Padesátiletí Kluci z pláže znovu dobyli vrchol hitparád

Petr Ferenc
21. 9. 2012 7:30
The Beach Boys se dostali s novým albem do Top 10. Po 47 letech
Brian Wilson
Brian Wilson | Foto: Profimédia

Recenze - Oslavy půlstoletí se Beach Boys podařily. S průběhem výročního turné není důvod být nespokojen a členové skupiny, kteří se v předchozích letech setkávali převážně u soudů, plánují další společné vystupování i nahrávání. Nové studiové album, první po dvaceti letech, se nakonec nejmenuje Celebration, jak bylo plánováno, ale That's Why God Made The Radio a skupina jím vybojovala nejlepší hitparádové výsledky za téměř padesát let.

Poprvé od roku 1965 se dostala do Top 10 Billboardu a dostala se na druhé místo žebříčku umělců, kteří se v Top 10 Billboardu objevili v nejdelším časovém rozpětí. Ještě pořád vede Frank Sinatra s výsledkem 52 let, druzí ale již nejsou Beatles, nýbrž parta čiperných staříků z Kalifornie.

Foto: Aktuálně.cz

Vím, že se to tak psát nemá, když se ale jmenujete Boys a slavíte padesát let činnosti… Oni za to tři bratři Wilsonovi, jejich bratranec Mike Love a kamarád Al Jardine ale nemohli. Když nadšeně rozbalili krabice se svým prvním singlem Surfin', zjistili, že jejich manažer a otec bratří Briana, Carla a Dennise, Murry Wilson, změnil název jejich skupiny Pendletones (to byla značka košil, ve kterých hoši vystupovali) na Beach Boys - surfovou módu bylo třeba vytěžit.

Zpívali o prknech a nesurfovali

Z Beach Boys přitom nesurfoval nikdo až na bubeníka Dennise, černou ovci skupiny, která přiměla své kumpány kamarádit s hromadným vrahem Charlesem Mansonem a natočit jednu jeho písničku na singl; která chlastala tak, že se netrefila do bubnu a nakonec žila jako bezdomovec, jsouc odstřižena od kapelních fondů, které brakovala s ničivostí tajfunu; a která předtím, než zemřela v roce 1984 ve vlnách Pacifiku, natočila pozoruhodnou, pro leckoho geniální sólovku Pacific Ocean Blue.

Dennis Wilson si to na prkně několikrát zkusil, prý s nevalnými výsledky, byl to ale on, kdo svým spoluhráčům řekl, že je třeba složit písničku o surfování, neboť to teď letí. Trefil do černého a Beach Boys v prvních letech nezpívali o ničem jiném než o prknech a vlnách... a rychlých autech: hot-rod módu by také byla škoda přehlížet.

Příběh Beach Boys je snad jedním z nejbizarnějších v dějinách pop music. Když kapela v roce 1961 vznikla, šlo o muzicírující partu kluků z předměstí - nejmladší z nich, kytarista David Marks, měl pouhých třináct a v patnácti se skupinou, s níž stihl nahrát mimo jiné superhit Surfin' USA, vystupovat přestal… na dlouhých devětačtyřicet let.

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

Byl to ale Marks, kdo do zvuku skupiny uvedl elektrickou kytaru, díky níž pětilístek inspirovaný vokálním kvartetem Four Freshmen opustil rodinný klavír a začal se poohlížet rockovějším směrem. Rock'n'roll Chucka Berryho, Little Richarda a Elvise Presleyho začínal být starou vestou, kterou na sebe navlékal nejeden bavič typu Pata Boonea, a Beach Boys měli důležitou výhodu: byli stejně staří jako jejich publikum a v žádném případě nehodlali rebelovat. Z domácí zábavy se stal byznys tak rychle, že na generační vzpouru nebyl čas (až na to, že časem vyhodili otce Wilsona z pozice manažera).

Rozhodně se, snad až na Dennise, nejednalo o partu hezounů, přesto se z Beach Boys staly idoly a, ač to nikdo neplánoval, průkopníci. Jejich otec chtěl mít hochy pod kontrolou, a tak se staral o veškerý chod skupiny, zatímco Brian Wilson se projevil jako geniální skladatel a aranžér. Chlapci z pláže tak dotáhli do důsledku to, co starší rock'n'roll jen naznačoval: byli autorsky, hráčsky i interpretačně soběstačnou jednotkou, bez nadsázky průkopníky do-it-yourself. Jejich pozice byla v Americe neotřesitelná… až do nástupu Beatles, kteří stejnou revoluci způsobili v Evropě.

The Beach Boys (Mike Love, Bruce Johnston, Brian Wilson, David Marks a Al Jardine) pozují s trojnásobně platinovou deskou za album Sounds Of Summer: The Very Best Of The Beach Boys při otevření speciální expozice v Muzeu Grammy v Los Angeles. (18. září 2012)
The Beach Boys (Mike Love, Bruce Johnston, Brian Wilson, David Marks a Al Jardine) pozují s trojnásobně platinovou deskou za album Sounds Of Summer: The Very Best Of The Beach Boys při otevření speciální expozice v Muzeu Grammy v Los Angeles. (18. září 2012) | Foto: Reuters

Talent jako Lennon a McCartney

Zpočátku se Beach Boys neměli čeho bát; skladatelský talent Briana Wilsona byl souměřitelný s talenty Lennona a McCartneyho. Poté, co slyšel beatlesovské LP Rubber Soul, kontroval Wilson mistrovskou Pet Sounds, kterou nahrál víceméně sám, zatímco ostatní Boys byli na turné (on sám kvůli chatrným nervům necestoval a jeho experimenty ostatní Hochy moc nebavily).

Liverpoolští reagovali slovy chvály a tasili Revolver. Brian Wilson načrtl „album alb" SMiLE, díky zhoršujícímu se mentálnímu stavu podpořenému konzumací drog a alkoholu je ale nebyl schopen dokončit - záznamy nahrávacích frekvencí oficiálně vyšly až nedávno.

Brian přestal být výhradním dodavatelem repertoáru Beach Boys a skupina začala na dlouhá léta se střídavým úspěchem paběrkovat, i když několik prvních alb po Smiley Smile (tedy toho, co zbylo ze SMiLE) neznělo špatně. V tu dobu Beach Boys slavili největší úspěchy v Británii, kde doznívalo šejkování „swingujícího Londýna" a rané psychedelie, a do takové společnosti se nevinná, čistá tvorba nejlépe zpívající bigbítové kapely všech dob perfektně hodila. V roce 1969 Beach Boys odehráli i tři koncerty v Československu.

Příběh Briana Wilsona skrývajícího se před světem kdesi v kopcích Los Angeles začal v polovině sedmdesátých let fascinovat veřejnost podobně jako třeba příběh pinkfloydovského Syda Barretta. Zásluhu na tom má mimo jiné legendární britský novinář Nick Kent, autor reportáží o rockerech na dně, které v Čechách vyšly coby Těžkej nářez (originální název The Dark Stuff je o něco trefnější), jenž Wilsona vyhledal a s bolestivou přesností referoval o jeho stavu v New Musical Expressu. Beach Boys, jejichž kariéra skomírala, se Briana pokoušeli vrátit do hry, dochované filmové záznamy koncertů jsou ale tristní. Otylý Brian sedící u klavíru zpívá mizerně a místy ani nepředstírá hru. Před ním stojí velká cedule s nápisem Don't Panic a je jasné, že kdyby na pódiu neseděl, vůbec nic by se nestalo.

Mike Love
Mike Love | Foto: Profimédia

Historie ale dělá nečekané veletoče. Novou devízou skupiny, která by byla dávno odepsaná, se stala právě její mizérie a temný osud. Beach Boys, stárnoucí muži bez vkusu, jejichž fotografie by byly ozdobou blogů typu Módní peklo a kteří tematicky nikdy nedospěli a zpívají donekonečna o kalifornské bezstarostnosti mládí a nevinných láskách (pokusy o agitku v podobě písní A Day In The Life Of A Tree nebo Student Revolution Time skončily právem v propadlišti dějin) se díky šílenství, drogám, smrti a Mansonově kultu, do nějž se tak trochu namočili, stali miláčky undergroundu.

Průkopník industriální hudby Genesis P-Orridge, toho času shemale velící skupině Psychic TV, překopal jejich největší hit Good Vibrations, japonská noise-coreová sestava Melt Banana znásilnila Surfin' USA a našlo by se toho ještě víc… Z Beach Boys se alespoň pro část jejich posluchačů stali padlí andělé a, což asi nikdo nečekal, undergroundoví hrdinové. Zajímalo by mě, jestli Brian Wilson a Mike Love o tomto druhu svých příznivců a s nimi spojených coververzích vůbec tuší.

Na sentimentální strunu

Když skupina ohlásila, že na výroční turné se dávají dohromady všichni obvykle na sebe nevražící žijící členové klasických sestav, byl to důvod vydat se do Berlína. Z bratří Wilsonových žije pouze Brian, s ním na pódiu stanul jeho bratranec Mike Love, kytarista Al Jardine, Brianův koncertní záskok Bruce Johnston a překvapivě, aby byl Chlapců zase plný počet, byl povolán i David Marks.

Pětice zpěváků s početnou doprovodnou skupinou v zádech předvedla více než tříhodinové vystoupení, při kterém bylo jasné, že hraje především na sentimentální strunu. Až na Ala Jardina, kterému energie ani drajv nechyběly, se pánové dosti šetřili, což je vzhledem k jejich věku pochopitelné. Nejvíc očí se samozřejmě upíralo na Briana Wilsona sedícího za bílým křídlem, možná opět neozvučeným.

Při děkovačce se Wilson nechodil klanět s ostatními, ale mizel v zákulisí, zpěvácky byl nejslabší a mezi diváky byla cítit obava: vydrží do konce koncertu vůbec na pódiu?

The Beach Boys 2012: kytarista David Marks (druhý zleva), zpěvák Mike Love (uprostřed) a kytarista Al Jardine (vpravo)
The Beach Boys 2012: kytarista David Marks (druhý zleva), zpěvák Mike Love (uprostřed) a kytarista Al Jardine (vpravo) | Foto: Profimédia

Upřímně, kdyby odešel, na zvuku skupiny by se to nepromítlo (to už tu bylo), jeho sporadické sólové výstupy v Good Vibrations, Heroes And Villains, I Just Wasn't Made For These Times či That's Why God Made The Radio ale dojímaly diváky samozřejmě nejvíc.

Smutný příběh génia, který „prostě nebyl stvořen pro tyhle časy," je na Beach Boys hrajících své best of v současné době asi tím nejautentičtějším. (Zrovna tak se ve zvuku nijak nepromítalo, když od svých kláves odešel Bruce Johnston, který na konci vystoupení už jen pobíhal po pódiu a plácal po ramenou všechny, kdo se mu připletli do cesty.)

Písničky do auta

Posledně zmíněná píseň je titulní skladbou a singlem nového řadového alba skupiny, prvního po dvaceti letech. Zatímco turné Beach Boys je ryze vzpomínkovou záležitostí, kolekce nových skladeb, z nichž naživo v Berlíně zazněla jen jedna, překvapila nadstandardní kvalitou.

Titulní skladba uvedená krátkou bezeslovnou vokální etudou (přesně takhle začíná SMiLE) vysvětluje, že Proto Bůh stvořil rádio, abychom si v autě mohli pouštět krásné nové hity. Singl s touhle písní se v USA vyšplhal do Top 40, takže z nejednoho autorádia nepochybně zazněl. Ostatní písně mají podobně nepřekvapivá témata - jarní prázdniny, slunce nad oceánem, konec léta, myslím jen na pláže, není náhodou čas zase protančit noc?

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

Výraznou výjimkou je The Private Life Of Bill And Sue kritizující fenomén reality show. Recenzent časopisu Wire se nad textem písně hrozil (když není angličtina vaší mateřštinou, je snesitelný), pokud jde o hudbu, považuji tenhle kus za nejlepší na celém albu.

Tucet písní je rozdělených na dvě poloviny, tu hybnější a tu melancholičtější, ona je vlastně ale dosti melancholická i ta první. Beach Boys na albu pouze zpívají, nezpěvák David Marks je občas připuštěn ke kytaře, aby byl taky „u toho". O ostatní instrumenty se starají nájemní hráči, část z nich působí v doprovodné skupině Briana Wilsona, což je podle Paula McCartneyho „nejlepší kapela ve městě." A když je tím městem Los Angeles... Připočtěte vynikající zvuk. Studioví zvukaři říkají, že každá koruna je slyšet a tady se musely sypat dolary jako monzunový déšť.

Foto: Aktuálně.cz

O hudbu téměř všech písní se postaral Brian Wilson s producentem Joem Thomasem, svou troškou do mlýna přispěl i Mike Love (svou Daybreak Over The Ocean napsal v roce 1978, plánovaná sólová alba ale nakonec byla vždy odložena k ledu), spoluautorem závěrečné Summer's Gone, je překvapivě Jon Bon Jovi. Bohatě aranžovaný pop rock s jednoduchými, ale působivými vícehlasy místy získá „popově-symfonický" vzmach a orchestrální barvu, jako například ve Strange World a v závěrečné trojici From There To Back Again, Pacific Coast Highway a Summer's Gone dávajících vzpomenout na to, že Brian Wilson kdysi rozpracoval monotematické pásmo SMiLE. Ani tady nebyl původní plán realizován celý: trojice je fragmentem původně šestipísňové Life Suite.

Podle časopisu Rolling Stone Beach Boys při práci na albu natočili osmadvacet písní, z nichž vydali pouhý tucet. That's Why God Made The Radio skupině získalo nejlepší reakce kritiky od alba Love You z roku 1971. Já s klidným svědomím zajdu ještě dál do minulosti. Díky téměř orchestrálnímu doprovodu a posmutnělé atmosféře (Chlapcům zestárly hlasy a efekt je strhující) je That's Why God Made The Radio nejlepším albem Beach Boys od Pet Sounds.

V roce 1966 Brian Wilson zpíval: „Myslím, že jsem nebyl stvořen pro tyhle časy," o 46 let později se svými kumpány nostalgicky vzpomíná na časy, o nichž si tehdy myslel, že do nich nepatří.

Kruh se uzavírá a kdo četl Saturnina, ví, že zlaté časy jsou prostě ty, kdy jsme byli mladí.

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

Další zprávy