Recenze - PJ Harvey na osmém albu Let England Shake odvrátila pozornost od důkladně prozkoumaného vnitřního světa k tomu vnějšímu, k rozpoložení své domovské země. Se zásadou nikdy se neopakovat a ponořena do dějepisných knih začala otevírat pro své písně zbrusu nová témata.
Historickou trajektorii genocid a britského útisku napříč kontinenty, komplex ze zacházení s lidmi vně i uvnitř koloniálního národa uchopila bezostyšně i s elegancí sobě vlastní. A tím pro sebe otevřela také nový styl psaní.
Pro PJ Harvey jsou slova čím dál důležitější; skladby buduje jako výsostná básnířka teprve na základě nosné poezie. A co je nejobdivuhodnější, neustále se vyvíjí, nezůstává v bezpečí fungujících mustrů. Také proto její dosavadní snažení jako u jedné z mála nabízí konzistentní a nevšední myšlenkové procesy podněcující i aktuální sbírku nahrávek.
Během dvacetileté kariéry jsme ji už poznali jako postpunkovou rebelku (Uh Huh Her), zranitelnou baladiérku (White Chalk) i hitovou rockerku (Stories From The City, Stories From The Sea). Teď s albem Let England Shake i coby citlivou pozorovatelku. Problematické sousto národnostních otázek, s jakým se vypořádala, opět dokazuje výjimečný talent.
Polly Jean na novince nesklouzává k banalizování reálií, unáhleným obžalobám ani prostým litaniím, k čemuž formát popové skladby většinou odsuzuje. Ačkoliv album nasává z historické faktografie, podařilo se jí na Let England Shake vykreslit zatím nejpoetičtější obrazy - jak textově, tak hudebně.
PJ Harvey se projevuje ani jako nepovýšený svědek. Inspirována válečnými básníky, pokusila se podobně jako zpravodaj podat vlastní svědectví. Její rozporuplný vztah k Anglii - stejně jako u každé dobré metafory - může fungovat i v osobní rovině. Láska a nenávist jdou ruku v ruce: Viděla jsem a udělala věci, které chci zapomenout/Viděla jsem padat vojáky jako hromady masa/ Za hranicí uvěření, odváté a odstřelené /Paže a nohy visely ve stromech.
Naštěstí na svá drobná bedra nebere zároveň břímě mesiáše: její politické postoje jsou promyšlené podobně, jako když Tom Waits před lety překvapil skladbou The Day After Tomorrow odsuzující válku v Iráku.
Podíl na konfliktech coby hnacím motoru a nedílné součásti anglického národa nehodnotí přímo a jeho chování v cizích končinách pouze trpce akcentuje: Lidé hází dináry na břišní tanečnice ve smutném cirkuse, těsně u vrtu hořící ropy. Anebo naplno odkrývá vlastní hrůzu: A jaké jsou ony skvělé plody naší země? Jejími plody jsou zmrzačené děti. Jaké jsou ony slavné plody naší země? Jejími plody jsou osiřelé děti (The Glorious Land).
Pachuť z nekonečného cyklu britských invazí zpěvačka reflektuje sofistikovaně a s básnickou zkratkou. Let England Shake se ladně vyhýbá přímému protiválečnému nápřahu Neila Younga, přesto není oportunistická. I proto se na konci The Words That Maketh Murder s jízlivým humorem ptá: Co když se svým problémem zajdu za Spojenými národy?
Přes kupu nečekaných samplů, které jako by někdy šly přímo proti hře, je zvuk alba Let England Shake natočeného v kostele uprostřed rodného Dorsetu průzračný. Hudba témata odlehčuje, vypomáhá si uměním jednoduchých melodií v povzbudivých hravých aranžích.
Kapela někdy víc evokuje roztěkaný symfonický orchestr než rockové kvarteto. Harvey se melodicky znovu inspirovala nejen ze stále plodné antologie americké folkové hudby Harryho Smithe, deska Let England Shake obsahuje i čerstvě nasáté vlivy folkové hudby z Ruska, Vietnamu a Afghánistánu.
Kromě neodmyslitelné elektrické kytary skladbám pomohla na svět starobylá, k hraní akordů upravená citera. Ačkoliv i díky ní zní album v mnoha ohledech nově, stabilní spolupracovníci nahrávce zároveň vtiskli nenapodobitelný zvukový odér. Mick Harvey čerstvě vykořeněný z The Bad Seeds, který o PJ mluví jako o své sestřence, je na albu přítomnější než kdy před tím.
V závěrečné The Colour Of The Earth je naplno připuštěn k mikrofonu, zatímco na zbytku desky spolu s nejfrekventovanějším zpěvaččiným spoluautorem Johnem Parishem její podmanivý falzet doprovází. Bubeník Jean-Marc Butty díky letité spolupráci skrze její písně přirozeně tepe - a stejně jako John Parish s Mickem Harveym si pokorně uvědomuje, že tu pouze slouží výjimečnému talentu.
Album plné mrtvých vojáků a rozpačitosti z rodné hroudy protkané barvitou a jednoduše nádhernou hudbou je výrazem odvážné umělkyně oplývající darem trvanlivé tvorby. Není nic snazšího, než být v roce 2011 oddaným fanouškem PJ Harvey. S Let England Shake je to často trpký, ale přitom zvláštním způsobem povznášející pocit.
