Snahu trochu "polidštit" umění můžeme sledovat napříč populární kulturou. Hudebnice od popové megastar Billie Eilish až po alternativní Fionu Apple okolo sebe odmítají vytvářet kult osobnosti. Fanouškům přibližují vlastní každodennost v co nejmíň stylizované podobě a odsuzují toxické chování, které s sebou moc v zábavním průmyslu mnohdy přináší.
Osmatřicetiletá zpěvačka a kytaristka St. Vincent, vlastním jménem Annie Clark, teď téma zpracovává pro lidi, kteří ve velké umění stále ještě věří. A mluví za všechny vyvrhely, jimž může poskytnout útěchu.
Na desce nazvané Daddy’s Home čerpá z popkultury 70. let minulého století. Pro inspiraci sáhla na celkem okázalá místa. V rozhovorech mluvila o funkových Sly & The Family Stone, Steviem Wonderovi nebo výtvarníkovi Andym Warholovi.
V kariéře hudebnice, která debutovala roku 2007, však jde o zlom. Na předchozích deskách jasnému zařazení unikala. Čerpala z různých stylů a vytvářela vlastní nadčasovou fúzi. Filmové smyčce kombinovala s futuristickými syntezátory, občas přidala inspiraci jazzem. Zvuková paleta novinky ale odkazuje jasným směrem: slyšíme tu měkký zvuk piana Wurlitzer, které známe z nahrávek Arethy Franklin i kapel jako Pink Floyd nebo Queen. Albem se prolínají i monumentální gospelové sbory.
Oceňovaná kytaristka tu často vyměňuje svůj nástroj za indický strunný sitár. S tím na přelomu 60. a 70. let zase experimentoval třeba George Harrison, když v psychedelické fázi Beatles zkoumal východní hudbu.
Atmosféru důležitých nahrávek této éry St. Vincent s producentem Jackem Antonoffem, známým prací pro Lorde nebo Taylor Swift, destilovali téměř dokonale. Z laciné retrománie je ale nelze podezírat. Bylo by to příliš jednoduché.
Annie Clark si celou kariéru zakládá na rafinovanosti. V rozhovorech dává ostentativně najevo sečtělost. Snaží se provokovat k přemýšlení a sofistikovaně uvažuje nad žánry.
To, jak na novince zachází s popkulturními odkazy, připomíná spíš práci se samply. Ačkoliv nepoužívá konkrétní zvukové úryvky jako producenti elektronické hudby, po zvuku starších autorů sahá spíš proto, aby ho představila v novém kontextu. Sedmdesátkový skanzen tu slouží prostě jako trochu poťouchlé kulisy. K čemu? K rozvíjení dialogu s uměním. St. Vincent se zamýšlí nad rozdíly mezi autorskou stylizací a osobním vyprávěním. Tematizuje i spor mezi oddaností umění a péčí o druhé. A hledá důvody, proč talent a nadání někdy svádějí ke zneužívání moci.
S Daddy’s Home udělala velký krok. Zatímco na všech předchozích deskách se stylizovala do smyšlené persony, na novince vypráví příběh vlastní rodiny. Album je inspirované vězeňským pobytem jejího otce. Ten byl za nelegální machinace na burze odsouzený na deset let za mřížemi.
Téma se mezi řádky objevilo už na deset let staré nahrávce Strange Mercy, explicitně se mu ale St. Vincent rozhodla věnovat až po otcově propuštění. V titulní skladbě teď vykresluje jednu ze svých posledních návštěv nápravného zařízení, kde byl otec vězněn. Líčí to s ironií. "Rozdávala jsem autogramy v místnosti pro návštěvy. Čekala jsem na tebe naposled, vězni číslo 502," zpívá teatrálně.
Skladba zní, trochu jako by ji St. Vincent ukradla z broadwayského muzikálu. Situaci popisuje coby mimořádně vtipnou grotesku, z pozadí slyšíme saxofon i exaltované vokalistky. O to víc ale posluchače zasáhnou intimní momenty. Třeba když hudebnice tváří v tvář otcově selhání vidí, jak je mu podobná: "Sakra, kam mám utéct, když mám v sobě vyvrhela?"
Proč se najednou rozhodla být tak osobní? Odpověď může dát jeden z vrcholů alba, singl The Melting of the Sun. V baladě s klenutým refrénem a gospelovými sbory St. Vincent vzdává hold vzorům, jako jsou písničkářky Joni Mitchell, Tori Amos nebo Nina Simone. Všechny ve svých písních otevřeně hovořily o traumatických zkušenostech a podle autorky pomohly vybudovat hudebně svobodnější svět.
Tori Amos kdysi reflektovala zkušenost se znásilněním, Nina Simone zase rasistický útlak. "To já jsem nikdy nebrečela," říká St. Vincent hrdinsky. Vzápětí ale přiznává: "Abych pravdu řekla, to je lež." A přemýšlí, jestli byla její dosavadní stylizace dostatečně odvážná, aby ve společnosti něco změnila. "Kdo se vlastně snažím být? Královna krásy na utlumovácích?" zpívá a naráží na hypersexualizovanou latexovou personu, kterou vytvořila pro předchozí album Masseduction z roku 2017.
Název skladby The Melting of the Sun ale odkazuje na skutečnost, že zatuhlé mocenské struktury se ve společnosti daří proměňovat. A pomyslné slunce, okolo kterého se všechno točí, taje. "Chci sledovat, jak se na to díváš," zpívá v refrénu.
V písni …At the Holiday Party zase St. Vincent mluví o tom, jak je důležité neschovávat své problémy a úzkosti. Text má být odpovědí na slavné You Can’t Always Get What You Want od rockerů Rolling Stones. St. Vincent popisuje večírek, na kterém se přítomní snaží zastínit své neštěstí pracovními úspěchy a uvolňují se za pomoci léků. "Předstíráš, že tohle všechno chceš. A bojíš se, aby si někdo nevšiml, že nemáš, co potřebuješ," zpívá a naznačuje, že strádání nejde romantizovat nebo heroizovat. Naplněné potřeby jsou podle ní základem smysluplné existence.
Na záporáky se St. Vincent kouká spíš jako na lidi, kterým se něčeho nedostává. A volí toxické cesty, jak si ve světě připadat alespoň trochu důležití. "Co v životě chceš? Chci být milovaný," zpívá v úvodním bluesovém tracku Pay Your Way in Pain.
Pro moralizování a odsudky nemá prostor. Pozoruje mechanismy, které člověka dostanou do toxických situací. Třeba ve skladbě Live the Dream si pohrává s myšlenkou, že umělce, kteří podlehli slávě, ztrácíme ve světě snů. V textu promlouvá jako záchranářka k člověku, kterého od takového propadu těsně uchránila. "Máte neuvěřitelné štěstí, že jsme přijeli včas!" říká pacientovi. A lékařsky konstatuje: "Nemůžete žít sen, sen musí žít ve vás."
Píseň končí nabubřelým prog-rockovým sólem, které jako by vypadlo z nejproslulejších desek kapely Pink Floyd ze 70. let. V podání St. Vincent ale nezní ani tak jako demonstrace kytarové virtuozity. Spíš jako jízlivý vtip.
V kompozici My Baby Wants a Baby zase zpívá o tom, jaký problém pro ni představuje vidina vlastního potomka. Annie Clark si tu vypůjčuje melodii z megahitu Morning Train od zpěvačky Sheeny Easton. Ta v originále líčila, jak její manžel pracuje od devíti do pěti a ona na něj mezitím čeká.
St. Vincent přemýšlí, jaký dopad by rodinné povinnosti měly na její kariéru. "Mohla bych potom hrát celý den na kytaru? Ohřívat si jídla v mikrovlnce? Oblékat se jenom, když mi za to někdo zaplatí?" Ve velkolepém finále dochází k úvahám o vlastním odkazu. "Jmenovaly by se po mně nějaké ulice? Složila bych ještě nějakou symfonii? Co by po mně zbylo?"
Komplikovanou otázku ale staví do trochu nového světla. Dílo tu není velkolepým vítězstvím lidské mysli, ale volbou ženy, pro kterou je oddanost umění nejpřijatelnější životní závazek.
St. Vincent si jednoduše nemyslí, že by byla dobrá matka. "Co by proboha řeklo moje dítě? Mám tvé oči a tvé chyby?" Tuhle odpovědnost přebírat nechce. Snad i proto, že v sobě vidí otcovy chyby. "Nemohla bych jen tak odejít. Tak jako můj táta."
Deska Daddy’s Home ukazuje, že současná společenská diskuse o toxickém chování a zneužívání pravomocí neohrožuje svobodu tvorby. K uměleckému životu přistupuje St. Vincent jako k osobnímu rozhodnutí. Talent nepovyšuje na dar shůry, který by člověku měl poskytovat privilegia. Sdělit světu tuhle zprávu za zvuku prog-rockových monumentálních sól a odkazů na slavná díla je pak především neuvěřitelně humorné. St. Vincent připomíná, že ať se snažíme sebevíc, nakonec vždy budeme trochu směšní.
Album
St. Vincent: Daddy’s Home
Loma Vista Recordings 2021
