Trenčín - Hudební festival je v podstatě jeden velký supermarket, kde lze libovolně přecházet mezi jednotlivými odděleními a házet si do košíku od všeho něco. Zákonitě tak jeho program, pokud se nejedná o žánrovou akci, musí být poněkud rozmělněný, neboli jazykem kulturních PR managerů multižánrový. V tomto smyslu byla roztříštěná i trenčínská Pohoda, na rozdíl od mnoha českých akcí se ale alespoň nesnažila postavit své regály pouze na masově kupovaném (a často) druhořadém zboží.
Rozmanitost na jednom místě vede k tomu, že kapely se v okamžiku, kdy nejsou oblíbencem jednotlivce, musí o jeho pozornost ucházet, což pochopitelně vede k menší sevřenosti vystoupení a atmosféře. Když se ale o návštěvníky v jeden čas pere Chuck D se svými Public Enemy a The Horrors najednou, je poměrně příjemné rozhodovat se, co bude živě zajímavější. A podobná situace na Pohodě nastala třeba i u Orbital vs. White Lies, Bat for Lashes vs. Eskmo nebo Warpaint vs. Totally Enormous Extinct Dinosaurs.
Britské kytary se obrací samy k sobě
Jedním z největších pomyslných oddělení na festivalu bylo to s nálepkou britská kytarovka. V pátek se totiž představili nejprve Two Doors Cinema Club, Elbow, Kasabian a White Lies, aby je druhý den následovali ještě The Kooks a The Horrors.
Odhlédneme-li od několika jednotlivostí jinak profesionálně odvedených vystoupení - ale třeba zpěv Harryho McVeigha z White Lies má k studiovému projevu poměrně daleko nebo že v obhroublém setu The Horrors občas zpěv lehce zanikal - bylo zajímavé sledovat vizuálně-pohybově-pódiové prezentace vystupujících britských kytarovek, které vždy poměrně přesně odpovídaly charakteru jejich hudby.
Elbow dorazili s komorním tříčlenné sestavě dodávající koncertu potřebnou pompu, aby i ostatní seriózně se tvářící členové kapely kontrastovali s trochu humpolácky rockovými proslovy Guye Garveyeho, které zase sám frontman kontroval intonačně přesným zpěvem. Právě epičtějším přístupem k rockovému písničkářství jsou Elbow zajímaví, čisté oddělení obou elementů ale působilo trochu bizarně a ke splynutí došlo, až když po hecování publika přišel pravděpodobně nejprofláklejší hit Grounds for Divorce.
Vizuální podoba zpěváka Kasabian s Liamem Gallagherem včetně jeho trademarkových černých brýlí působila jako menší ironizace oasisovských přirovnání, které jsou kapele neustále předhazována. Přesto jim talent na velký hit a suverénnost podporovaná vědomím vlastní velikosti zůstal podobný.
Podoba zpěváka strnule stojících White Lies před prosvětlovanou mlhou zase vyvolala konotace směrem k Ianu Curtisovi, z jehož odkazu skupina dnes těží. The Kooks v dandyovských sáčkách naznačili, že produkují především hezkou hudbu a nic hlubšího je moc nezajímá a Two Doors Cinema Club zase tancujícími fanynkami na pódiu potvrdili, že se jedná také o vcelku primitivní a prázdnou indie rockovou zábavu.
Pohoda jako taková tedy nepřímo konstatovala nepříliš pozitivní budoucnost současné britské kytarovky, která aktuálně buď hledí do minulosti, nebo je veskrze povrchní, dokáže bavit. I hlasití The Horrors, kteří se předvedli s jedním ze zvukově nejintenzivnějších vystoupení včetně dlouho neviděného nastavování mikrofonu vstříc zpětné vazbě z reproduktorů, totiž pouze originálně nahlíží na špinavější dějiny ostrovního rocku, který v jejich interpretaci nikdy nepotkal britpop a typicky současné prolínání žánrů goticky estetizovaní kluci aplikují na historii.
I díky výborně odvedeným koncertům, obzvláště poslední jmenovaní excelovali, se ještě britská kytarovka stále drží na nohou a rostoucí role koncertů v době snadno dostupné hudby ji trochu pomáhá. Přesto trenčínský festival položil otázku, jak dlouho tohle ještě může fungovat.
Suverénní jednotlivci
Aktuálně hudební scénu táhnou hlavně silní jednotlivci s originálním přístupem a i na Pohodě se několik z nich představilo, jmenovitě šlo o Natashu Khan známější jako Bat for Lashes, písničkářku Annu Calvi a dubstepovou zpěvačku s českými kořeny Emiku.
Čtěte také
Lou Reed dvakrát zahrál pro Havla. Ostře i zvesela
Šestnásta Pohoda je za nami. Opäť učarovala
Jak Calvi, tak Khan se zabývají tematikou lásky a obě spoléhají na velký a silný vokál, jejich přístup je však diametrálně odlišný. První jmenovaná s vášní flamenca a bouřícím telecastrem v ruce vytváří atmosféru v kontrastech tišších a hlučnějších pasáží a s poměrně komorním projevem obrazotvorné hudby si vydobyla pozornost i za denního světla. Křehčí projev Bat for Lashes zase díky naprosto suverénnímu zpěvu a éterickým pohybům hlavní postavy dokázal vtáhnout dav do světa dívčích snů Natashy Khan.
Jedna z mála ženských postav současné špičky elektronické hudby Emika pak své temné hypnotické beaty podpořené znejišťujícím vysokým vokálem šířila až daleko z tanečního stanu a polootevřené stěny prostoru ukázaly, že intenzita jejích basů může fungovat i v přinejmenším polootevřených prostorách.
Návštěvník především
Povedených vystoupení se samozřejmě odehrálo víc - jemná Emiliana Torrini, rozjuchaný Totally Enormous Extinc Dinosaurs, stařík Lou Reed, nu jazzové Portico Quartet a chvála se nesla i na Public Enemy, kteří měli problémy s cestujícím dýdžejským pultem, Yanna Tiersena přeloženého do pozdně nočních hodin nebo na devadesátkovou elektroniku Orbitala.
Aloe Blacc třeba svým zápalem a suverénním soulovým zpěvem strhl dav tak, že klišé o kázání lásky k hudbě a bližnímu svému jako z kostela zpívajícího gospel přišlo na mysl až dlouho po vystoupení. Jeho koncert navíc umocnil fakt, že místo definitivního přerušení z důvodu bouřky se Blacc odhodlal dozpívat svůj megahit I Need Dollar s megafonem z vyvýšené plochy za pódiem.
Pozitivní dojem z koncertů by ale trochu skřípal, kdyby nebylo solidního přístupu k návštěvníkovi jako takovému a došlo by na tradiční festivalové zvykání si na odloučení od civilizace. V úmorném vedru totiž pohotoví crowd asistenti neustále bezplatně roznášeli vodu, dav osvěžovaly vodní děla a hasičské vozy, použití sprch i toalet bylo také zdarma. Potem olepená masa lidí tak nemusela mít pocit, že je na ni nahlíženo jako na chodící peněženky, které je třeba ždímat pro sebemenší závan čerstvého vzduchu.
Neatraktivní rovině trenčínského letiště pak rozhodně nepřidalo na kráse několik kolotočářských atrakcí stejně jako velký balón jedné nejmenované slovenské bankovní instituce a „čtvrť" neziskovek s více či méně politickými cíli.
Hudební program však převážil a nepůsobil jako kauflanďácká nabídka zlevněného zboží těsně před koncem záruční lhůty. Masová zábava typu Chase & Status byla v rovnováze se zajímavějšími projekty jako Totally Enormous Extinct Dinosaurs a Pohoda tak nevlezla do oprátky podlézání masám, jež hudba vlastně ani moc nezajímá. Přecházení ze stage na stage tak sice bylo někdy trochu bizarním přesunem mezi jednotlivými světy, zážitková turistika jako taková ale nehrála prim.
