Až umřu, tělo dejte do muzea. Rockový zázrak medicíny Ozzy Osbourne právě slaví 70

Ozzyho specialita: hned zkraje koncertu postříkat fotografy v prvních řadách.
Ozzy Osbourne v 70. letech minulého století.
Ozzy Osbourne (vlevo dole) s kapelou Black Sabbath, 1972.
Ozzy Osbourne, 1976
Na koncertě v Cardiffu, 1981.
Foto: René Volfík
Petr Korál Petr Korál
3. 12. 2018 9:00
Je to skoro k nevíře, ale zpěvák nezaměnitelného hlasu Ozzy Osbourne se toto pondělí dožívá sedmdesátých narozenin. Proč k nevíře? Vzhledem k tomu, jak obrovské množství zdraví nesvědčících látek za život vypil a vyšňupal, měl teoreticky být už dávno na onom rockovém světě.

Populární Ozzy, narozený 3. prosince 1948 v anglickém Birminghamu jako John Michael Osbourne, přežil dokonce i letitého kamaráda a nejen hudebního souputníka Lemmyho Kilmistera ze skupiny Motörhead. Svým způsobem je tak Ozzy podobnou hříčkou popírající některé přírodní zákony jako kytarista The Rolling Stones Keith Richards. Ten má ovšem náskok: za dva týdny oslaví dokonce již pětasedmdesátiny.

Ozzy Osbourne tu největší slávu a největší úspěchy, aspoň co se týče prodejnosti nahrávek či návštěvnosti koncertů, zažil až na sólové dráze. Vydal se na ni roku 1978, po odchodu z legendární skupiny Black Sabbath. A teď pomiňme, že se do ní později několikrát dočasně vrátil.

Pod vlastním jménem vydal několik zásadních desek, především alba Blizzard Of Ozz, Bark At The Moon, No More Tears nebo Ozzmosis z 80. a 90. let minulého století. Na rockovou scénu ale větší vliv měly rané počiny, které nazpíval jako neodmyslitelná součást původních Black Sabbath. Myšlena jsou tím jejich první elpíčka Black Sabbath, Paranoid, Master Of Reality, Vol. 4 a Sabbath Bloody Sabbath, vydaná v rozmezí pouhých tří roků 1970 až 1973.

Že potemnělý, nezřídka okultně laděný sabbathovský hard rock byl jedním z nejdůležitějších výchozích zdrojů pozdějšího heavy metalu, o tom není sporu. Nicméně pomalejší skladby, obdařené jedinečnou valivostí a zatěžkaností, značně ovlivnily i některé krajní odrůdy tohoto již dávno širokospektrálního žánru - zvláště ponurý, náladotvorný doom metal a téměř apokalypticky znějící sludge metal.

Z lásky k Black Sabbath se však vyznávala a inspiraci otevřeně přiznávala i většina čelných představitelů stylu zvaného grunge spojeného s americkým městem Seattle, kde kapely jako Alice in Chains nebo Soundgarden kardinálním způsobem "zvrátily" chod rockových dějin zkraje poslední dekády 20. století.

Stejně tak se Black Sabbath klaněly soubory označované jako stoner rock, případně desert rock, mezi něž lze počítat třeba Queens of the Stone Age, dále některé gothic-rockové kapely a řada dalších úspěšných "dark" formací, počínaje Danzig a konče třeba Type O Negative.

A na "Sabaty" přímo či nepřímo navazuje i spousta současných mladých formací, ty zdejší pochopitelně nevyjímaje. Nedávno v tomto směru příjemně praštila do uší ostravsko-pražská skupina Laundered Syrup na svém aktuálním EP Heavy Defeat.

K zásluhám Ozzyho Osbournea mimo jiné patří, že měl téměř vždy dobrý čich na spoluhráče. Díky němu svět zaregistroval nejednoho mimořádně talentovaného muzikanta - za zmínku stojí především dva famózní kytaristé, a to Randy Rhoads (bohužel tragicky zahynul při leteckém neštěstí roku 1982) a Zakk Wylde, kterého Osbourne objevil už jako dvacetiletého. A jejich spolupráce s přestávkami trvá nyní již více než tři desetiletí.

Kytara Zakka Wyldea je výrazně slyšet třeba ve skladbě No More Tears z roku 1991. | Video: Epic Associated

Možná trochu zvláštní je, že vyhlášenému tvrďákovi a nezkrotnému pódiovému ďáblíku Ozzymu se podařilo vpašovat do přízně převážně nesmlouvavě rockového publika i prostřednictvím křehkých emotivních cajdáků, aniž by mu je někdo vyčítal. Naopak od něj skoro všichni i ty "slaďáky" očekávají, vlastně už od časů Black Sabbath: vzpomeňme skladby Changes a She’s Gone, kterou u nás proslavila Marie Rottrová jako Lásko, voníš deštěm.

A ještě překvapivější asi je, že spoluautorem toho nejúspěšnější z nich, skladby Mama, I’m Coming Home, je v úvodu zmiňovaný divous Lemmy Kilmister. Ten mimochodem několikrát potměšile konstatoval, že na honorářích za tuto jedinou píseň vydělal víc než za celou kariéru s Motörhead.

Těžko lze předpokládat, že čerstvý jubilant Ozzy Osbourne ještě natočí nějaké skutečně převratné album, ačkoliv pět let stará, comebacková, a zároveň rozlučková deska Black Sabbath nazvaná 13 nebyla vůbec špatná.

Alespoň ale Ozzymu popřejme hodně zdraví, aby vydržel vystupovat ještě tak dlouho, jak to jen půjde - a tak dlouho, jak se mu ještě bude chtít, což u něj nikdy není jisté, neboť poprvé konec s hraním ohlašoval už na začátku devadesátých let.

Ozzyho koncerty jsou většinou i dnes v dobrém slova smyslu zábavnou show. Sám interpret již od vydání alba Scream z roku 2010 tvrdí, že s alkoholem i ostatními "podpůrnými prostředky" skoncoval, což dává jistou naději. Předcházela tomu důsledná protialkoholní léčba, kterou zpěvák podstoupil z důvodů čím dál chatrnějšího fyzického i psychického stavu.

"Čtyřicet let jsem byl prakticky pořád ožralej. Jednu dobu jsem do sebe obracel čtyři lahve koňaku denně… Mám velký štěstí, že jsem ještě naživu. Drogy a chlast byly sranda, ale mělo to samozřejmě i špatné stránky. Nicméně s tím vším je konec. Udržuju se fit, nekouřím, nepiju a neberu drogy, jen endorfiny," dušoval se tehdy Ozzy a se svým typickým smyslem pro humor dodával: "Každopádně jsem zázrak medicíny. Myslím, že až umřu, moje tělo by mělo dostat Muzeum přírodní historie." Snad to ještě chvíli bude trvat.

 

Právě se děje

Další zprávy