Praha - Letošní koncertní plán funk-rockových nestorů Red Hot Chili Peppers je vcelku obdivuhodný. Na turné jsou dnešní takřka padesátníci Kiedies a spol. od konce března, zhruba měsíc a půl dlouhá pauza je čeká až začátkem prosince. A zatímco tak poslední deska působí trochu jako udržování jistého stadionového standardu, koncerty dle ohlasů stále udržují „Red Hotům" status divoké a energické kapely.
„Myslím, že jsem našel řešení na státní energetickou krizi. Stačí vymyslet způsob, jak využít energii, kterou Red Hot Chili Peppers generují na pódiu. Pak už bychom se nemuseli spoléhat na fosilní paliva," glosuje hudební publicista Jim Harrington v úvodu recenze oaklandského koncertu z 15. srpna, jež vyšla v deníku Oakland Tribune.
O pozitivním přístupu kapely ke koncertům svědčí časté změny v setlistu, kde se vedle „povinných skladeb" jako Under the Bridge, Californication nebo otvíráku aktuální desky Monarchy of Roses točí hity z nejúspěšnějšího období, tedy v podstatě z celých devadesátých let a počátku nového tisíciletí.
Právě posledním zmíněným songem pravděpodobně začne také pražský koncert, který se uskuteční v pondělí 27. srpna pod širým nebem ve vršovické Synot Tip Aréně. Vstupenky jsou stále k dispozici za cenu od 1 490 do 2 490 korun.
Papričky symbolem úspěchu
Už téměř třicet let fungující Red Hot Chili Peppers jsou jedním z vůbec nejúspěšnějších rockových seskupení současnosti. Prodali na 60 milionů alb po celém světě, získali šest cen Grammy, loni vstoupili do Rokenrolové síně slávy, rekordní počet jejich singlů (celkem 11) se stal číslem jedna v amerických hitparádách a třeba obal poslední desky I'm With You jim vytvořila globální umělecká celebrita Damien Hirst.
Právě loňská nahrávka už ale vznikala bez klíčového kytaristy Johna Fruscianteho, jehož vzdušné melodie a specifická hra byla dlouhou dobu hnacím motorem skupiny. Poklidně jej nahradil technicky stejně vyspělý, o generaci mladší John Klinghoffer, jenž si také libuje v hrátkách s různými kytarovými efekty, mnozí fanoušci i kritici však Fruscianteho tvůrčí schopnosti na I'm With You právě postrádali.
Ačkoliv tedy tvůrčí stagnaci začínalo vykazovat už předchozí dvojalbum Stadium Arcadium a kapela na něm zněla víceméně tak, jak se od ní očekávalo, pouze na větším prostoru, fanoušci minimálně dle reakcí v diskusích rozdělují časovou osou „Red Hotů" na klíčovou éru s Frusciantem a tu bez něj. Hořekování: „Bez Johna už to nikdy nebude to samé," tedy sice je především frekventovanou floskulí v jazykovém projevu oddaných příznivců kapely, vzhledem k významu této osobnosti pro kapelu ale vcelku pochopitelnou.
Drogové opojení a Fruscianteho kouzlo
Právě s tímto talentovaným muzikantem totiž poprvé vykročili vstříc mezinárodnímu úspěchu. Od roku 1983 „funkující" kapela, která už druhou desku Freaky Styley nahrávala s králem žánru Georgem Clintonem, se sice postupně vrývala do povědomí posluchačů už v druhé polovině devadesátých let, nicméně sami se se svou vzrůstající popularitou nedokázali příliš vyrovnat.
Řešili to pro muzikanty typicky drogami, a zatímco jim producent Michael Beinhorm pomáhal při práci na třetí nahrávce rozšiřovat hudební obzory, kapela měla očividně zájem o rozšíření stavu mysli, když si pravidelně odskakovala z nahrávání pro získání patřičných látek.
Až poté, co se původní člen Hillel Slovak ufetoval, se zakládající trio Kiedis-Flea-Irons začalo více soustředit na hudbu. Tedy Ironse ještě nahradil současný bubeník Chad Smith.
Zesnulému kamarádovi „papričky" na následující desce Mother's Milk vzdali hold coverem Higher Ground od Stevieho Wondera. Díky příchodu jeho nástupce Fruscianteho se ale začali soustředit více na melodie než na rytmus, čímž si jejich mix punku, rocku, funku a mladické rebelie (památné je například vystupování pouze v ponožkách zakrývajících přirození) získal podstatně více fandů. Deska se tak zhruba rok po vydání stala zlatou za půl milionu prodaných nosičů a jistá ctižádost se začala projevovat minimálně v tom, že kapela byla znepokojena absencí výraznějšího hitu.
Čistě stadionová záležitost
Pro následující nahrávku se proto dohodla s věhlasným producentem Rickem Rubinem a pod jeho dohledem jich stvořila celou řadu. Dnes už takřka kultovní Blood Sugar Sex Magic zahrnuje klasickou baladu Under the Bridge i energii rozdmýchávající Suck My Kiss nebo Give it Away.
Red Hot Chili Peppers rychle přetransformovali ve stadionovou záležitost a na odiv své vypracované postavy najednou začali vystavovat tisícovým davům. S neutuchající přízní vlastních fanoušků se kapele podařilo přestát i další drogový exces plynoucí z rychle nabité slávy, tentokrát právě kytaristy Johna Fruscianteho (Kiedis kapelu s drogami sladit zvládal), a byť hledání jeho náhrady bylo vcelku komplikované a negativně se projevilo i na jediném devadesátkovém albu bez jeho účasti One Hot Minute, na masovosti hudby se nic už nezměnilo.
O to více ji naopak umocnilo, když kouzelný vyvrhel prošel očistou a k „Red Hotům" se vrátil. Jedním z posledních lidí, kdo s Frusciantem závislým na heroinu zůstal v kontaktu, byl právě baskytarista Flea, jenž ho přesvědčil k odvykací kúře a následnému comebacku na velká pódia.
Čistá kapela se alespoň částečně dokázala vypořádat sama se sebou a přinesla desku se silnými melodiemi i lidským příběhem Californication, s jejímiž negativními emocemi se dokázali ztotožnit především mladší posluchači, a tedy další věrní na mnoho let dopředu.
Od té doby působí jako vcelku kompaktní a sebejistá legenda. Navenek sebejistotou hýřila nahrávka By the Way, nepřímo pak i další studiová tvorba udržující kult kapely občasným vypouštěním dalších písniček, které znějí, jak všichni od Red Hot Chili Peppers očekávají. Jednotliví členové se však nadále udržují v dobré kondici a k energickým vystoupením se dokáží vyhecovat, přestože jim je plus minus padesát. Ovšem až na klíčového Fruscianteho, jenž se ke kapele před třemi lety po menší pauze znovu nepřipojil a rozhodl se věnovat intimnější a spirituálněji laděné sólové tvorbě.
