reklama
 
 

Česku chybí morálka a svědomí. Snažím se z toho vykatapultovat, říká Olda Říha

4. 11. 2016 8:41
Zpěvák a lídr kapely Katapult Olda Říha minulý týden představil nové album Kladivo na život. V něm se kromě rock'n'rollu a poezie snaží také podat svědectví současné doby, které podle něj chybí morálka. "Můj prezident není můj prezident, můj ministr financí není můj ministr financí. Takové lidi už jsem zažil a nechci je tu mít znovu. Snažím se z toho vykecávat, vyzpívávat a nakonec možná i vykatapultovat, aby mi zůstala naděje," řekl 68letý zpěvák. Toho momentálně trápí kromě neustálého hledání štěstí také zranění levé ruky, kvůli kterému musel na podzim zrušit několik koncertů.

Nedávno jste vydali album Kladivo na život, které je inspirované básní Johanna Wolfganga Goetheho. Co má název symbolizovat?

Goethe napsal básničku, ve které dělí lidi na dvě skupiny. Na ty, kteří jsou jako kovadlina a život do nich buší, a ty, kteří jsou jako to kladivo, které do té kovadliny buší. Myšlenka je taková, že ať vás v životě potká, co chce, nesmíte se tomu nikdy poddat a musíte zůstat to kladivo, které buší do toho života.

Mám rád mnohoznačné texty. V písni například zpívám část “máme všeho dost”. To si lidé lidé můžou vyložit nejen tak, že mají dost Zemana, Babiše, tunelování nebo lží. Druhý význam je mít všeho dost, kdy sedíte v bordelu a krásně si žijete. To je dekadence té poezie.

Básníci vždy popisovali život, který se jim nelíbí. Byla u nich skepse. Pod povrchem té skladby je myšlenka, že je všechno v pr..., ale tak to nezůstane, protože my to tak nechceme. Stejně jako Katapult, který vždy zůstane tím kladivem.

Po vydání desky jste uvedl, že vaše hudba je vždy výpovědí o současné době. Jaká je podle vás současnost?

Přečetl jsem stovky životopisů slavných lidí. Zaujalo mě na tom, že si všichni nehledě na to, kdy žili, stěžovali na chaotickou a složitou dobu. Štvalo je, že se na světě nic nemění k lepšímu a lidé zůstávají nepoučitelní. Vyšlo mi z toho, že existuje životní perioda lidstva, která se přesouvá z absolutního zoufalství a ztráty víry do období naděje.

Já to můžu potvrdit. Za svůj život jsem zažil komunistické represe, ale také polistopadové uvolnění a nadšení, které zase vystřídal průser s vystřízlivěním a nástupem kapitalismu. Za komunistů jsme hráli v diktátu politiky a informačního embarga, teď žijeme v diktátu peněz. To mě hrozně tíží, stejně jako současná politická situace.

Můj prezident není můj prezident, můj ministr financí není můj ministr financí. Takové lidi už jsem zažil a nechci je tu mít znovu. Snažím se z toho vykecávat, vyzpívávat a nakonec možná i vykatapultovat, aby mi zůstala naděje.

Kromě Goetheho jste se inspiroval i u Salingera nebo Gellnera. Tedy u buřičů své doby. Cítíte se také stále jako buřič? Protože co si budeme povídat, třeba Gellnera už jste dvakrát přežil.

Takže jsem vlastně dvojnásobný buřič, než jaký byl on. (smích) Spousta těchto prokletých básníků umřela v mládí, nebo brzy odešla ze společenského života. Jenže já jsem ani neumřel, ani neodešel. Jsme tu stále a pořád jdu proti větru. Šel jsem proti větru za komunistů, bohužel musím i dnes. Kdyby to nebylo potřeba, nedělal bych to. Ale jak bych mohl, když nejsem v životě šťastný.

Vy nejste šťastný?

Štěstí vám nezaručí peníze nebo sláva. Štěstí zažijete ve chvíli, kdy věříte svému prezidentovi. Věříte svojí vládě, která vám jde příkladem a motivuje vás, abyste měl svědomí, hrdost, čest. To jsou pojmy, které lidé ztratili.

A podle vás Češi ztratili svědomí, hrdost a čest?

Řeknu vám příklad. V naší zemi se nesmí telefonovat v autě, tak jsem přestal. Musí se dodržovat rychlost, tak jsem začal. A tak by měli přemýšlet všichni, každý musí začít u sebe. Jenomže kdo tohle dodržuje? Lidé nemají svědomí ani čest, když dokážou porušovat takové základní věci.

Může to znít primitivně, možná jako moje písničky, ale takový ten svět ve skutečnosti je. Já vím, že hra proti tomu je prohraná, ale to neznamená, že to tak chci nechat.

Když přirovnáváte život ke hře, co je podle vás vítězství?

Štěstí. Já bych chtěl zažít pocit štěstí. A nejde o peníze, pocit štěstí se skládá z toho, v jaké společnosti žijeme. Podle mého názoru nejsou lidé šťastní, a proto jsou zlí a agresivní.

Já jsem šťastný.

Vy se přece také musíte setkávat s agresivitou řidičů a lidí obecně. V té chvíli nemůžete být šťastný, protože se rozčilujete nad nenávistí jiných lidí. Já jsem pocit štěstí zažil možná jedinkrát v životě, když v roce 1989 padli komunisté. Celá společnost držela při sobě a vypadalo to, že ji nic nezlomí. Od roku 1993, kdy se tahle země začala rozkrádat, se to ale celé znovu zkazilo a společnost se rozdělila.

Ono totiž ať jste v politice, nebo muzice, vždycky když uděláte něco pozitivního, tak rozdělíte svět na dvě poloviny. Jedni vás chválí, druzí vás odsoudí. To je břímě, které musíme nést i my v Katapultu. Jeden novinář kdysi napsal, že Katapult rozdělil společnost svými třemi akordy. A dodneška nás polovina národa miluje a druhá nenávidí. Stejně jako teď Dylan rozdělil společnost ziskem Nobelovy ceny.

Zvláště v současnosti je česká společnost velmi rozpolcená. Ať už se jedná o osobu prezidenta Zemana, vztahy s Čínou, nebo uprchlickou krizi. Jak vy se vlastně díváte na přijímání či nepřijímání uprchlíků?

V případě uprchlíků jsem rozpolcen stejně jako celá společnost. Pokud bych měl říci svůj soukromý názor, tak bych se celou krizi snažil strašně zjednodušit. Uprchlíky je třeba přijímat, ale zároveň je třeba je kontrolovat. Stejně jako tomu bylo, když prchali Čechoslováci pryč z totality. Je třeba lidem pomáhat, ale druhou stranu to tito lidé nesmí brát jako jistotu. Proto mě štve, že si stěžují. Lidem je třeba pomáhat, ale nesmíte potom dostat nůž do zad.

Loni jste s kapelou oslavili 40 let. Jak se zpětně díváte na ty čtyři dekády?

Já bych je nikdy neslavil, ale lidé si to žádali. Nepojali jsme to ale jako oslavu, nýbrž jako zúčtování. Všichni slavili, ale já jsem zúčtoval, což mi pomohlo napsat novou desku. Mě totiž nezajímá minulost, já se zaobírám budoucností. Všechno co jsem zažil, přetavuju v myšlenky na budoucnost.

Brzy se znovu bude vyhlašovat Český slavík, kterého jste dvakrát za komunismu získal. Ceníte si zpětně toho vítězství?

Mám z toho smíšené pocity. Hrozně si cením, že pro nás hlasovali fanoušci. Na druhou stranu nám to přineslo velké problémy: Šestiletý zákaz nahrávání, veřejného vystupování nebo působení v médiích. Fanoušci chtěli, abychom cenu vyhráli, naopak komunisté nás zařízli, protože si to nepřáli. Vlastně nevím, co si o tom myslet, zvlášť v roce 2016, kdy mě minulost vůbec nezajímá.

Ptám se i proto, že loni uspěla kapela Ortel, která pro mnohé devalvovala úroveň soutěže. Jak se vy díváte na to, že zabodovala kapela s xenofobními názory?

Je to úplně jednoduché. Slavík je “přiblbá” anketa popularity, nic víc, nic míň. To, že ji někteří umělci uměle povýšili na úroveň státního vyznamenání, je věc druhá. Soutěž vždy byla odrazem společnosti, takže pouze ukazuje, co mají lidé rádi, nic jiného. Lidé si Ortel zvolili, protože ho mají rádi.

No dobrá, ale lidé měli jednu dobu rádi Hitlera a také si ho zvolili.

Ano, takový byl obraz společnosti. A s tím vy nic neuděláte. Lidé, kteří budou hlasovat pro kapelu, která se vám nelíbí, se na vás z vysoka vykašlou. My jako Katapult jsme se v 80. letech také nelíbili mnoha lidem, proto nás také nechali zakázat, dnes to tak naštěstí nefunguje.

Takže byste podobné kapely rozhodně ze soutěže nevyřazoval?

To chcete jako znovu selektovat lidi jako Židy za druhé světové války? To budeme řvát Orlík nebo Ortel do plynu? To je selekce, kterou v demokratické společnosti nebudeme dělat.

V pořadu 13. komnata jste v roce 2009 poté, co umřeli dva členové vaší kapely, uvedl: „Zůstal jsem sám a přišly deprese. Katapult navíc nebyla jenom parta kamarádů, ale byla to také firma, která měla své závazky, investice i dluhy. Zaměstnávala řadu dalších lidí, za které jsem byl odpovědný.” To je dost pragmatický přístup k věci.

Podle mě je to logika věci, která je v tomto státě nezvyklá. My jsme firma, nejsme kapela. Něco dostaneme, něco zaplatíme, a co nám zbude, je naše odměna. Jiná taková kapela v Česku neexistuje. Muzikanti v Česku přijedou, vyndají kombo a o zbytek vystoupení se starají subdodavatelé. My máme veškeré vybavení vlastní. Máme kancelář, studio, zkušebnu, autopark. Máme producenta, manažera, řidiče. To není pragmatismus, to je přístup k podnikání.

Úspěšný byznys ale nestojí a padá na jednom člověku. Myslíte si, že může Katapult pokračovat bez vás?

Je to velmi hypotetická otázka. Já neřeším konec, já řeším budoucnost. Hledám štěstí, kvůli tomu budu dělat hudbu, dokud udržím kytaru v ruce.

Když je člověk vnímavý, tak nemůže nevidět, že je svět založený na „urvi, co můžeš." Lidi se vůbec nemění, od baroka dělají stejné chyby, říká Radůza | Video: Daniela Drtinová |  19:52

autor: Prokop Vodrážka | 4. 11. 2016 8:41

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama