reklama
 
 

Peaches: Nejpunkovější publikum jsou děti

2. 10. 2009 8:00
Kanadská zpěvačka vystoupila v sobotu v Divadle Archa

Rozhovor  - I když ji obdivuje komplet ženský mainstream, žádná z jejích slavnějších kolegyň ještě nenašla odvahu být alespoň napůl tak upřímná k sobě i okolí jako Peaches. Že Katy Perry políbila dívku a líbilo se jí to? Že muži nedokážou číst v pokerovém výrazu Lady Gaga?

Všechno je žalostně málo ve srovnání s performerkou, jejíž první singl hlásal Fuck the Pain Away, druhé album se jmenovalo Fatherfucker  a v intru třetí desky v reakci na válku v Iráku řvala: Radši budu píchat, koho chci, než zabíjet, koho mi přikážou.

Kdyby byla Madonna ve svém nejskandálnějším období okázalého vystavování sexuality počítačová hra, tak Peaches je druhá nevyhnutelná úroveň, na níž se ale hned tak někdo neprobojuje.

V této podobě se předvedla i v sobotu 3. října v pražské Arše v rámci festivalu Stimul. Trochu vtip, trochu politikum, napůl šokantní, napůl naprosto normální žena, které náleží všechno, co přinesla sexuální revoluce. Jestli na ní chcete pořvávat Shake Your Tits, ona má právo odpovědět Shake Yer Dix.  

Přestože na letošní novince I Feel Cream nabízí překvapivě jemné písně v produkci Simian Mobile Disco a Digitalism, když spustí skladbu Relax, můžete si být jistí, že to je přesně ten moment, kdy Frankie došel do Hollywoodu a žije tam strašně zhýrale. 

Pohybuješ se na scéně bezmála deset let a celou tu dobu jsi byla vnímaná jako extrémní a ojedinělý interpret. Je až s podivem, že tě za vzor zmiňuje a uznává tolik lidí v mainstreamu - chtěla s tebou spolupracovat Madonna i Britney Spears. Ale pro tvou kariéru to nikdy nemělo příliš velký efekt…
Popravdě nevím, jak na to odpovědět. To je otázka spíš pro teoretiky a novináře. Jediné, co o sobě můžu s klidem říct je, že jsem průkopnice. Tím se to zřejmě vysvětluje.

Ještě předtím, než se z tebe stala Peaches, jsi měla poměrně stabilní zaměstnání jako učitelka dramatické výchovy v Torontu. Pak najednou - s blížící se třicítkou - ses rozhodla všechno opustit a vydat se naprosto jiným směrem. Co byl ten impulz, kdy sis řekla, musím to změnit?
Všechno se mi dělo náhodou; i to, o čem mluvíš jako o učení dramaťáku; prostě jsem potřebovala nějakou práci a stávající osnovy mi připadaly strašně nudný. Ale celou tu dobu jsem po nocích dělala hudbu, takže to nebylo tak totální obrat. Jenom jsem potřebovala práci, v které jsem shodou okolností začala být úspěšná a přizpůsobila ji sama sobě.

Učila jsem hudebku a dramaťák a mělo to takový ohlas, že si mě nakonec začali najímat učitelé i školy, abych jim předala svoji metodu. Zároveň s tím jsem si už vymyslela identitu Peaches - když mi přišla nabídka z berlínského labelu, měla jsem pocit, že se to je šance, které bych se měla chytit.

Takže Berlín nebylo cílené místo, které má tradičně velké porozumění pro elektronickou hudbu?
Vůbec ne, navštěvovala jsem Berlín, seznámila se tam s lidmi, až pak to přerostlo v to, že jsem se tam odstěhovala. Nebylo to vysněné město, ale nikdy jsem neměla ani iluze o tom, že budu performer nebo učitelka dramaťáku.

Co z profese učitelky se dá zužitkovat na pódiu?
Děti jsou nejlepší publikum: když se jim to nelíbí, tak buď odejdou, nebo si to s tebou vyřídí. Je to nejpunkovější publikum vůbec, které si musíš pořád a pořád získávat, upoutat ho a nenudit.

V začátcích kariéry jsi bývala na pódiu výhradně sama - bez kapely jen s halfplaybackem. To je hodně berlínské, dělají to tak Angie Reed, Namosh i Mignon - potřebuješ k tomu víc odvahy, než dnes, kdy už hraješ s kapelou?
Je to dřina. Vystupovala jsem tak na velkých festivalech i jako předskokan Marilyn Manson a Björk, což chtělo dost kuráže. Lidé si na tenhle styl vystupování zvykli hlavně díky DJům, což je takový mezistupeň; ale co se mě týče, zvládám obojí.  Můžu být zpěvačka v kapele, MC nebo DJ. S kapelou je to samozřejmě víc hudební. Když jsem na pódiu sama, je ten zážitek pro mě daleko víc virtuální, ale zase jsem vystavená přímější konfrontaci s publikem.

Tvoje alba se hemží hosty, děláš remixy a na novince I Feel Cream si začala pracovat i s různými producenty. Vyhledáváš schválně komunikaci, jde ti o souhru, nebo o konflikt? Mezi hostováním u Iggy Popa a u Pink je asi dost velký rozdíl.
Jde o to, že jsem sama dost univerzální a líbí se mi spousta stylů. Inklinuju k rocku, ale moje rapová senzibilita má zase blízko k popu, takže vždy jde jen o to, co chci z těch vztahů vytěžit. S Iggy Popem to navíc není tak jednoznačné, spolupracoval s Teddybears i Debbie Harry - hudební vkus mnoha interpretů je často daleko širší a neomezuje se jen na styl, který jsou schopní sami tvořit.

Máš image provokatéra s ostrými texty, stalo se ti někdy, že jsi napsala text a řekla sis: „Tohle je už trochu moc"?
Stoprocentně se mi to někdy stalo, ale myslím, že vždycky mělo na moje rozhodnutí vliv spíš to, jestli se mi daný text líbí nebo ne. O korektnost se příliš nestarám.

Zdá se mi, že s přibývajícími roky se tvoje pozornost stáčí od genderového znejišťování k otázce stárnutí. Dost často v rozhovorech i otevřeně mluvíš o svém věku. Bereš to jako nové téma?
Naprosto! Vymýtit ageismus je moje mise.   

Často si vypůjčuješ motivy z hodně machistických stylů jako je hip hop nebo metal. Je to vědomá strategie, jak zesměšnit něco, co je zkostnatěle mužské?
Všechnu tu hudbu mám ráda. Mám ráda metal - dokonce si ani nemyslím, že by jeho texty byly šovinistické. Skutečně mám ráda i hodně agresivní machistický hip hop;  jde mi jen o to předvést, že i já mám v tom žánru svoje místo.

Přispěla jsi na soundtrack k druhému dílu filmu Jackass, což je show, v níž kluci - potažmo muži - vypadají jako naprostí idioti. To mi připadá jako hodně sladká pomsta.
Pro mě je spíš zajímavé, že jsem tohle komunitou akceptovatelná. Takže počítám, že když mě zařadili na soundtrack, muselo to hodně zmást jejich publikum. Cool.  

Tvoje hudba ustojí punková kritéria, ale zároveň je za tvými texty silný koncept, který můžou analyzovat genderová studia, byla jsi i na obálce prvního čísla kultovního queer magazínu Girls Like Us. Bereš tuhle rozkročenost mezi syrovostí a akademismem jako klíčovou?
Pro mě je důležité být zmiňována v genderových osnovách stejně jako v Hustleru. Oboje se stalo a obojího si cením.

Musím říct, že jsem si u tebe nikdy nebyl jistý, jestli sex v tvé interpretaci souvisí pouze fyzickým potěšením, nebo jestli se dotýkáš i roviny moci, kontroly a násilí.
Nepřemýšlím o tom, snažím se jen mluvit narovinu a demystifikovat témata, o kterých si hodně lidí myslí, že by měla být tabu.

Mělo by vůbec něco být tabu?
V hudbě ta, která posluchače uráží. Třeba Jonas Borthers, to je fakt hnus.

autor: Pavel Turek | 2. 10. 2009 8:00

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama