Rozhovor - Ve smíchovské MeetFactory začíná v pátek festival Sperm, třídenní přehlídka elektronické hudby. V jeho rámci se představí indie písničkáři s hiphopovou minulostí Why?, německý elektronický minimalista Pantha du Prince nebo trojice Vladimír 518, Ondřej Anděra a David Vrbík, jejichž audiovizuální projekt o architektuře SPAM - Karel Gott Prager je na pořadu už dnes.
Hlavním tahákem sobotního programu je bezpochyby Američan Dan Deacon - „šílený profesor elektronické hudby", jehož částečně improvizovaná one-man-show s primitivními syntezátory přivádí fanoušky po celém světě do nefalšované hudební extáze.
Futurista s vizáží oplácaného šprta sice odmítá, že je součástí takzvané 8bitové scény. Nicméně patří k umělcům, kteří vědomě rezignovali na diktát technologických novinek a obrátili se do digitálního pravěku i vlastního dětství, aby s pomocí starých počítačů Atari a herních konzolí Nintendo vytvořili infantilně radikální zvuk
Tvoje koncerty jsou - mírně řečeno - velmi neobvyklé. Hraješ pod pódiem a často v nich splývá hranice mezi muzikantem a posluchačem. Jde ti o to být lidem co nejblíže?
Chci aby moje vystoupení byly míň o sledování mě jako muzikanta a víc o tancování a užívání i muziky. Hrát dole mezi lidmi je mnohem větší zábava. Nahoře na pódiu jsem se vždycky cítil osaměle.
Prý jsi byl na jednom koncertě fanoušky málem ušlapán. To muselo být pěkně děsivé…
Média si to trochu nafoukla, nebylo to nakonec tak strašný. Nicméně je pravda, že někdy se to dole pěkně semele a koncerty jsou často hodně intenzivní. Lidi by měli pamatovat na to, že je mnohem větší sranda tancovat než se strkat navzájem.
Ke své poslední desce Bromst jsi cestoval s čtrnáctičlenným akustickým orchestrem. Nevytratila se při práci s tak velkým ansámblem hravost tvého sólového koncertování?
Rozhodně ne. Koncerty s orchestrem byly hodně osvěžující a pro mě to byl zážitek nového druhu. Mimochodem snažíme se ho dostat na příští rok do Evropy. Uvidíme, jak se to podaří, je to dost nákladná věc.
Studoval jsi kompozici na vysoké škole, nicméně z tvé hudby to není znát - nebo alespoň ne v prvním plánu.
Ano, mám hudební vzdělání - přiznávám bez mučení.
Přijde mi, že tvoje hudba je ale spíše postavená na hravých, až dětinských elementech a spontánní energii. Jak to jde dohromady s „vážnou" hudební teorií?
Spontaneita a hravost je jen jednou částí toho, co dělám. Některé skladby jsou vážně jen jednoduché popové písničky, jiné jsou ale komplikovanější. Lidi slyší jen to, co slyšet chtějí. Věřím, že se najdou i tací, kteří slyší v mé hudbě všechny odstíny - a nejen popěvky.
O tvé hudbě se píše, že vychází z osmibitové scény. Cítíš se být nějak její součástí?
Vůbec nemám pocit, že jsem členem nějaké scény, a platí to i pro 8bity nebo chiptunes. Po pravdě jsem tyhle scény nikdy nijak vážněji nesledoval, ale když občas něco zaslechnu, líbí se mi to. Je tam určitá podobnost v nástrojích, které používám.
Na jakém vybavení vlastně vzniká tvoje hudba?
Hlavně používám počítače a pedálové efekty. A k tomu staré syntezátory Casio, varhany k herním konzolím a podobné věci. Taky hodně pracuju s rozhraním MIDI a programem Reason. Poslední dobou jsem navíc začal komponovat hudbu pro živé muzikanty, a ne počítače - a hodně si to užívám.
Dlouho jsi natáčel desky, ale hudební tisk tě objevil ve velkém teprve třemi lety po album Spiderman of the Rings. Jak ses cítil poté, co z tebe Pitchfork udělal „internetovou hvězdu"?
Dost věcí se změnilo. Spoustu let jsem vyznával principy DIY a byl jsem v hudebním undergroundu; a najednou se o mě začalo všude psát. Přišlo mi to fantastické a dodnes jsem za to rád, protože není nad to, když moji hudbu slyší co největší počet lidí.
Novináři o tobě rádi píšou jako o nerdovi. Není ti to trochu proti srsti?
Na to nemyslím. Spíš si říkám jestli v téhle společnosti není po pětadvacátých narozeninách každý tak trochu nerd. Abychom přežili, všichni se musíme v našich oborech specializovat a trochu ztrácíme kontakt s realitou a společností.
Ačkoliv pocházíš z New Yorku, jsi hodně spojován s Baltimore a místní hudební komunitou. Co je na ní tak speciální?
Hudební scéna v Baltimore je nejlepší na světě. Nic se jí nevyrovná. New York byl pro mě hrozně drahý a tak jsem si před šesti lety našli s kamarádem domeček v Baltimore, ze kterého jsme chtěli udělat místo pro koncerty a ateliér pro umělce. Baltimore má takovou zvláštní energii, je velmi levný a špinavý, což mu dává dobrý potenciál pro to, aby se tam dělala skvělá hudba.
Ještě než ses proslavil hudbou, stvořil si internetový fenomén nazvaný Drinking out of Cups, který na YouTube vidělo přes osm milionů lidí. Mluvíš v něm dialektem z Long Islandu a zní to jako mumlání člověka na drogách. Připomíná ti ho dnes někdo?
Je to divná věc. Trochu jako břemeno z minulosti, kterého se nelze zbavit. A ještě pořád na mě chodí lidi, kteří chtějí, abych udělal tuhle věc, což vnáší do koncertu trochu divnou náladu. Byl to projekt na škole, ke kterému vzniklo video a to se začalo šířit po internetu jako lavina. Spousta lidí tvrdí, že jsem byl při jeho natáčení na LSD. Ale to není pravda.
