Recenze - Trochu přitrouble vyhlížející kvintet svetroňů v brýličkách vždycky působil o trochu starší, než ve skutečnosti je. A se čtvrtou řadovkou One Life Stand jakoby Hot Chip úplně dospěli do podoby unikátního zástupce sofistikovaného hračičkovského popu, který má s tím šantánovým vyvoněným popem společného asi tolik, jako jejich zpěvák a dětinský rozumbrada Alexis Taylor s Princem.
One Life Stand sice nemá hity jako Over and Over nebo Ready For The Floor a celkově působí uzavřeněji, jenže to je jen jedna devítina jedné strany čertovské rubikovy kostky. One Life Stand je jako hlavolam pro náročné, definitivně 'grower' pro ty, co mají svatou trpělivost, vydýchají laboratorní přístup pěti vědců k nejrůznějším nástrojům a postupům a poťouchle zašmodrchané schéma.
Byť rozhodně komornější než jejich předchozí počiny, pořád je to především taneční deska plná bublajících vintage synťáků, tleskání, arpeggiátorů, jasně definovaných beatů a ambientních efektů. Pod tím vším elektro-humanoidním nánosem a trochu patetických love songů se ale skví čistý a brilantně napsaný snový pop s unikátně chytlavými melodiemi, které občas sraží otravně "chipmunkovský" Taylorův zpěv.
I Feel Better zní jako mix Madonny, Inner City a auto-tune obžerství, přesto v sobě nese tolik optimismu a hitovosti, až by se mohlo zdát, že si tolik Hot Chip ani nezaslouží. Jestli se bude točit další série Ordinace v Růžové zahradě, přimlouval bych se, aby Tvůj svět je můj nahradila patá věc Brothers, nebo minimálně mash up s přišeptávající Ivou. Jediné oko by nezůstalo suché a ještě by si leckdo trsnul.
S přibývající stopáží toho cukrkandlu, "šubydubydů", intimity a rozvleklých pián začíná být trochu moc mezi zuby, ale naštěstí taková We Have Love i přes tristní název a text funguje jako kopanec, který vás vrátí zpátky na taneční parket. A navrch má až gospelově rozmáchlý refrén.
Po uspávací Keep Quiet pak přichází coby grandiózní finále Take It In: když se přeleje z dusavého tempa do vyklenutého refrénu, nedá se v duchu nevidět rozjuchané Glasto a ruce vystřelující euforicky jako za starých časů.
Jak říkám: deska roku to není, ale má svoje nahoru a dolů; a když se zrovna sluní tam nahoře, sebejistě a hravě, pulzuje svým kouzlem a rozhodně nepostrádá hitovost.
