reklama
 
 

Praha bez kondomu. Velký archivní set zjednává satisfakci neklidným písním Jakuba Nohy

8. 1. 2018 18:00
Právě vydaných osm alb písničkáře Jakuba Nohy je jedním z nejrozsáhlejších počinů s archivní hudbou u nás za poslední léta. "Jakub Noha ve svých akustických i rockových podobách za 40 let vytvořil autorský repertoár, který se ničemu moc nepodobá. Jeho silná část nejenže nestárne, ale dnes působí jako výborný chybějící článek mezi klubovou hudbou, poezií a tvůrčím dokumentováním Československa z ospalých let pozdního socialismu," píše Pavel Klusák.

Je to jeden z nejrozsáhlejších počinů s archivní hudbou u nás za poslední léta. Na sklonku uplynulého roku vyšlo u brněnských Indies Scope osm alb Jakuba Nohy.

Slovo písničkář zní dnes už staromilsky, songwriter je zase moc světácký. Zůstaňme u toho, že Jakub Noha ve svých akustických i rockových podobách za 40 let vytvořil autorský repertoár, který se ničemu moc nepodobá.

Jeho silná část nejenže nestárne, ale dnes působí jako výborný chybějící článek mezi klubovou hudbou, poezií a tvůrčím dokumentováním Československa z ospalých let pozdního socialismu.

To, že se label Indies Scope rozhodl takhle důkladně vydat právě Nohu, je trochu překvapení. Noha není ani miláčkem davů, ani o něm neexistují hromady nadšených kritických článků. Uznání publicistů má, ale mediální pozornost mu za ty desítky let věnovali poněkud liknavě. 

Člověk by snadno našel "výhodnější" kandidáty na osmialbový set vydaný před Vánoci. Ve výsledku je skutečně co zkoumat a objevovat, takže díky za nakladatelskou kuráž.

Pokažený svět je plný nádhery

Písně začal Noha psát v 70. letech, na chvíli se sešel s Oldřichem Janotou v kvintetu Pentagram. Oba byli příliš jiní, muselo to skončit. "Konec Pentagramu mě nakopl, našel jsem nový způsob dělání písniček," píše Noha v bookletu.

V 80. letech napsal šťastné jádro svého repertoáru a sugestivně ho hrál veřejně. Až po konci starého režimu a s odezněním vlastní ostýchavé neprůbojnosti ho natočil a vydal na albech, takže tituly z let 1991 až 2003 (Kde je ten ráj, Tady někde, Ryba nebo pták a další) nemálo čerpaly z písní napsaných už dřív.

Video z kuchyně z února 1992 pochází z křtu Nohovy nahrávky Popelka jde na ples. | Video: Youtube.com

Nohova jedinečnost spočívá v tom, že mu brzy přestala stačit "normální" forma písničky. Svazoval víc témat k sobě: jednak cítil, že se vzájemně násobí, jednak tím posiloval nepřerušovaný spád koncertů. Tak vznikl jeho ústřední opus nazvaný NA PRAHU!, suita pražských impresí, která během let měnila tvar a trvá kolem tři čtvrtě hodiny.

Když Noha zpívá o historických sochách, které zvolna přikrývá nános holubího trusu, je to i portrét města, které momentálně přežívá laxně, zvulgarizovaně a jako stín silné minulosti. I tady se najdou vzmachy života, třeba ve vnitřní svobodě podivínského Pouličního blázna, jehož slogan "svět je plný nádhery" se tu zpívá jako nakažlivá schopnost prožívat naplno, neubitá ani uprostřed šedi.

Vůbec je zajímavé - a Nohovi to vždy zajišťovalo dobré sepětí s posluchačem -, jak se tu proplétá skeptický pohled s plnokrevným zpěvem a živou pestrostí melodických motivů.

Holky, které chodí lovit kavárenské štěstí "do Slávie na koukandu", ošuntělý prodejce štěstí, jehož stánek s losy doprovází "disko Hájku, háječku" (přesně tak to v podchodu na Můstku bývalo), ozvěna doslova citovaného obrozeneckého "vzhůru, Češi, Bůh nám přeje".

Pozorování končí skepticky, ale byť ve finále Popelka neobjeví v oříšcích nic než "obyčejné jádro", jsme po tomto průtahu pražským vesmírem spíš okouzlení než zbití. Jistě i proto, že lyrik Noha věci nedopovídá a nechává prostor naší fantazii.

Nemusíme rozumět všem narážkám na modrého abbého a Kafkovu postavu Blumfelda, mladší publikum nepozná ani citovanou znělku Mikrofóra, natož jaké pocity se s tímhle "mírně pokrokovým" rozhlasovým pořadem pojily.

Nevadí to, zpěvák drží porozumění přes rysy a pocity svých "humans of Prague", jak by se dnes řeklo. Civilním zacházením s češtinou občas připomene umění zazpívat kus prózy, jak ho pěstovali Vladimír Mišík a na Slovensku Dežo Ursiny: kdo u nás dokázal šťavnatě, až soulově odfrázovat "a kousek dál se chlap v kostkované košili strefoval s těžce naloženou nákladní lodí do vrat zdymadla a nad uhlím v lodi ve větru na šňůře vlálo jeho prádlo"?

Čím víc lásky, tím víc démonů

A pak se samozřejmě sluší připomenout, jak zvláštní písně "o lásce" Jakub Noha průběžně psal. Nemají nic společného s tradicí popových namlouvání, romantických vyznání a rozchodových stýskání: na pozadí obvyklých písniček zpívá, že vztahy bývají plné démonů, psychosoubojů, setrvačnosti, malých znásilnění, zamlčovaných ztroskotání a sebeklamu.

Tento vypravěč je prostě pozorovatel a svědek: viz písně Queen a Jack, Štěrbinou ve dveřích, Klid nebo Můžeš mít, co chceš. Málokdo u nás do svých písní pokřikoval "nasadit kondom!" jako nechuť vůči moderní možnosti "všechno smět". Galantně krásnou melodii Motýlí hry pak zasnubuje s inventurou chtíče "já tě chci a ty mě taky chceš".

Neklid a jakési obecné odmítnutí vidět skrz růžové brýle neznamenají, že by Nohův repertoár byl v úhrnu přespříliš temný. Už díky formální rozmanitosti, kdy do zpěvu jednou odehraje crazy dialog u žlábku na hospodském záchodě (Noha je docela dobrý herec svých postav) a jindy do rytmické kytary téměř rapuje.

Video: YouTube / HKO87

Hudebně Jakub Noha neměl problém hledat různý zvuk a různé kumpány. Kolekce to dobře dokumentuje. Jen jediné album z osmi obsahuje dřív vydané nahrávky, je to reedice gramodesky Popelka jde na ples z roku 1991, která nyní poprvé vychází digitálně.

Jinak editoři vsadili na ponor do koncertního archivu. Noha tu zní sám - v jasném tvaru je mnohdy nejčistší - nebo v duu s elektrifikovaným houslistou Jiřím Kohoutkem, na druhém pólu jsou novější rockové nahrávky s dlouhým atmosférickým sólováním elektrické kytary (zmínky o Neilu Youngovi a jeho kapele Crazy Horse jasně udávají směr).

Během osmi alb slyšíme hodně písní třeba třikrát, což není nutné. Rozhodnější editor by set nelítostně probral. Výtvarník a souputník Rudolf Flek byl pro Nohu vždy důležitý, málokdy dřív vyšly jeho grafiky tak dobře jako na osmi titulech nových alb, i když už se toho nedožil.

Indies Scope z nějakého důvodu nedali dvěma "slavnostním" sestavám názvy, na obálce stojí v obou případech jen jméno protagonisty a v katalogu počiny figurují pod nešikovnými tituly Jakub Noha 4 CD BOX 1 a Jakub Noha 4 CD BOX 2. Je to v rozporu s textem Jaroslava Riedela, který v bookletu odvedl profesionální práci historika.  

Jakub Noha

Jakub Noha

Osm alb ve dvou čtyřalbových setech (Popelka jde na ples; Petynka 1984; Balbínka 2009; Petynka 1983; Jablonec 2002; Litoměřice 1997; Turnov 2001; Vykopávky, domácí rarity) vydali Indies Scope, 2017. 

Věnuje se hlavně faktům, do analýzy a interpretace hudby se nepouští, to už zůstává na posluchačích. Kdo chce zjistit, zda ho tato investice zajímá, může si kterékoliv z alb koupit jako digitální soubor jednotlivě.

Doporučuje se především sólová Petynka 1984, pak reeditované studiové album s výborně vybranými bonusy Popelka jde na ples a novější kapelová psychedelie Balbínka 2009.

Celá "akce Noha" se uskutečnila s podporou ministerského grantu. Na podobné ediční satisfakce by měly být vynakládány častěji. Nohovi je osmašedesát a napadá nás tucet autorských hudebníků jeho generace, kterým by se už také mělo důkladně a odpovědně uklidit v archivech.

autor: Pavel Klusák | 8. 1. 2018 18:00

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama