Letos v listopadu se v Covent Garden na jednom jevišti potkávají hned tři velká česká jména: spisovatel a vizionář Karel Čapek, hudební skladatel Leoš Janáček a Jakub Hrůša, dirigent a zároveň nový hudební ředitel Královské opery. Všichni tři jsou podepsaní pod novou operní inscenací Věc Makropulos. Ta si po premiéře 4. listopadu vysloužila bouřlivý potlesk, oslavné recenze v prestižních britských novinách i docela vzrušené debaty o provokativním pojetí českého příběhu o nesmrtelnosti.
Od prvních okamžiků operního představení je jasné, že publikum sleduje nevšední inscenaci. Scénu kromě tradičních kulis doplňují multimediální prvky. Postavy rozmístěné v různých "pokojích" na jevišti si mezi sebou posílají zprávy v chatovacích a seznamovacích aplikacích. Flirtují, domlouvají zradu či si vyznávají lásku. Civilní projev ansámblu v čele s litevskou sopranistkou Ausrine Stundyte podtrhují současné každodenní kostýmy a doslovné zpěvné vyprávění postav. To samozřejmě zní královským divadlem v českém originálu.
Lesbické lince by se asi Čapek i Janáček divili
Zdrojem napětí je tu Janáčkova hudba a intenzivní vedení orchestru dirigentem Hrůšou. O chvíli později už také zaujmou obrazy, které v opeře publikum spíš nečeká: sexuální scény stavící do kontrastu majetnické až násilné projevy mužských postav k hlavní hrdince napříč stoletími oproti porozumění lásky mezi ženami.
Zmíněné lesbické lince by se asi divili jak Čapek, coby autor původní divadelní hry Věc Makropulos, tak Janáček. A jisté ošívání bylo cítit v publiku i v prvním aktu představení. Ale rychle se rozpustilo ve strhujících hudebních tónech, síle a životní zkušenosti hlavní hrdinky, která více než tři sta let žije v těle zralé ženy, v různých identitách, v barvitých vztazích a vždy s iniciálami E. M. A zejména v citelném respektu k Hrůšovi coby novému hudebnímu kapitánovi této scény.
Partnerem unikátního představení bylo i České centrum v Londýně, kulturní "ambasáda", která má za úkol pěstovat renomé země prostřednictvím kultury a tzv. soft power. V těchto dnech pořádá měsíční festival české kultury Made in Prague. A ve foyer Královské opery připravilo k představení Věc Makropulos výstavu, včetně půvabných scénografických návrhů Josefa Čapka pro premiérovou inscenaci opery v Národním divadle ve 20. letech minulého století.
Britská kritika tleská dirigentovi Hrůšovi
Co se týče českého dirigenta Jakuba Hrůši, kritiky ho posléze zavalily chválou. Prestižní deník The Times například napsal, že jeho výkon celé představení "korunuje". "Vyžívá se v úchvatné Janáčkově hudbě s jejími kostrbatými rytmy, opakujícími se motivy a řinčivými fanfárami." The Daily Telegraph popisuje, jak Hrůša přímo "zapaluje" orchestr svým sevřením hudební předlohy. Opeře se věnují snad všechna prestižní britská média a nejčastěji sklízí čtyři z pěti hvězdiček. Debatu o díle samozřejmě oživují nové interpretace, jako je zmíněná lesbická linka. Co by ale v konzervativním Česku vzbudilo pravděpodobně rozruch, tady spíš zapadne do diskusí, které jsou v Británii živé a přijímané.
Režisérkou inscenace je známá tvůrkyně Katie Mitchellová, která nijak neskrývá to, že její interpretace klasických operních děl jsou cíleně feministické, a to i za cenu nových zápletek. Ostatně také sám Janáček přepsal konec Čapkovy hry tak, že hlavní hrdinka (na rozdíl od předlohy) unavená třemi sty lety života umírá.
Pro uměleckou tvorbu je vždy dobré, když se o ní mluví. To v případě uvedení opery Věc Makropulos v Královské opeře v Londýne nepochybně zajišťují skvělé výkony dirigenta i interpretů, ale i moderní pojetí, které udržuje při životě dílo z počátku 20. století ve zralé a sebejisté formě.
A skvělé je to taky pro Česko, že se na mezinárodní scéně mluví o české kultuře, českém talentu a tradici nápaditosti. Podobně, jako když Češi a Češky obstojí ve světové konkurenci ve sportu, třeba právě ve zmiňovaném hokejovém Naganu.
