Poslední koncert na Vltavě: Lizz Wrightová s Čechy hrála povznášející gospel

Poslední koncert na Vltavě: Lizz Wrightová s Čechy hrála povznášející gospel
Středečním koncertem Lizz Wrightové vyvrcholil cyklus koncertů Prague Sounds, který připravil festival Struny podzimu. Všechny se konaly na plovoucí scéně postavené na cípu Slovanského ostrova, kousek od Národního divadla.
Skoro všichni účinkující, včetně Wrightové a jejího klavíristy, připluli na lodi kormidlované Štěpánem Rusňákem ze společnosti Presidential Cruises.
Klavírista a varhaník Kenny Banks (vpravo) doprovází Wrightovou bezmála 20 let.
Protože se jednalo o jejich první zámořskou cestu od začátku pandemie, dva Američané s sebou nevzali celou kapelu.
Foto: Petra Hajská
Daniel Konrád Daniel Konrád
9. 9. 2021 18:46
Pohled nikoliv na pražské panorama, nýbrž na příjezdový formulář pro cizince mířící do Česka zamotal hlavu americké zpěvačce Lizz Wrightové. „Málem jsme se nedostali z letiště, na jednu otázku jsem nedokázala odpovědět,“ vyprávěla při středečním koncertu. „A protože jsem obyčejná venkovská holka, stoupla jsem si do kouta a prostě se modlila, aby to dobře dopadlo.“

Přesvědčení, že modlitba vše vyřeší, prostupovalo celý večer, jímž festival Struny podzimu zakončil sérii vystoupení na plovoucí scéně Prague Sounds u cípu Slovanského ostrova. Ať už Lizz Wrightová zpívala cokoliv, vždy v tom bylo nějaké Bože, doprovázej mě na cestách, drž mě za ruku, neopouštěj mě, udržuj mého ducha, ulehči mým strastem.

Byl to jednoznačný gospel, což pro jedenačtyřicetiletou Wrightovou není typické. Když zkraje tisíciletí začínala, slavily úspěch v jazzu klavíristka Diana Krallová a v popu zpěvačka Norah Jonesová, pročež vydavatelství žádalo podobnou hudbu také po Wrightové.

Její první desky se vyšvihly do čela jazzové hitparády, kromě tohoto žánru míchaly prvky blues, folku i popu a účinkovali na nich špičkoví muzikanti jako bubeníci Brian Blade a Vinnie Colaiuta, kytarista Bill Frisell nebo klavírista Danilo Pérez. Už tehdy ale písněmi prosvítal také odkaz hluboce věřícího amerického Jihu, odkud Wrightová pochází.

Naživo často uváděla coververze všech od Beatles přes Bee Gees po Led Zeppelin, ostatně i předloni na šumperském Blues Alive začínala písní od Neila Younga. Když ji ale vydavatelství vyzvalo, ať natočí celé album převzatých skladeb, Wrightová zařadila zpátečku a začala se vracet ke kořenům, myšleno k náboženství a spirituálům. Naplno tak učinila na zatím poslední desce Grace.

V poloze, jakou teď zažili Pražané, má něčím blízko k vrstevníkovi Gregorymu Porterovi, rovněž zpěvákovi s průpravou v jazzu i černošském kostele. Porter je ale expresivnější, oproti němu Wrightová působí skoro introvertně. Vyzařuje klid, vřelost, a především má naprostou kontrolu nad krásně sytým altovým hlasem s rozsahem skoro čtyř oktáv.

Přirozeně frázuje, zdánlivě bez námahy zapojuje vibrato. Perfektně pracuje s dynamikou, třeba ve skladbě Silence pěkně prodlužovala tóny. Nepouští se do exhibic, zní odhodlaně, ale také zranitelně. Adekvátně k tomu, jak při zpěvu zvedá ruce, její hlas působí povznášejícím dojmem. A náramně se hodí ke zvuku klavíru nebo Hammondových varhan.

Skladbu Singing in My Soul zazpívala Lizz Wrightová také v Praze. | Video: Paste Magazine

Wrightová pochází ze státu Georgia na jihovýchodě USA, dospívala v městečku se zhruba tisíci obyvateli. Je z hluboce věřící rodiny: otec v baptistickém kostele vedl pěvecký sbor, matka hrála na varhany a coby misionářka pomáhala narkomanům. V malé komunitě platila přísná pravidla. „Ženy nesměly nosit kalhoty, sportovat, nosit módní oblečení, malovat si nehty nebo stříhat vlasy,“ popisovala Wrightová v britských Timesech, jak dospívala na přelomu 80. a 90. let minulého století.

Poslouchala křesťanská rádia, například inscenovaná dramata, v nichž někdejší ateisti líčí, jak měli těžký život před tím, než se obrátili k Bohu. Samozřejmě se u Wrightových doma očekávalo, že dcera půjde ve šlépějích rodičů. Nastoupila do sboru, zpívala vícehlasy, naučila se zpaměti náboženské písně, a přesto v kostele nezůstala.

„Jednoho času mi lidi říkali, že jestli nechci zpívat pro Boha, nemám zpívat vůbec,“ vyprávěla, co předcházelo tomu, než se koncem 90. let jako sedmnáctiletá sebrala a odjela studovat zpěv do Atlanty. „Nikdy nezapomenu na poslední den před odjezdem, kdy mi děti v otcově kostele uspořádaly rozlučkový večer. Říkaly, jak jim budu chybět, a někteří lidé se dokonce modlili, abych neodjížděla vůbec,“ dodala v Timesech.

To vše je dobré mít na paměti, když teď Wrightová v Praze zpívá gospel. Je to pro ni osobní. A hudebně to vychází z dlouhé tradice mší v černošských baptistických kostelech, kde pastor, při bohoslužbě doprovázený na Hammondovy varhany, přechází z mluveného slova do zpěvu, tance a extatických výkřiků. Postupně dostává věřící do varu a vytržení, aby se do hudby položili, popustili uzdu emocím a z kostela odcházeli povznešení, tedy přeneseně vzato očistění od hříchů.

Má to spoustu souvislostí, například před zrušením otroctví to v USA pro černochy bývalo jediné místo, kde se mohli naplno projevovat. Pro středeční koncert bylo klíčové, že přesně v tomto duchu, přestože hudebně sofistikovaněji, hrál střídavě na Hammondovy varhany s takzvanou Leslie bednou a na koncertní křídlo Američan Kenny Banks. S Wrightovou spolupracuje dvacet let, takže ví, kdy roztleskávat publikum, kdy se přidat ke zpěvu. Každou notu prožívá, je kontaktní, v brýlích s výraznými bílými obroučky poutá pozornost, neustále se směje. Na varhanách opakovaně buduje napětí a směřuje ke katarzi.

Extatický Kenny Banks za Hammondovými varhanami.
Extatický Kenny Banks za Hammondovými varhanami. | Foto: Petra Hajská

I kdyby člověk nerozuměl slovům amerických spirituálů, pochopil by, oč se ti dva snaží: dosáhnout jakéhosi pocitu sounáležitosti, podělit se o strasti i radosti, nad vše se povznést a projevit radost z toho, že je člověk na světě, respektive že má Boha. Možná to v převážně ateistickém Česku, navíc při koncertě uzpůsobeném na sezení, ne vždy vyznělo, ale dělo se to celý večer a bylo to jeho pointou.

V baptistických kostelech také po pastorovi běžně opakují slova vokalistky na principu zvolání a odpovědi. Tuto středu byly na pódiu dvě, obě místní: Češka Marta Kloučková a v Praze žijící Američanka Allison Wheelerová. Co se po nich chtělo, splnily na výbornou.

Protože Wrightová s klavíristou přiletěli na otočku a byla to jejich první zámořská cesta od začátku pandemie, nechali doma zbytek kapely. V Praze je tak doprovodili najatí čeští jazzoví muzikanti: bubeník Dano Šoltis, kontrabasista Tomáš Baroš a kytarista David Dorůžka. Přehnaně na sebe neupozorňovali, stejně dobře zvládli swingující i tišší místa, ve 13 nikterak náročných písních ani jednou nezaváhali. Naplno potvrdili to, co ví každý návštěvník pražských jazzklubů: místní muzikanti hrají na světové úrovni.

Většinu skladeb od klavíru či varhan začínal Banks. Někdy na pár písní odešly vokalistky, jindy ztichli muzikanti, a tak třeba spirituál We’ve Come This Far By Faith zněl úplně a capella.

Pozornost vzbuzovalo angažmá Davida Dorůžky, který sice roky doprovázel polskou jazzovou zpěvačku Agu Zaryanovou, jeho jemný, citlivý, měkce zkreslený zvuk však není tím, co by si člověk napoprvé spojil se zemitým blues či gospelem jako od Wrightové.

Ve středu Dorůžka celý večer užíval kytaru Fender Telecaster, kterou si pořídil zhruba před rokem, stejně jako ostatní měl ale čistě doprovazečskou roli a nepouštěl se do větších sól. Pořádně dostal prostor až v přídavku Amazing Grace, kde Wrightovou ve 12/8 rytmu doprovodil sám jen se zapnutou ozvěnou a za použití takzvaného bottlenecku na prstě.

Walk With Me, Lord zpívala Lizz Wrightová už roku 2003 na Newportském jazzovém festivalu. | Video: Music Vault

V repertoáru převažovaly černošské spirituály, z nichž například Goin' Up Yonder, Climbing Higher Mountains nebo Oh Happy Day ještě Wrightová ani nenatočila. Zařadila ale sérii gospelů z posledního alba Grace a doplnila je staršími písněmi z nahrávek Fellowship a Salt.

S menší kapelou najatou na jeden večer to nemohlo vyznít tak pestře jako na promyšlených nahrávkách, které navíc vytvořili významní producenti typu Larryho Kleina či Joea Henryho, o schopnostech a záběru Wrightové to ale poskytlo dostačující obraz. Kdo se dovedl napojit na emoce, které zpěvačka vyzařovala, nemohl odcházet zklamaný.

Lizz Wrightová

(Pořádal festival Struny podzimu v cyklu Prague Sounds)
Plovoucí scéna na Vltavě, Praha, 8. září.

 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 3 hodinami

Volejbalisté Itálie po 16 letech vyhráli mistrovství Evropy

V Katovicích italští volejbalisté udolali Slovince v pětisetové bitvě a celkově slaví sedmé zlato. Mladý italský celek na šampionátu neprohrál jediný zápas, suverénně prošel i ostravskou základní skupinou, v níž přehrál i českou reprezentaci (3:1) a také své dnešní soupeře. Tehdy 3:0, dnes 3:2. Dva týdny po ženské reprezentaci slaví Itálie zlatý volejbalový double.

Slovinci hráli již třetí finále za poslední čtyři Eura, ale opět se museli spokojit jen se stříbrem. Nad Italy vedli 1:0 a 2:1 na sety, ale rozhodující zkrácenou sadu ztratili 11:15. Jejich cesta za druhým místem přitom začala nečekanou porážkou v Ostravar Aréně s Čechy. Ti obsadili na turnaji osmou příčku.

Finálovou bitvu začali lépe Slovinci, dařil se jim servis i příjem, a byť Italové sedmibodovou ztrátu stáhli na minimum, víc už nedokázali. Karta se však záhy obrátila, mladý italský výběr se dostal do tempa a naboural sebevědomí soupeře. Koncovku třetí sady si vzal do své režie slovinský univerzál Tončen Štern, servisem ji rozhodl a přiblížil slovinský celek k vytouženému titulu. Dařilo se i jeho spoluhráčům blokařům, kteří často nacházeli mezery v italské obraně.

Kouč Ferdinando de Giorgi měl nicméně po další změně stran šťastnou ruku a střídáním univerzála Romana za Pinaliho zastavil nápor slovinských volejbalistů. Ti ještě začali rozhodující dějství tříbodovou šňůrou, ale druhá polovina tie-breaku patřila Italům pod vedením teprve devatenáctiletého smečaře Michieletta a nahrávače Giannelliho.

Bronzové medaile získali volejbalisté Polska. Úřadující dvojnásobní mistři světa si po semifinálové porážce se Slovinskem spravili chuť a před domácím publikem v Katovicích porazili šampiona z roku 2019 Srbsko 3:0.

Zdroj: ČTK
před 3 hodinami

PSG zažilo proti Lyonu obrat. V nastavení rozhodl Icardi

Fotbalisté Paris St. Germain otočili utkání 6. kola francouzské ligy s Lyonem a po vítězství 2:1 zůstali v nejvyšší soutěži nadále stoprocentní. O třech bodech pro domácí rozhodl ve druhé minutě nastaveného času Mauro Icardi. Lionel Messi hrál od začátku duelu, ale v 76. minutě střídal.

Tým z hlavního města tak drží v čele soutěže pětibodový náskok před druhým Marseille, které porazilo 2:0 Rennes.

Zdroj: ČTK
před 4 hodinami

Poslední debatu kandidátů na kancléře SRN provázely spory o sociální témata

Spory o sociální témata, ochranu klimatu a také budoucí německou vládu provázely třetí televizní debatu kancléřských kandidátů konzervativní unie CDU/CSU Armina Lascheta, sociální demokracie SPD Olafa Scholze a Zelených Annaleny Baerbockové. Dnešní společné vystoupení trojice kandidátů bylo před nadcházejícími parlamentními volbami poslední. Vybírat nové složení Spolkového sněmu budou Němci za týden, tedy v neděli 26. září.

Další zprávy