Ostřanský z Dunaje: Jezdil jsem pozorovat chlapy, jak jim při zpěvu nabíhají žíly

Petr Vizina Petr Vizina
22. 9. 2022 17:00
Podle kytaristy Josefa Ostřanského je hudba silná závislost. Neopustila ani brněnskou alternativní kapelu Dunaj, přestože ta krátce před smrtí frontmana Jiřího Kolšovského v roce 1998 zanikla. Nedávno se však tři zbylí členové rozhodli pokračovat bez něj.

Roli zpěváka převzal baskytarista Vladimír Václavek, který s kytaristou Ostřanským a bubeníkem Pavlem Koudelkou přespříští týden vydají prvním album Dunaje po 26 letech. Jmenuje se Za vodou a ve dvou písních zní hlas Jiřího Kolšovského z archivních nahrávek. Kromě něj a Václavka na novince zpívá Iva Bittová, jež se skupinou vystupovala a nahrála desku koncem 80. let minulého století, než se vydala na sólovou dráhu.

Album produkovali Petr Ostrouchov a Aid Kid. "Myslím, že lidi dnes podvědomě hledají a touží po klidu, tichu a tmě v noci, na rozdíl od té extáze 90. let," říká v rozhovoru kytarista Josef Ostřanský.

Nechtěl jste už Dunaj nechat za sebou a nevracet se k němu?

Před osmi lety jsem se stěhoval z Ukrajiny zpět do Česka. Michal Hanzl, pořadatel festivalu Litoměřický kořen, mi tehdy napsal, jestli bychom jen ve dvou s Vladimírem Václavkem Dunaj připomněli, festival měl významné výročí. Nezávisle na sobě jsme s Vladimírem odpověděli totéž. Že nemáme problém, ale tomu druhému se asi nebude chtít. Pár let nato se režisér David Butula rozhodl natočit o Dunaji dokument a vzal nás na plavbu po řece. Sešli jsme se tam s bubeníky Pavlem Koudelkou a Pavlem Fajtem i textařem Karlem Davidem. Během plavby po Dunaji vznikly dvě nové písničky a po koncertě na festivalu v Banátu jsme si uvědomili, jak skvěle fungujeme.

Dá se vstoupit dvakrát do stejné řeky?

Často přemýšlíme o věku. Že třeba ve třiceti už člověk nemá tu sílu jako o deset let dřív. Nebo že když je někomu přes padesát, už nesežene práci. Taková zvláštní hypnóza, podivné šablony. Samozřejmě, amortizace materiálu je přirozená, ale my lidi jsme hlavně duchovní bytosti. Energie a pozornost se v každé etapě transformuje trochu jiným směrem. Stále vstupujeme do života jako někdo jiný.

Dříve jsem míval pocit, že musím být všude a na všechno mít názor. Teprve později mi došlo, že nemusím. Život hudebníka je hodně spojen s cestováním a alkoholem. S Dunajem jsme často hrávali ve Francii, kde jsme byli i na uměleckých rezidencích, a také ve Švýcarsku, Nizozemsku nebo Itálii. Tam bylo zvykem po koncertu jet na večeři a na grappu. Když se člověk připije, místní policisti jsou tolerantní. Jakmile má upito moc, policajt to raději dořídí za něj.

Není náhodou, že alkohol má ve svém pojmenování ducha, spirit. Síla alkoholu dokáže ducha člověka snadno přemoci. Já se třeba dostal do situace, kdy jsem musel začít totálně abstinovat a deset let jsem vůbec nepil. Každá perioda má v sobě svou kreativitu, svůj náboj.

Díky "skřehotajícímu" zpěvákovi Jiřímu Kolšovskému byl Dunaj divoký a temný. Přitahoval spodními proudy, "duněl a valil". Může kapela existovat bez něj?

Za "Kolšáka" jsme nehledali náhradu, nechtěli jsme ho napodobovat. Vladimír Václavek si ve zpěvu našel svou vlastní, jemnou polohu, a producent Petr Ostrouchov mu ve studiu ještě pomohl. Od začátku jsme věděli, že nechceme být revivalem sebe sama, Dunaj stojí na nové tvorbě.

Pokud jde o Kolšáka, jeho projev nebyla žádná póza nebo stylizace, ostatně podobně jako u výtvarníka Vladimíra Kokolii, který zpíval v kapele E. Vážím si lidí, kteří jsou takhle autentičtí. Jiří Kolšovský je pro mě pořád velká inspirace, nejvíc jsem se na kytaru nejspíš naučil od něj. Spousta kytaristů si přitom myslí, že vlastně neuměl hrát.

Kolšovský je tedy součástí hudebního genu Dunaje, navíc je z nové nahrávky i slyšet. Kdo další?

Samozřejmě odraz současné doby. A z hudebních idolů u mne stále Igor Stravinskij, Leoš Janáček, Horňácká muzika a Valašsko. A Johnny Cash, má největší inspirace. Dříve jsem jezdil na Horňácké slavnosti a na Dětvu a pozoroval chlapy, jak jim při společném zpívání v hloučcích nabíhají žíly. To byla síla, kterou jsem asi nezažil ani na rockových festivalech. To nejlepší u Janáčka třeba je, že smyčcové kvartety Listy důvěrné napsal až ve svých čtyřiasedmdesáti.

Osobně už mnoho let téměř nic neposlouchám, spíše mapuju. Sám neustále produkuju hluk, proto mám rád ticho. A nespěchat. Proto raději chodím pěšky, než jezdím na kole. Mám pak na vše více času.

Titulní singl Za vodou z nového alba Dunaje. | Video: Animal Music/Supraphon

Jak se osobní či generační zpomalení propsalo do hudby Dunaje?

Doba je jiná. Myslím, že dnes lidi podvědomě hledají a touží po klidu, tichu a tmě v noci, na rozdíl od té extáze 90. let. Když jsem před deseti lety někomu řekl, že kvůli světelnému smogu ve městě nemohu usnout, měli mě za přecitlivělého. Ale smog už je i na vesnici a člověk si od něj neodpočine. Je potřeba zpomalení a zklidnění. A právě hudba lidem dává zčásti podobný zážitek, jako kdyby si v lese sedli na pařez a vydrželi jen tak tři hodiny sedět.

Co s Dunajem provedli producenti Petr Ostrouchov a Aid Kid, kteří se podíleli na nové desce?

Ostrouchov je vnímavý posluchač. Rychle se orientuje a umí vytěžit výhodu prvního poslechu, moment, kde si uvědomujeme silné i slabé stránky. Miluje vrstvení jednotlivých linek a neúprosně jde za kvalitním zvukem. Některé linky jsem nahrával třeba na tři čtyři různé kytary a pak se vybrala ta kombinace, kterou píseň potřebovala. Nebo Petr sám dohrál part na klávesy či jiné nástroje a zvuk se tím zpevnil, zhutnil.

Aid Kid, tedy Ondřej Mikula, má v sobě zvláštní dar uchopení a vyrobení zvuku, kterého si někdy ani nevšimneme. Třeba si jen tak cvakáte s přepínačem. Ondřej to slyší, hned přiběhne s mikrofonem a nahraje to. Je to sběratel záhadných zvuků a ruchů, které pak edituje, zpracovává a vytváří z nich svůj osobitý hudební jazyk. Na naší desce je hodně takto vyrobených melodií, které podtrhují atmosféru, a člověk je odhalí někdy až po několika posleších. U Ondřeje se mi hodně líbí, že jeho hudba má velikou vnitřní sílu bez jakéhokoliv exhibování.

Bylo radostné sledovat, jak se oba naši producenti mezi sebou domlouvají, věci konzultují a jak je to baví. Někdy jsem měl pocit, že jsem na dětském hřišti, kde nejsou přítomni rodiče. Také je nutné podtrhnout práci studiového zvukaře Milana Cimfeho. Jeho lehkost, citlivost a zručnost v nastavování mikrofonů, nahrávání, editování, mixování, v přestavování, kterého bylo opravdu hodně, je neuvěřitelná a dává pak prostor a čas k další tvorbě.

Dunaj (zleva Pavel Koudelka, Vladimír Václavek a Josef Ostřanský) nové album pokřtí 14. listopadu na brněnské Flédě a 13. prosince v pražském Paláci Akropolis.
Dunaj (zleva Pavel Koudelka, Vladimír Václavek a Josef Ostřanský) nové album pokřtí 14. listopadu na brněnské Flédě a 13. prosince v pražském Paláci Akropolis. | Foto: Václav Jirásek

Po zániku původního Dunaje jste se léta věnoval rozvojové pomoci ve východní Evropě. Vypadalo to, že jste se v nové práci našel, podobně jako kdysi v hudbě. Nebylo to tak?

S příchodem milénia jsem měl silný pocit, že už nechci sedět v autě a jezdit z koncertu na koncert. Připadal jsem si jako v konzervě nebo v továrně u pásu. Živé hraní je samozřejmě pokaždé jiné a magické, ale cestování, čekání na zvukovou zkoušku, spaní vždy v jiném hotelu velmi unavují.

Kolem roku 2000 jsem s Českými centry vymýšlel projekt na vystoupení alternativních kapel a divadel v Moskvě. Koncertování na Západě jsme si v 90. letech užili, ale směrem na východ, na Ukrajině či v Rusku, byl podle mě po alternativní hudbě velký hlad. Jak ale ubývalo peněz na kulturu, zbyl z plánů festiválek tří kapel v Petrohradě a Moskvě. Producentka z Českých center se mě ptala, jestli nevím o finančním manažerovi pro humanitární organizaci v Čečňe. Napadlo mě pár jmen. Jenže není možné vložit se někomu do osudu tím, že ho doporučím do Čečny, kde se tehdy stále bombardovalo. Potřeboval jsem změnu, a tak jsem nabídl své služby vystudovaného ekonoma. Ze smlouvy na tři měsíce byly nakonec čtyři roky.

Práce v humanitárce mě naprosto pohltila. Byla to skvělá zkušenost. Po čase ale téměř každý, kdo někdy hrál živé koncerty, zjistí, že je to silná závislost. Nepustila mě, musel jsem se vrátit.

Čím je pro vás Dunaj?

Vnitřní seberealizace i sebereflexe. A nejen hudební.

 

Právě se děje

Další zprávy