Supraphon sice vydával průřezové zpěvníky trampské hudby, ale to nejzajímavější, co se následně dalo amatérsky vybrnkat na kytaru, přinesl folk. Písničkáři jako Karel Plíhal, Vlasta Redl či Jaromír Nohavica právě začínali.
V 80. letech minulého století vznikaly mnohé dnes slavné skladby a mládež je nadšeně hrála u táborových ohňů, na výletech i večírcích. Kdo neměl hudební sluch a paměť, byl ale nahraný - pokud se nedostal ke zpěvníkům vydávaným jihlavským klubem mládeže Kafemlejnek. Byl to absolutní handmade. Všechno se dělalo na koleně a psalo rukou, od notové osnovy po písmo.
"Zkoušeli jsme s kamarády nové písničky a první zpěvník jsme si udělali spíš jen pro sebe. Následně se to rozrostlo tak nějak samo," vzpomíná tehdejší hlavní "vydavatel" Milan Kolář zvaný Medvěd.
Začátky nebyly nejslavnější. Pro okresní kolo soutěžního festivalu Porta přátelé vytvořili zpěvníček, který známý folkový organizátor Michal Jupp Konečný setřel, že jsou v něm chyby. "Byla to krásná lekce, do smrti mu za ni budu vděčný," usmívá se Kolář. "Došlo mi, že to musíme dělat dobře a pečlivě."
V té době začal organizovat festival Prázdniny v Telči. Magnetofon, na který se koncerty nahrávaly, tam obsluhoval jeho přítel Jiří Lukšů, učitel hry na kytaru v jihlavské lidové škole umění. Měl nejen vycvičený sluch, ale také pevnou ruku. Co se tedy pustit do zpěvníků?
Žádný sázecí program na noty a texty neexistoval, muzikant tak všechno psal ručně. Počkal, až rodina usne, a do dvou do tří v noci na rýsovacím prkně tvořil soustředěný kaligraf - začal notovou osnovou, přidal noty, kytarové značky, samozřejmě slova. U složitějších akordů doplnil i tabulaturu, tedy prstoklad. Ten nakreslil zvlášť a na stránku ho nalepil.
Zní to jako tajuplný recept z dávných dob. Vezmeš notový inkoust, tedy speciální inkoust, který se nerozpíjí, ani když zápis postříká voda. Dále plnicí pero, jemuž ovšem ucvakneš psací kuličku a vzniklý hrot zabrousíš do plošky. Tím pak můžeš stínovat noty i písmo a podle úhlu držení udělat čáru úzkou, nebo tlustou. Tento fígl poradil Jiřímu Lukšů jeho kolega z hudební školy Antonín Nosek. Oba rozepisovali noty třeba pro školní dechový orchestr a "know-how" se hodilo i při tvorbě zpěvníků.
Lukšů musel rozvrhnout prostor podle toho, jestli se skladba vejde na stránku, nebo na dvě. Někdy vynechal místo pro ilustraci. V tiskárně byl rukodělný originál zmenšen na formát A5 a převrácen na fólii, ze které se pak tisklo. A výsledek úmorné práce? Třeba 300 sešitků procvaknutých jen na skobičku, tedy sešívačkou. Jedinečné a originální výtvarné dílo, nikdo jiný v republice nic podobného nedělal.
První rukodělný zpěvník vyšel roku 1983 a obsahoval skladby Wabiho Daňka. Každý ovšem musel dostat razítko: za časů cenzury ho někdo musel povolit. V tiráži čteme roztomilé údaje jako "náklad 600 kusů a 300 kusů jako metodická pomoc souborům ZUČ", což byla zkratka pro zájmovou uměleckou činnost. Nebo: vyšlo jako "program oblastního kola Porty", případně vydáno coby "metodický materiál pro jednotlivce a soubory ZUČ". Fantazii se meze nekladly.
Pro povolovací razítko bylo třeba jít vysoko. "Komunismus byla džungle, kdo se v ní uměl pohybovat, cestu si v té době už našel," říká Kolář. Jeho známá Marie Ujčíková se stala inspektorkou kultury na okresním národním výboru a pro tuto muziku měla slabost. Začínala perestrojka, přišel Michail Gorbačov, uvolnění.
Jednu skladbu Jaromíra Nohavici nechtěl Milan Kolář do zpěvníku zařadit, tušil průšvih. "Na jedné lodi plujem, a i když neveslujem, voda nás stále nese." V tehdejším kontextu šlo o zjevně protirežimní song, poukazující na stagnaci a vyprázdněnost společnosti. Ambiciózní inspektorka kultury ale prohlásila: "Když to teď neorazítkuju, tak to nevyjde nikdy" - a štempl připojila. Skladba vyšla; nikdo nevěděl, že pár let nato se komunismus zhroutí.
Některé zpěvníky byly průřezem interpretů stále oblíbenějších telčských Prázdnin, větší zájem ale vzbuzovaly ty autorské. Na obálce se objevovaly Kolářovy fotky: Karel Plíhal stojí před skleníkem zámeckého parku v Telči, Pavel Žalman Lohonka pózuje na zdejším nádvoří a tak dále. Hudebníci měli zájem, aby jejich skladby vyšly tiskem. Na honorář se zpočátku ani neptali, Kolář jim dal třeba stovku zpěvníků nebo tržbu z nich.
Jeden stál 10 korun a prodával se zejména na festivalu v Telči. Milan Kolář vzpomíná, jak jednou s Jiřím Lukšů dojeli autem plným zpěvníků na Portu do Plzně. Zaparkovali v Lochotíně shodou náhod před okny Veřejné bezpečnosti a na kapotu vylepili papír: "Prodej zpěvníků od tří do čtyř hodin". Okamžitě tu byla fronta, Jihlaváci sedli do auta a z okýnka vyměňovali zpěvníky za desetikoruny. Za chvíli jich měli plné kapsy.
Ačkoliv byl o zpěvníky takový zájem, vydavatel nedělal dotisky. Odhalil díru na trhu, ale neměl ambice ji vyplnit. "Po obchodní stránce jsme to nebrali moc vážně, spíš jsme si dělali radost. Rozhodně nebylo naším záměrem podnikat ve zpěvnících, byl to spíš doplněk koncertů a dalších akcí, které jsme pořádali," vzpomíná Kolář.
Náklad se pohyboval ve stovkách, nejvyššího před listopadem dosáhl zpěvník Jaromíra Nohavici se 2500 výtisky. A to v době, kdy se knihy běžně vydávaly po desítkách tisíc a stály se na ně fronty před knihkupectvími.
Kolář neměl ani smlouvy s autory, všechno stálo jen na kamarádství - a fungovalo to.
Nebylo třeba pro amatérské uživatele písně zjednodušovat? "Jasně, melodie se občas musela upravit. Folkaři často nezpívají přesně srovnáni v taktu, to by bylo strojové. Harmonii jsme se snažili zaznamenávat pokud možno co nejpřesněji; občas se mnou proto spolupracoval kamarád z hudebky Ivan Kremlička, vynikající sluchař," popisuje Jiří Lukšů.
Nejhůř se mu psal Slávek Janoušek, který má ve svých písničkách místa, kdy spíš vypráví a melodie je pouze přibližná. Ve zpěvníku ji zaznamenávají notičky s křížkem, značící ono polovyprávění. "Musel jsem vytvořit přesný zápis nepřesného zpívání a vybrat vhodný takt," rekapituluje Lukšů.
Dobře se mu dělalo s Mikim Ryvolou. Trampský hudebník zná noty a Jiřímu Lukšů poslal i harmonii, která není jednoduchá. Ryvola je navíc grafik, tak ocenil i kaligraficky tvořené písmo. "Ryvola nevyužívá kapodastry, jeho písničky jsou přitom harmonicky opravdu složité," skládá mu poklonu Lukšů.
V tomto směru si naopak znechutil písně Honzy Nedvěda, jemuž dělal snad čtyři zpěvníky. "Je to v podstatě jedna písnička na sto způsobů, všechno na jedno brdo," konstatuje.
Autoři skladeb většinou zpěvník viděli, o jeho vznik se ale intenzivněji nezajímali. Výjimkou byl Vlasta Redl, který se zastavil i osobně a navrhoval, aby byl zpěvník vytištěn na toaletní papír, ze kterého by si lidi jednotlivé písničky odtrhávali. Nestalo se.
Někdy nastala potíž i s textem, nahrávce prostě nešlo rozumět. Lukšů si pořídil kazeťák, který se dal o kousíček vracet, a odposlouchával na něm melodickou linku, harmonii i slova. Záznam vracel tak často, že mechaniku zničil a musel si obstarat další magneťák.
Když něco v zápise zkazil, mohl to zamáznout bílým lakem. Použít se dala také speciální páska, kterou šlo potáhnout celý řádek, ale na niž se špatně psalo. Po několika letech byl Lukšů tak vyškolen, že když jezdil k mamince vlakem, poslouchal písničky na walkmanu a zápis dělal bez kontroly nástrojem. Už si to ani nemusel zpětně přehrávat, věděl, že to má dobře.
A pak se změnila doba. "Okamžitě po revoluci přestal být o naše zpěvníky zájem. Nabídka byla široká a všechno se dalo sehnat," vzpomíná Milan Kolář.
V polistopadové euforii ještě stihl vytvořit zpěvník Karla Kryla. "Když se vracel do republiky, nachystali jsme mu rychle zpěvníček, že mu ho strčíme do ruky na prvním koncertě v Lucerně. Bylo to trochu vošajstlich, protože přišel ze Západu, kde platila jasná autorská práva," usmívá se Jiří Lukšů. Kryl vydavatelům představil svého právního zástupce, který se s nimi dohodl, a zpěvník mohl vyjít.
V 90. letech ale nastoupily sázecí programy a zpěvníků začala vycházet kvanta. Už v nich pochopitelně chybí specifický výtvarný styl. Poetiku jedinečného rukopisu nahradila uniformita.
Je to tedy všechno už jen dávná minulost? "Hráli jsme s partou muzikantů na narozeninách někde v České Kanadě a byla tam parta ženských, co zpívaly ze zpěvníku, ve kterém měly snad polovičku skladeb napsaných mou rukou. Ofotily si to a secvakly do vlastního zpěvníku. To mě potěšilo," pochvaluje si Jiří Lukšů. "Mám pocit, že kdyby mě to najednou kleplo, něco tu po mně zůstane," říká s nakažlivým smíchem.
"Dneska to jsou už často zlidovělé písně a my byli u toho, když se to rodilo," podotýká Milan Kolář. Je třeba ho doplnit: nejenže u toho oba byli, oni tomu zlidovění pomohli.
Milan Kolář dodnes na Vysočině pořádá kulturní akce a pro rok 2022 chystá čtyřicáté Prázdniny v Telči. Jiří Lukšů je podepsán pod mnoha zpěvníky jiných vydavatelů a také pod hudebními učebnicemi.
Když si jednou nabral víc práce a nestíhal, do přepisu písňových textů angažoval svého syna Davida. "Vyfasoval jsem tři nebo čtyři audiokazety bratří Nedvědů a pustil se do toho. Nebyly to Stánky ani Igelit, ale předělávky irských lidovek a nějaký novější materiál, takže jsem to neznal," vzpomíná David Lukšů, současný šéfeditor sportovního zpravodajství České televize.
Dobře mu šly od ruky songy, které zpíval František Nedvěd, tomu bylo rozumět každé slovo. Honza naopak místy trochu šumloval a zaznamenat text přesně občas vyžadovalo trochu detektivní práci. Jak David Lukšů převíjel magneťák tam a zase zpátky, Nedvědova poezie mu uvízla v hlavě. "Na většinu jsem dávno zapomněl, ale jedna pasáž se mi v určitých chvílích pořád vrací. Zpívá se v ní: 'Snad bysme chtěli, ale nechcem.' Takovou perlu jsem v žádném jiném zpěvníku nenašel," líčí.
I tento slogan přesně vystihuje normalizační bezčasí a nehybnou společnost. Spousta lidí by snad chtěla, ale vlastně nechtěli. Ještěže lidé kolem jihlavského Kafemlejnku doopravdy chtěli.
