadní album odbudou jako propadák a jdou dál.
Následný finanční bankrot je dovedl ke skromnosti a albu Check Your Head, na němž roku 1992 konečně našli vlastní hudební jazyk. Během pěti let se "propracovali" ze slavné haly Madison Square Garden do klubů pro pár stovek lidí, z hudby ale konečně měli radost. "Až na konci turné k Check Your Head jsem se začal považovat za muzikanta," vzpomíná Michael Diamond na období, kdy poprvé samplovali nástroje, na něž skutečně hráli.
Židovský Gándhí Ameriky
Dokumentem se táhne také téma feminismu, respektive vztahu kapely k ženám. A nejde pouze o part "holky, aby umyly nádobí / holky, aby mi uklidily pokoj / holky, aby vypraly" z písně Girls, na který Horovitz nikdy nebyl pyšný.
V prenatální fázi z Beastie Boys vysublimovala bubenice Kate Schellenbachová, která nezapadala do vize producenta Rubina. Rapující chlapci jako by si odchodu kamarádky v tom chaosu ani nevšimli, v dokumentu ale Horovitz s Diamondem působí, že jde o jednu z mála kapitol, jíž litují.
"Neúctu k ženám jsme měli už dávno překonat / Všem matkám, sestrám, manželkám a kamarádkám / Chci nabídnout moji lásku a respekt až do konce časů," přerušil Adam Yauch tradici misogynních textů ve skladbě Sure Shot z roku 1994. V té době už kapela měla kredit a slova byla výzvou celému žánru, potažmo hudebnímu průmyslu, který se dodnes nedokázal popasovat se sexismem a rovnými šancemi pro ženy.
Právě Adam Yauch, jenž roku 2012 zemřel ve věku 47 let na rakovinu mízních uzlin, ze snímku vychází jako duše a hnací motor kapely. Horovitz s Diamondem s ním strávili víc času než s vlastními rodinami, přesto o něm mluví jako o záhadě, rébusu a nepředvídatelné tvůrčí síle.
Ve snímku se průběžně diví, kdy a kde Yauch nabral hudební vědomosti. Ve studiu poučeně experimentoval se zvukem, staral se o fotografie i natáčení klipů, zázračně se naučil hrát na kontrabas, složil basovou linku hitu Sabotage.
Jeho veřejné působení zároveň dalece přesahovalo rámec kapely. Jako praktikující buddhista založil nadaci na podporu nezávislosti Tibetu a za tímto účelem zorganizoval sérii velkých festivalů. Hrdinu v něm našel také arabský svět, a to když Yauch na MTV Video Music Awards v roce 1998 odsoudil americké válečné operace na Blízkém východě i společenské předsudky vůči muslimům. Televize al-Džazíra ho v nekrologu popsala jako "hrdinu amerických muslimů a židovského Gándhího Ameriky".
Do světa showbyznysu přitom Yauch vstoupil jako neurvalý raper, který chraplavým hlasem vyřvává primitivní texty a polévá publikum pivem. "Radši budu pokrytcem, než abych zůstal navždy stejným člověkem," odpověděl o mnoho let později, když novinář konfrontoval jeho uvědomělost se staršími sexistickými texty.
Právě změna představuje hlavní linku dokumentu, a Příběh Beastie Boys je tak mnohem víc než jen nostalgickým ohlédnutím za kariérou potřeštěných celebrit. Jakkoliv je neuvěřitelný a nepravděpodobný, zůstává také pronikavě lidský a srozumitelný.
Příběh Beastie Boys
Režie: Spike Jonze
Apple TV+ 2020
