Tématem se zabývá už několik let. Skrze texty i vizuální umění zkoumá tělesné hranice, nabourává stereotypy nebo zpochybňuje zdánlivě protikladné kategorie. "Je to dokonalý svět / A já jsem dokonalá dívka," zpívala už v předloňském tracku Darkest Hour. Z rozechvělého hlasu ale bylo zřejmé, že nic jako perfektní svět nebo dívka neexistuje.
V tvorbě čtyřiatřicetileté Sevdy Alizadeh, která se narodila v Íránu a od pěti let žije v nizozemském Rotterdamu, se motivy spojené s postavením žen ve společnosti, dostáváním nejrůznějším nárokům, vnímáním vlastního těla i prožíváním jeho fyzičnosti objevují od debutového EP The Suspended Kid z roku 2015.
Teď je zhmotnila v postavě jménem Dahlia. Neobjevuje se jen na obalu letošního EP nazvaného Raving Dahlia, ale také ve videoklipech nebo na coverech singlů. Robotická dvojnice tak nese tíhu, o které Sevdaliza zpívá.
V hudbě na pomezí experimentálního popu, trip hopu nebo alternativního R&B zkoumá nejen obecné a abstraktní problémy, ale také cestu k sobě samé a kulturní tradici, která ji ovlivnila. "Můj zvuk se většinou dá popsat jako čirý a surový. Netáhne mě to přímo k jednomu žánru, spíš k tvůrčímu procesu nebo k určité náladě, jako je například melancholie," popsala časopisu Papermag své tracky. Jsou plné těžkých beatů i energických tanečních melodií, v nichž navzdory rytmu zůstává i špetka smutku.
Hudba v DNA
"Na své produkci stále více pozoruji prvky, které se v ní objevují samy od sebe," zamýšlí se Sevdaliza pro portál Vice nad tím, jak do její tvorby pronikají vlivy íránské tradice. "Kdybych během dospívání poslouchala perskou hudbu, dávalo by to větší smysl. Jenže to jsem nedělala, takže tenhle zvuk je prostě něco, co je uvnitř mě. Jako nějaká DNA, hluboce zakořeněná v každé bytosti. Někdy, když tvořím, uvědomuji si, že část mě se takhle projevuje," dodává.
Cestu ke zpěvu a skládání hledala dlouho - za mikrofon se poprvé postavila ve 23 letech. Předtím stihla ještě jako dítě opustit rodnou zemi a projít si integrací do nizozemské společnosti, reprezentovat ji v národním basketbalovém týmu, nebo vystudovat magisterský obor komunikace.
Dcera íránských imigrantů byla zvyklá na sobě pracovat a ve vzdělávání i sportu viděla cestu k vylepšení rodinných poměrů, z nichž pochází. Nic z toho ji ale nenaplňovalo - smysl začala dávat až hudba. Píle a ambice jí během dospívání nechyběly, naplno je však zužitkovala, teprve když začala tvořit v hudebním softwaru Ableton a psát vlastní texty. Konečně našla směr, kterým se chtěla ubírat.
Své písně vnímá v návaznosti na íránskou básnickou tradici. I když na dotaz, co přesně ji při psaní inspiruje, spíš než konkrétní autory vyjmenovává obecnější témata. "Nejen emoce, třeba když jde o tak nadužívané téma jako smutek, snažím se do něj ponořit hlouběji. Například do úvah o životě, vesmíru, věkové diskriminaci a všem možném," objasňuje.
K objevování osobní historie se dostává postupně, ráda pracuje s prvkem náhody. Jako když ji napadl název prvního alba Ison z roku 2017 - až další den zjistila, že se stejně jmenuje kometa, která o čtyři roky dříve proletěla extrémně blízko Slunci.
Pro desku, na které pracovala pět let a kde zformovala své dosavadní životní zkušenosti, se to zdálo trefné. Vedle ohledávání kulturních kořenů se Sevdaliziným výrazným tématem stalo vnímání žen a jejich role ve společnosti. Například skladby nazvané Marilyn Monroe nebo Amandine Insensible se zabývají tím, jak ženu zplošťují všudypřítomné hodnotící pohledy.
Za hranici těla
Tentýž motiv Sevdaliza využívá v klipech, kde sebevědomě přijímá své tělo - způsobem, který označuje za bolestivý a terapeutický zároveň. Jednou sedí oblečená v minimalistickém brnění, s kůží pokrytou stříbrnými třpytkami suverénně jede na mechanickém býkovi s ostrým břitem namísto hlavy. Jindy tančí před zraky mužů na tribunách a trup jejího těla je usazený na zvířecích končetinách s kopyty.
Ve videu doprovázejícím nejnovější EP se tváří v tvář setkává se svou robotickou dvojnicí a něžně drží její kovový trup v náručí.
Vizuální část je tu podstatná: propracované obrazy volně a imaginativně rozvíjí významy textů. V klipech se často objevují digitální a 3D animace, jimiž zpěvačka přetvářela svou postavu ještě předtím, než vymyslela robotickou Dahliu.
Pozměněné a zkreslené proporce v obličeji nebo nehybné digitální končetiny dodávají procesu zkoumání vlastní tělesnosti působivý, znepokojivý rozměr. Emočně podmanivá hudba tak skrze pečlivě konstruované výjevy nabývá na intenzitě. "Ráda vytvářím až hypnotické obrazy. Každý záběr má svou váhu. Moje představivost ale umí být i velmi minimalistická, protože někdy nechci vyčerpat různé možnosti interpretace. A také mě baví různé rozpory," vysvětluje tvůrčí proces, při němž se nebojí dostávat do nekomfortních situací. Právě z něj mohou vzejít překvapivé a originální výjevy.
Kým bych měla být?
"Věci, které dělám, nemají být nijak fetišizované nebo idealizované. Nechci, aby se na ně lidé dívali z mužského úhlu pohledu ani aby za nimi hledali nějakou záhadu," říká Sevdaliza ke kontextu obrazového doprovodu svých děl. "Když píšete skladbu, sami určujete její osud. Na životě mám ráda jeho kouzelné i děsivé chvíle."
Schopnost pracovat s protikladnými pocity i vlastnostmi prostupuje celou její tvorbou, ať už se jedná o vymezovaní ženské role ve společnosti, nebo hledání vztahu k perské kultuře. K té odkazuje i doslovně - například když na předloňské album Shabrang zařadila coververzi balady Gole Bi Goldoon, původně zpívané v 70. letech íránskou hvězdou z šáhových časů Googoosh.
Sevdaliza se snaží otevřeně pojmenovávat své pocity a neomezovat se na povrchní popisy prožitků nebo vlastní identity.
V jednom ze svých největších hitů Oh My God, jehož zremixovanou podobu zařadila i na nové EP, se ptá: "Bože můj, / kým bych měla být? / Co ode mě chceš, když za mnou přicházíš? / Pokaždé jsi jiné zlo / čekající na anděla, kterého s sebou stáhneš do pekla."
Otázku, kým je, Sevdaliza zodpovídá propojováním své rodinné historie, emigrantské zkušenosti vyloučení a odlišnosti nebo sžíváním se s vlastním tělem. Právě skrze to hledá emancipaci i další inspiraci. "Když žena ukazuje svou moc, její pozice je mnohem častěji zpochybňována. Je to skoro jako nějaká odchylka od normálu. Hned se ptáme, zda je zranitelná, pokorná, jestli se usmívá. V tomto ohledu ženy soudíme příkřeji než muže. Pro mě je zajímavé ukazovat, že se ty věci nevylučují," zamýšlí se Sevdaliza.
Na letošním EP prozatím završuje svoji pouť balancující mezi protiklady. Ukazuje, že sebevědomé vize a samostatnost se neobejdou bez pochybností.
Koncert
Sevdaliza
Lucerna Music Bar, Praha, 16. května.
