Ozzy Osbourne je však stále tady: sice ho trápí Parkinsonova choroba, což přiznal minulý měsíc a nedávno kvůli tomu zrušil turné, přesto to ještě nemíní zabalit. 40 let po své sólové prvotině Blizzard Of Ozz a téměř přesně půlstoletí od vydání debutu skupiny Black Sabbath teď vyrukoval s novým albem nazvaným Ordinary Man. Dopadne-li vše dobře, 13. listopadu jej naživo představí v pražské O2 areně.
Deska zaujme už tím, že ji produkoval muž o dvě generace mladší, až na výjimky se prozatím pohybující v odlišném žánru. Třicetiletý kytarista Andrew Watt se v rockové hudbě zviditelnil jen působením v krátkodobém projektu California Breed po boku dvou slavných osobností, zpívajícího baskytaristy Glenna Hughese a bubeníka Jasona Bonhama.
S výzvou postarat se o nový, neobnošený a přitom pokud možno nikoliv třeskutě módní kabát pro Osbourneův nezaměnitelný, ve studiu stále kupodivu docela jistě znějící hlas se Watt popasoval se ctí.
Sám navíc natočil většinu kytarových partů. Byl to nelehký úkol: navázat na renomované kytarové předchůdce Randyho Rhoadse a Zakka Wyldea, avšak Andrew Watt relativně obstál. Rytmický spodek dodali baskytarista Duff McKagan z Guns N’ Roses a bubeník Chad Smith, známý jako člen Red Hot Chili Peppers. Oba jsou každým coulem velezkušení profesionálové, takže o instrumentální kvality alba nemusí mít nikdo nejmenší obavy. A jinak?
Úvod působí víc než slibně. Skladba Straight To Hell, v níž hostuje další člen Guns N’ Roses, kytarista Slash, je pořádné hard & heavy, nesoucí se v tom nejtypičtějším "ozzyovském" duchu. Zpěvák navíc s ironickým úšklebkem vykrádá sám sebe, když vtipně upotřebí lakonický kultovní výkřik "alright now" z nesmrtelné písně Black Sabbath nazvané Sweet Leaf. A není to jediné přihlášení se ke kořenům.
Kompozičně solidní je i následující All My Life s chytlavou melodickou linkou. Zpočátku matná a utahaná Goodbye se naštěstí rozjede, avšak nepřekročí hranici průměrnosti. A pak už přichází tklivý cajdák, který musí být na každé Ozzyho desce: Ordinary Man dal té nové název a jedná se o překvapivý duet s dalším veteránem britské scény Eltonem Johnem.
Spojení dvou zdánlivě protichůdných osobností se jeví jako zajímavý nápad - horší už je provedení. Skladba se aranžérsky utápí ve středněproudém cukernatém balastu, navíc ani ústřední melodický nápad nepobral příliš nosnosti. Částečně to zachraňuje jen Slash, když píseň "rozsvítí" náramným kytarovým sólem.
Důkladné přibroušení přináší těžkotonážní song Under The Graveyard, nepokrytě evokující odkaz Black Sabbath, a ještě sabbathovštější je Eat Me, nejen díky Ozzyho foukací harmonice v úvodu.
Výsledkem budiž asi nejtvrdší číslo alba a další jeho vrchol. Pak jde laťka bohužel prudce dolů.
Today Is The End je jedním slovem nevýrazná a totéž víceméně platí pro píseň Scary Little Green Men, třebaže v ní s kytarou hostuje Tom Morello z kapely Rage Against The Machine. Že může být ještě hůř, ukazuje druhá, nezajímavá a opět přeslazená balada Holy For Tonight.
It's A Raid představuje jakýsi pokus o mladistvě znějící garážový punk-rock, ale znovu je to tuctový, snadno zapomenutelný song, který Osbourneovi tak nějak podvědomě nesedí. Objevuje se v něm čím dál populárnější mladý americký raper a zpěvák Post Malone, který tak Ozzymu oplácí hostování na svém loňském albu Hollywood’s Bleeding ve společné písni Take What You Want. Ta figuruje i na Ordinary Man coby závěrečný bonus, ale klidně mohla zůstat tam, odkud pochází. Neduživý pokus zkřížit hiphop s popem a rockem uvázl ve tmě absolutní bezvýraznosti, nenápaditosti a plytkosti.
Škoda, že deska Ordinary Man ve druhé půli ztrácí dech. Některé položky opravdu stojí za poslech a obstojí v konkurenci Ozzyho nejklasičtějšího repertoáru.
Doufejme, že se jeden z nejcharismatičtějších interpretů v rockové historii dá zdravotně do pořádku a v listopadu album přiveze do Prahy, kde s ním jako host vystoupí kapela Judas Priest.
Ozzy Osbourne: Ordinary Man
Epic Records/Sony Music 2020
