Originalitu si nekoupíš, světový zvuk ano

Karel Veselý
2. 5. 2012 17:29
Recenze nových desek A Banquet a The Prostitutes
Foto: Aktuálně.cz

Recenze - Rockoví producenti jsou tak trochu alchymisté, kteří ve svých studiových laboratořích pilují diamant hudebních talentů, nicméně většinu slávy za jejich práci obvykle sklízejí idolové s kytarami. Role producentů přitom v posledních dekádách roste, rock už za svoji dlouhou historii notně vybrakoval studnu skladatelských postupů a zvukový design nahrávek je mnohem důležitější než zaměnitelná posloupnost akordů. A tak muzikanti čím dál víc vyznávají kult producentů, jehož stěžejním bodem je víra, že dotyčný studiový kouzelník našel klíč k největší záhadě populární hudby - jak být zároveň originální a masově přijatelný.

Pro české kapely je spolupráce s velkými producentskými jmény navíc vstupenkou do velkého rockového světa, do kterého - geograficky ani tradicí - nepatříme. A tak když trio A Banquet odletělo do amerického Chicaga natáčet s věhlasným Stevem Albinim, dostalo tím jejich debutové album Breath zároveň marketingovou strategii. Jak jinak by se u zmínky v médiích o začínající české kapele mohly objevit jména jako Nirvana nebo Manic Street Preachers s nimiž Albini spolupracoval? Jejich o generaci starší kolegové The Prostitutes při natáčení svého třetího alba Deaf To The Call vsadili na anglického matadora Martina Youth Glovera, který má za sebou spolupráci s The Verve nebo Killing Joke.

Foto: Aktuálně.cz

O tom mít na desce punc „světového soundu" snily české kapely od začátku devadesátých let. Teď se to konečně daří, ale nejspíš v pozadí bude slušná kupní síla české koruny, díky níž jsou domácím muzikantům věhlasní zahraniční producenti podstatně blíže než jejich kolegům před deseti lety. Jakkoliv se to média snaží podat jako velký přelom v domácím rocku, asistence Albiniho a Youtha jsou - cynicky řečeno - spíše událostí z řádu těch finančně-transakčních než uměleckých. Poplatky, které si Albini účtuje ve svém studiu Electrical Audio visí i na jeho webu, a tak si můžete spočítat, kolik za týdenní session A Banquet v jeho chicagské pevnosti zaplatili.

Co je futu-roll?

Není na tom nic potupného, podobně to dělají ročně desítky jiných kapel - slavné i zcela neznámé. Nicméně je jedním dechem třeba zmínit, že Albini má při produkování kapel pevné zásady, které shrnuje do jednoduchého hesla: „Muzikanti, kteří se mnou natáčí musí předně vědět, co sami chtějí a ne čekat, že jim to sdělím já." A Banquet sice působí velmi sebevědomě, co se týče osobité tváře se ale zatím pořád hledají a nepomohl ani Albini.

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

Trio v promomateriálech píše o vlastním žánru futu-roll, který poněkud svérázně definují jako mix „rocku 60., 70. let a alternativních směrů 80. a 90. let se současnými indie žánry jako electro, nu-rave, shoegaze a dalšími." (Záměrně ponechávám bez komentáře.) Ve skutečnosti na ně ale mají větší než malý vliv kapely jako Muse nebo Placebo, které do rockových riffů hojně vplétají syntezátory, jinak se ale drží zavedených postupů. O nějakých odvážnějších výletech do míst, kam se zatím nikdo nevydal, se u A Banquet rozhodně mluvit nedá. A pokud je na jejich zvuku něco originálního (elektronika v Blue Feelings), pak je za to nejspíše zodpovědný šikovný domácí producent Boris Carloff, který s kapelou album dokončoval.

Z Breath po prvním poslechu ční hitovka Far Away, na které by se Charlie Straight mohli učit, jak dělat písničky pro rádia a neznít přitom jako boyband pro náctileté holky. Jinak ale A Banquet zaslouží obdiv hlavně za vervu, s níž si splnili svůj sen a vybojovali si svého vysněného producenta. Ve světovém kontextu, do něhož se s Albinim v zádech odsoudili, je Breath jen průměrný počin, který svoje světáctví hledá s hudbou, jež by byla originální, kdyby s ní kapela přišla před nějakými šesti lety.

Foto: Aktuálně.cz

Nikdo už nezpívá blues

Zatímco A Banquet se dostali stěží k Placebo (hlas Matěje Káninského prozradí všechno), The Prostitutes k smrti milují drásavý post-punk Joy Division. A protože mají v čele angličana Adriana T. Bella, lze jejich obdiv k všemu temnému a britskému brát vážně. Novinka Deaf To The Call má navíc díky Martinu Gloverovi zní i trochu industriálním podtónem, který jejich přímočarému rocku dodává ještě jeden rozměr navíc. Tak třeba skladba Mr. Anderson je kosmický rock, ve kterém se potkávají Joy Division s Davidem Bowiem z alba Outside a zběsilým Jazem Colemanem.

Škoda, že se do podobných výletů nepustili The Prostitutes častěji. Na desce je ale slyšet, že se s natáčením nijak nemazlili, Glover a jeho zvukař byli v Praze k dispozici jen týden. Na víc nestačily finance protože, pokus o crowdsourcing alba nepadl na příliš úrodnou půdu. Kapela požádala o sponzoring fanoušky přes web IndieGoGo, ale z žádané částky (15 tisíc dolarů) se sešla jen necelá sedmina.

Je to bohužel odraz reality. Kapely typu The Prostitutes u nás tak trochu míří do prázdného prostoru mezi mediální/festivalovou slávu a undergroundový kult. A zároveň stojí na vrtkavém vkusu „indie" kids, kteří odhazují svoje včerejší miláčky se stejnou lehkostí jako se zbavují oblečení, jež vyšlo z módy. A dlouhé prodlevy mezi deskami jim taky moc nepomáhají.

V jednom starším rozhovoru popisovali The Prostitutes svůj vznik jako „poslední šanci" muzikantů z několika nepříliš úspěšných kapel, na třetím albu to vypadá, že si svoje přiznané outsiderství začínají užívat na úkor ambicí, které měli v době desky Hometown Zombies. V další povedené skladbě No One Sings The Blues zpívá Bell: „Nikdo už nezpívá blues jako kdysi dávno, nikdo už se o svoji bolest nepodělí tak jako dřív" a zní to právě jako to blues, které mu tak chybí. Je to jako pandán rockového pamětníka, který má pocit, že svět se točí trochu jiným směrem než by si představoval.

The Prostitutes se až příliš koukají do rockové minulosti na to, aby mohli zanechat nějaký výraznější otisk v současnosti či se snad dokonce zapsat do historie domácího rocku. (A chraň bůh, že by o něco takového vůbec usilovali.) Vlastně mě u kapel jako jsou oni nebo A Banquet napadá otázka, zda ještě o nich vůbec psát jako o českém rocku, když na nich není českého vůbec nic. Rozhřešení je pak stejné jako u Charlie Straight - být světový znamená především být nejprve originální. A to je něco, co se nedá zaplatit penězi.

A Banquet: Breath. CD, 39 min. Vydala společnost Die Arbeit Music, 2012.
The Prostitutes: Deaf To The Call. CD, 38 min. Vydala společnost X Production, 2012.

 

 

Právě se děje

Další zprávy