Aktuálně.cz: Za vaši poctu Bachovi, dvojalbum Sonáty a partity pro sólové housle jste obdržel platinovou desku. Kolikátou již?
Pavel Šporcl: Tak to jste mne zaskočila. Nevím přesně, kolikátou platinu již mám. Možná osmou, možná desátou.
A.cz: Jak těžké je dnes dosáhnout platinové desky?
V dnešní době tuto skutečnost považuji za velký úspěch. Moc mne těší přízeň věrných fanoušků, kterých naštěstí neubývá, spíš naopak. A u nahrávky pro sólové housle, která trvá dvě a půl hodiny, je to o to větší radost.
Vizitka Pavla Šporcla
- Začal hrát na housle v pěti letech. Vystudoval Pražskou konzervatoř a hudební fakultu AMU u profesora Václava Snítila. V letech 1991–96 studoval v USA na prestižních školách a univerzitách.
- Je nositelem významných cen a ocenění, koncertuje po celém světě, spolupracuje s řadou významných umělců, domácích i zahraničních orchestrů. Světově uznávaný kritik a historik Henry Roth zařadil Pavla Šporcla – jako jediného z českých houslistů mladé generace – do své knihy „Housloví virtuózové: Od Paganiniho po 21. století“.
- Od roku 2011 se také věnuje pedagogické činnosti. Vyučuje hru na housle na hudební fakultě AMU v Praze.
- Podporuje benefiční projekty nadací a neziskovek (Srdce pro děti, Nadace Adra, Kapka naděje, Naše dítě, Běh pro Paraple, Esteta, Pomozte dětem, Olivova dětská léčebna, Hospic Anežky České...). Je patronem SOS vesniček, Centra pěstounských rodin a Asociace Apla pomáhající lidem s autismem.
Zdroj: pavelsporcl.cz
A.cz: K 330. výročí narození Johanna Sebastiana Bacha jste realizoval ojedinělý projekt Bacha na Šporcla - Bach Marathon. Odborníci říkali, že nápad přehrát veškeré Bachovy houslové koncerty je sebevražedný. Co říkáte tomuto názoru po absolvování projektu?
Že se mi ta sebevražda moc nepovedla (smích). Bylo to opravdu velice náročné dílo a myslím, že ani ve světě nikdo nic podobného neprovedl. Koneckonců zahrát sedm a půl hodin hudby ve třech dnech je skutečně fyzický i psychický oříšek. Ale byly to krásné chvíle oslav Bachovy hudby. A přesvědčil jsem se, že to dokážu.
A.cz: Zatímco platinové desky jsou už pro vás trochu rutinou, 13. února vás čeká jedna velká premiéra – debut v nejslavnějším koncertním sále světa, newyorské Carnegie Hall. Je to to nejvíc, čeho může interpret klasické hudby dosáhnout?
Carnegie je opravdu Mekkou všech umělců. Cítím se, jako bych měl před olympiádou. A když se koncert povede, bude zlatá medaile.
A.cz: Jak dlouhá a složitá cesta vedla do Carnegie Hall?
Jednání trvala několik let. Dovedla se do zdárného finále a teď už je to jen na mně.
A.cz: Když sportovec získá na olympiádě zlato, často pak těžko hledá novou metu. Jak to máte vy?
Tím, že člověk vystoupí v jedné z nejslavnějších síní světa, samozřejmě vize nekončí, naopak. Je to určité vyznamenání, ale především výzva do dalších let.
A.cz: Co speciálního pro Carnegie Hall chystáte?
Budu hrát s velkým symfonickým orchestrem New England Symphonic Orchestra krásný a náročný houslový koncert Felixe Mendellsohna – Bartholdyho.
A.cz: Uvidí vás diváci v Carnegie Hall opět s modrými houslemi od Jana Špidlena a s šátkem na hlavě?
Jeden z nejhranějších a intonačně nepochybně nejtěžších koncertů pro housle odehraju samozřejmě jako vždy na mé modré špidlenky, které mám moc rád. Šátek tentokrát nechám v pouzdře.
A.cz: Když pomyslíte na toho 13. února, zmocňuje se vás nervozita? A míváte vlastně vůbec trému, navzdory vašemu sebevědomému a "showmanskému" podání skladeb?
Nemívám trému. Ale co bude 13. února, až vstoupím na pódium významné síně Izaak Stern Auditorium (hlavní sál Carnegie Hall - pozn. red.), nevím. Přál bych si, aby tento koncert nebyl mým posledním v tomto nádherném sále. Teprve čas ukáže, jestli se tam ještě vrátím. A tak si to, myslím, nebudu komplikovat nějakými rozpaky a vrhnu se do Mendelssohna s plnou vervou a otevřeným srdcem. Koncert si chci užít.
A.cz: Koncertujete s předními evropskými i světovými tělesy, v prestižních koncertních sálech. Pak si ale jdete sednout do poroty festivalu v Ústí nad Orlicí, vystupujete na charitativních koncertech, vybíráte peníze na nejrůznější dobročinné projekty. Jak těžké je "zůstat nohama na zemi"?
Vůbec to není těžké. Mám úžasnou rodinu, která mne nenechá dlouho létat někde v oblacích (smích). A také pořád vím, co zlepšit a kam směřovat. To i moje přirozené nastavení mě drží v reálném čase.
A.cz: Jak složité je najít tu pravou míru inovativního přístupu ke klasické hudbě? Kde je ten zlatý střed, abyste neztratil "ortodoxní" publikum klasické hudby a zároveň nalákal nové, které naopak vítá "neortodoxní" přístup ke klasice?
Když jsem kdysi začal hrát v šátku, říkal jsem, že pokud ortodoxní publikum nebude chtít chodit na mé koncerty, nedá se nic dělat. Hlavně když nalákám nové publikum. Přišli noví a ti ortodoxní zůstali. Vždy mi šlo především o hudbu, jen s trochou moderního přístupu. Nedokážu vysvětlit, kde je zlatá střední cesta. Hodně jsem dbal na to, abych z ní nesešel. I když odhadnout ty správné hranice je reálně těžko předvídatelné.
A.cz: Přijde mi, že Pavel Šporcl koncertující v džínách a šátku znamenal v České republice určitý zlom v pojetí a vnímání klasické hudby...
Vlastně jsem si pouze vzal šátek na hlavu a koncertoval v džínách. A jaký to způsobilo poprask! Bylo to samozřejmě hodně odvážné a nové. Jakási rebelie mohla také skončit úplně opačně: nepřijetím, odsouzením i tím, že by na můj koncert posluchači znovu nepřišli. Proto pro mne bylo vždy nejdůležitější především dobře hrát a přesvědčit, že se za image neschovávám. A jsem moc rád, že se mi to povedlo. Myslím, že se mi podařilo rozčeřit stojaté hladiny klasické hudby, možná také inspirovat mnoho dalších lidí a nalákat mladé do koncertních sálů. Snad jsem i přispěl k tomu, že se o klasické hudbě zase víc mluví.
A.cz: V čem jsou vlastně výjimečné vaše modré housle od houslaře Jana Špidlena, další nezaměnitelný prvek vaší image?
Je v nich několik inovací pro lepší zvuk i životnost nástroje: obrys s kratšími růžky, užší a tenčí okraje, nepatrně zvětšená effa (dva otvory v desce houslí ve tvaru písmene "f" - pozn. red.), olověná závaží zapuštěná v hlavě, titanový šroub uvnitř patky krku a uhlíková vlákna na basovém trámci. Modrou barvu mají na mé výslovné přání. Říkám jim housle 21. století. Hrají skutečně neuvěřitelně krásně. A jejich prostřednictvím mohu ve světě ukazovat, že i moderní housle mohou být skvělé.
A.cz: Co si obecně myslíte o přesazích klasické hudby, tzv. crossoverech? Jak vás naplňují a jaký ohlas u publika mají vaše přesahy – do popové hudby či s cikánskou kapelou?
Já velice často a rád vybočuji z klasické hudby i z typického houslového repertoáru. Cikánská hudba mě bavila od malička. O to víc mě těší, že se projektu Gipsy Fire tak daří. Mám s ním za sebou 270 repríz a další se chystají. Také popový crossover Sporcelain je velice inspirativní a rovněž úspěšný. Snažím se i v těchto projektech zůstat svůj a hranice hudby nějak ovlivnit.
A.cz: Co bude po Carnegie Hall?
Dopřeju si několik dní volna v New Yorku. A pak budu dál pokračovat v tom, co mne tak baví, tedy v hraní na housle. Mám v plánu připravit další album, tentokrát první striktně vánoční, s úpravou slavných koled.
