Glosa - Album 1989 zpěvačky Taylor Swift mělo před dvěma týdny přímo raketový nástup. V prvním týdnu se ho jen v USA prodalo 1,287 milionu kopií a takový start neměl žádný hudebník od roku 2002.
O přerodu countryové hrdinky v electro-popovou star se mluvilo všude, kdo si ale chtěl inkriminovanou desku poslechnout na Spotify, měl smůlu. Swift a její label se rozhodly nahrávku z nejpopulárnější streamovací služby stáhnout. Vadilo jim, že by fanoušci mohli desku poslouchat zdarma a přerušovanou jen reklamami.
"Myslím si, že by umění mělo být vždycky nějak ohodnoceno. A na Spotify se nic takového neděje," prohlásila pětadvacetiletá hvězda, jejíž úspěchy aktuálně drží hudební průmysl nad vodou a zachrání účetnictví konglomerátu Universal Music Group.
Swift si tudíž může celkem bez výčitek dovolit ignorovat kanál, o kterém je většina odborníků přesvědčena, že je modelem budoucnosti distribuce hudby. Ne všichni ale tento názor sdílí a následná výměna názorů mezi Spofity a šéfem labelu Swift i hojné debaty v médiích ukazují, že krize hudebního průmyslu rozhodně není vyřešená.
Proč se hudební průmysl bojí streamů?
Před rokem - přesně v polovině prosince - vstoupilo Spotify i do České republiky, a kdo službu vyzkoušel, určitě mi potvrdí, že poslouchat hudbu přímo z internetu je extrémně pohodlné. Ať už sedíte u domácího počítače, nebo máte v ruce tablet či mobil (třeba připojený přes bluetooth k reproduktorům), vždy si můžete vybírat z doslova bezedné studnice milionů skladeb, kde je (téměř) veškerá hudba, na kterou si dokážete vzpomenout.
Aby to celé neznělo jako reklama na Spotify - využívat samozřejmě můžete i další streamovací služby, jako jsou Deezer, Google Play, Pandora nebo třeba český Musicjet. Nicméně v globálním měřítku je právě Spotify symbolem streamovací revoluce, která má po "ztracené dekádě" vrátit hudební průmysl zase na nohy.
Že by se to skutečně mohlo podařit, naznačuje třeba vývoj ve Švédsku, kde Spotify funguje od roku 2008 (šéf společnosti Daniel Ek je původně Švéd). Vloni se zde průmysl poprvé po více než třinácti letech podíval znovu do černých čísel.
Muzikanti na severu Evropy vydělávají více ze streamování než z prodejů CD a digitálních downloadů a výrazně se snížily zisky pirátů. Ve světě ale statistiky zatím takový optimismus nevzbuzují a muzikanti či šéfové labelů se po hubených letech spíše bojí, že jim streamování definitivně zabije prodeje fyzických nosičů a downloadů (iTunes zůstávají největším obchodem), z nichž proudí nejvyšší (a nejjistější) zisky.
Přišla o šest milionů?
Podobná logika nejspíše stála za rozhodnutím Taylor Swift nevyvěsit novou desku na Spotify a přinutit fanoušky, aby si ji místo přehrávání z internetu koupili za plnou cenu. Obrovské prodejní výsledky zdánlivě naznačují, že to byl dobrý nápad.
Daniel Ek ze Spotify si to nicméně nemyslí a na svém blogu tvrdí, že Swift přišla o šest milionů, které mohla za týden streamování alba 1989 vydělat. "Za poslední rok nám Spotify vyplatilo částku, která se přibližně rovná prodeji padesáti tisíc alb. To je důkazem, že hudebnímu průmyslu se dařilo mnohem lépe, než přišlo Spotify," kontroval o den později Scott Borchetta z vydavatelství Big Machine (pobočky giganta Universalu).
Na jaké straně je tedy pravda? Spotify tvrdí, že držitelům autorských práv platí něco mezi $0.006 a $0.0084 za jedno přehrání a časopis Time tento týden podle dostupných dat spočítal, kolik vydělávají nejhranější hity. Konkrétní čísla vlastně nehrají zase tak zásadní roli.
Velké labely před lety uvěřily Spotify, že má smysluplný plán, a vstoupily s ním do manželství. Švédská společnost zase pro změnu věřila, že bude konstantně růst podíl předplatitelů a pohrnou se zadavatelé reklamy a obojí jim pomůže (mimo jiné) navyšovat odměny autorům a muzikantům.
Jenže Spotify si předplácí pořád jen asi každý pátý z celkového počtu padesáti milionů uživatelů a například v reklamních blocích v české verzi rotují z drtivé většiny reklamy právě jen na prémiovou službu, z nichž samozřejmě nejsou žádné peníze.
Pár posluchačů možná svojí otravností (zjevují se po každé druhé odehrané písničce) přinutí zaplatit měsíčně celkem směšných 164 korun, víc jich se ale nejspíše zase vrátí k YouTube, která pořád zůstává nejpopulárnější (byť nepřiznanou) streamovací stanicí.
I tady se ale časy mění a největší úložiště videoobsahu spustilo v pondělí v sedmi zemích svoji vlastní streamovací službu YouTube Music Key. Za deset dolarů měsíčně můžete poslouchat bez reklam a v offline režimu (stejné výhody jako u Spotify Premium) a ještě máte přístup do Google Play.
Co se teď stane s haldami klipů nahraných na YouTube často bez souhlasu majitelů autorských práv? Nikdo neví. Každopádně se všeobecně předpokládá, že všechny ty možné amatérské a karaoke verze či parodie klipů budou muset ustoupit nové zpeněžené verzi YouTube, podobně jako musí malebné čtvrti velkoměst ustoupit obchoďákům. Co na tom, že právě ty dodávaly městu kouzlo a lákaly turisty?
Ještě je tu jeden zajímavý paradox - singl Taylor Swift nazvaný Shake it Off se minulý týden vyšplhal na vrchol amerického žebříčku a za své druhé číslo jedna může zpěvačka poděkovat právě amatérským verzím na YouTube (které při sestavování žebříčku připočítávají bodíky originálu) a posluchačům, kteří si skladbu poslechli na Spotify, kde byla po omezenou dobu před vydáním desky vyvěšena. Takhle se děkuji neříká!
Naštvaných muzikantů přibývá
Úprk Taylor Swift ze Spotify je hlavně symbolickým aktem a tipl bych si, že většina uživatelů, kteří si desku chtěli jen poslechnout, si ji nešla koupit do obchoďáku, ale nahodila Torrent a stáhla si ji ilegálně (a pak zase rychle smazala). Mluvím z vlastní zkušenosti.
Jenže Swift není rozhodně jediná, kdo proti streamovacím službám - přesněji jejich nedostatečným odměnám - brojí. Na Spotify si neposlechnete skladby Beatles, AC/DC nebo poslední alba Beyoncé a Coldplay a svoji sólovou tvorbu odtud stáhl i Thom Yorke z Radiohead, kterému se nelíbí, že služba upřednostňuje velké labely na úkor těch menších. A svoji poslední desku Tomorrow's Modern Boxes vypustil raději přes BitTorrent spojený s mikroplatbou.
Muzikantů je naštvaných čím dál víc a na Spotify, který se snaží působit dojmem obnovitele zničené harmonie v hudebním průmyslu, to nevrhá zrovna dobré světlo. Incident s největší současnou popovou hvězdou je tak především ztracenou příležitostí pro oba tábory, aby našly společnou řeč.
Daniel Ek má totiž absolutní pravdu, když odpůrcům vzkazuje: "To, že se některý hudebník rozhodne nezveřejnit desku nebo stáhnout katalog, ještě neznamená, že se vracíme do časů, kdy Tower Records otevíraly obrovský obchod s cédéčky na Union Square. Streamování je pořád budoucnost!"
Můžete samozřejmě tvrdit, že vinyl má zvuk lidskému uchu nejpřirozenější a cédéčko je zvukově dokonalé, ale dějiny vývoje technologií ukazují, že v masovém měřítku vždycky zvítězí pohodlnost uživatelů. A toto železné pravidlo stojí na straně streamovacích služeb. Jenže podobně se možná v roce 1999 utěšoval i Shawn Fanning, když spouštěl svůj Napster.
Streamování je nejspíše opravdu budoucnost, ale musí to tak začít cítit i muzikanti, bez kterých by jednoduše nebylo co poslouchat. Jinak si služby jako Spotify pod sebou podřezávají větev.
