Část muzikantů kolem violisty Jiřího Kabeše a kytaristy Joe Karafiáta založila nový soubor, který k původnímu názvu připojil přídomek New Generation. V původní sestavě mezitím dva služebně nejstarší muzikanti - Josef Janíček a Vratislav Brabenec - doplnili opuštěná místa třemi novými spoluhráči a pokračují dál. Právě tato "old generation" The Plastic People of the Universe včera ve vyprodaném pražském Paláci Akropoli oslavila padesáté výročí skupiny, jejíž význam dávno překročil hranice hudebního světa.

Ten příběh už vylíčily četné studie i vzpomínková literatura, tak alespoň pro letmé připomenutí: komunistický režim svůj hon na neformální hudební kulturu vedl už od roku 1969. Ale když roku 1976 zatkl členy Plastic People, protesty proti jejich uvěznění se staly jednou z nejdůležitějších inspirací vzniku Charty 77. Původně apolitická kapela pozdních hippies se přes noc stala symbolem potlačování aktivit takzvané nezařazené mládeže.

Kvůli politické rovině věci přitom bylo často přehlíženo, že "Plastici" jsou ve své kategorii avantgardního rocku jednou z nejoriginálnějších kapel na světě. Nedali se přirovnat k ničemu. Měli za sebou inspirujícího gurua, básníka Ivana Martina Jirouse, a ve svém středu nadaného skladatele, "Mozarta undergroundu" Milana Hlavsu. Jejich koncepci a hudební vizi dodnes obdivují znalci experimentálních proudů ze všech kontinentů.

Z původního jádra, které vykrystalizovalo mezi zářím a prosincem 1968, je dnes v kapele činný jen tehdejší kytarista, dnes hráč na klávesové nástroje Josef Janíček. Saxofonista Vratislav Brabenec, druhý z veteránů současné sestavy Plastic People, se připojil až roku 1972.

Brabenec se dle očekávání stal hvězdou také včerejšího koncertu v Paláci Akropolis. Janíček byl odjakživa poctivým dělníkem kapely, který se pečlivě stará o to, aby produkce na pódiu fungovala, jak má, zatímco dnes pětasedmdesátiletý Brabenec je přirozený frontman.

Byť už ztěžka chodí a hraje vsedě, dokázal bavit plný sál žižkovské Akropole svým nenapodobitelným drsným humorem a jeho sóla na altsaxofon i klarinet představovala muzikantský vrchol večera. Když jedno z nich spustil ve stařičkém Prší, prší, nebyl daleko od nejlepších okamžiků free-jazzového boha Alberta Aylera.

Své kouzlo má pořád i Brabencův zpěv, přesněji spíš chraptivá recitace, která mu spolu s jeho vzhledem dává punc starozákonního proroka.

Úryvek ze skladby Kanárek v podání sestavy kolem Vratislava Brabence a Josefa Janíčka. | Video: The Plastic People of the Universe

Na oslavě padesátin se ke kapele včera připojilo několik bývalých členů souboru. Někteří přispěli jen zpěvem, což třeba skladbě Samson, otextované jinou undergroundovou legendou Pavlem Zajíčkem, dodalo atmosféru chorálu. Jiní přinesli nástroje.

Hostující violencellista Tomáš Schilla tak nechtěně poukázal na to, co dnes kapele nejvíc chybí: smyčce. V hudbě Plastic People bylo vždy vzrušující propojení dechů a smyčcových nástrojů, které z rockového souboru dělalo malý orchestr. Josef Janíček sice se svými klávesami uhraje mnohé, ale akustický zvuk violoncella nahradit nedokáže.

Stejně tak včera potěšil trombonista Vladimír Dědek, který v sestavě sehrál důležitou roli při vzniku ambiciózního díla Půlnoční myš, dokončeného v roce 1984.

Oba hosté se včera blýskli efektními okamžiky v závěrečné skladbě Magické noci. Ta byla ale pro někoho, kdo Plastic People sleduje desítky let, spíš zklamáním. Jejich hudba měla vždy největší sílu, když jsou skladby sevřené. V okamžiku, kdy muzikanti příliš sólují, se vnitřní energie a napětí vytrácejí.

Janíček a Brabenec mají jinak štěstí na spoluhráče. Za bicími včera poctivou práci opět odvedl Jaroslav Kvasnička, který v sestavě působí od roku 2009, a baskytarista Johnny Judl jr. se vzorně vyrovnal s nelehkým úkolem hrát baskytaru po zbožštělém Mejlovi Hlavsovi. Není snadné nastoupit na post legendy a být s ní neustále srovnáván.

Kytarista David Babka pak do atraktivního vyznění koncertu přispěl několika výtečnými momenty a zvukem svého nástroje přiblížil Plastic People současnosti. Připomněl tak otázku, která se s nimi táhne od znovuoživení v roce 1997. Nedělají moderní technologie ze souboru něco jiného, než býval? Neposunují syntezátory a nové kytarové efekty jejich hudbu jinam? Není taková aktualizace zbytečná?

Možná, že to je nejaktuálnější otázka, kterou koncert k padesátinám české podzemní legendy přinesl. Ostatně se vztahuje na všechny jejich generační vrstevníky. Zamrznout, nebo jít dál? The Plastic People Of The Universe, tedy alespoň jejich "starší část", se rozhodla pokračovat. Staré hudbě zkouší dát nového ducha.

Oprava (3. 12.): V textu jsme dodatečně upřesnili, že Jaroslav Kvasnička hraje na bicí v The Plastic People of the Universe od roku 2009.