Odjel s osmi dolary v kapse a všem říkal, že bude slavný. Písničkář Beck to dokázal

Tomáš Seidl Tomáš Seidl
22. 6. 2022 14:08
První kytara amerického hudebníka Becka údajně měla jen dvě struny: tu nejvyšší a tu nejnižší. Většina jeho hudby se ale odehrává právě na strunách, jež na první kytaře chyběly. Přesvědčit se o tom tento pátek budou moci návštěvníci festivalu Metronome na pražském Výstavišti. Beck je vedle zpěváka Nicka Cavea a kapely Underworld jeho hlavní hvězdou.

Skladba Loser, jíž na sebe roku 1993 strhl pozornost třiadvacetiletý muzikant s vizáží zakřiknutého středoškolského studentíka, se stala jedním z nejbizarnějších hitů své doby. Rozháraná melodie slide kytary, kterou protepával hiphopový rytmus a Beck do ní ležérně rapoval, že byl "za šimpanzích časů opice", se ale trefila do správné doby. Úspěch grungeových skupin z amerického Seattlu tehdy rozrazil dveře do rozhlasových stanic a hitparád alternativním kapelám i "divným" interpretům, jako byl právě Beck.

Po mimořádném úspěchu Losera, kterého vytvořil v obýváku již roku 1992 a rok nato vydal na vinylu jen v nákladu 500 kusů, se o něj začaly zajímat velké gramofirmy. Přetahovanou o rapujícího folkaře, posedlého lo-fi experimentováním s chrčivými zvuky a křížením žánrů, vyhrál David Geffen. Majitel hudebního koncernu se prozíravě díval do budoucnosti, aniž by on nebo další lidé z branže mnoho věděli o Beckově minulosti.

Beck David Hansen, jak zní celé jeho jméno, se narodil v roce 1970 do umělecké rodiny. Otec David Campbell byl bluegrassový muzikant, matka Bibbe Hansenová performerka a herečka, v 60. letech jedna ze superstar ve Factory popartového umělce Andyho Warhola. Dětství strávil především v Kansasu u dědečka, presbyteriánského duchovního. Po rozvodu rodičů žil s matkou a bratrem v Los Angeles, jehož žánrově různorodá hudební scéna jej zásadně ovlivnila.

Když ho vyhodili ze střední školy, kde se cítil jako "naprostý vyvrhel", dostal svoji první kytaru. Písně od bluesového kytaristy Mississippi Johna Hurta střídal s improvizacemi. Hrál, kde se dalo: v losangeleských ulicích, parcích i autobusech. V jednom z nich roku 1989 odjel s osmi dolary v kapse do New Yorku. Začal tam sbírat zkušenosti v klubech na manhattanské čtvrti Lower East Side, kde se zapojil do takzvané anti-folkové scény.

Všelijak se tam protloukal, a když se po roce vrátil do Los Angeles, začal - občas v masce imperiálního vojáka stormtroopera ze Star Wars - vystupovat po uměleckých kavárnách, barech a na mejdanech. Hrál prazvláštní písně s asociativními, surrealistickými či ironickými texty, ale údajně až do omrzení opakoval, že jednou bude slavný. Asi málokdo to tomu blonďatému loserovi tenkrát věřil.

Debutové album Mellow Gold, při jehož natáčení v roce 1994 nechal David Geffen "zvukovému postmodernistovi" volnou ruku, bylo typickým produktem eklektických 90. let. V Beckově tvorbě se mísila folkařská zkušenost z newyorských klubů s vášní pro takzvané delta blues a ozvuky country, indie rocku, psychedelie, rapu či hip hopu.

Beckův raný hit Loser z roku 1994. | Video: Geffen Records

Zvukově vytříbená deska Odelay, kterou roku 1996 produkovala losangeleská dvojice Dust Brothers a hojně na ní využila samply, potvrdila Beckův hvězdný status. Při udělování cen Grammy zvítězil v kategoriích nejlepší alternativní album i nejlepší mužský rockový výkon. Časopis Rolling Stone v roce 2003 zařadil Odelay mezi 500 nejlepších alb všech dob.

Deska, které se jen ve Spojených státech prodaly více než dva miliony kopií, dokázala, že Beck není umělcem jednoho hitu. Potvrdila, že je schopen ze všech stran sbírat zdánlivě neslučitelné inspirace a vytvářet z nich svůj osobitý styl. Platí to pro většinu z jeho 14 studiových alb. Multiinstrumentalista se zároveň nespoléhá na osvědčené postupy z minulosti, neustále překvapuje. Je mistrem nepředvídatelnosti.

Experimentálnější desky, prozkoumávající možnosti neprobádaných žánrů, Beck střídá s nahrávkami vycházejícími z folkových, bluesových nebo countryových kořenů. Příkladem prvního přístupu bylo album Midnite Vultures z roku 1999, jež díky šťavnatým dechovým nástrojům místy znělo jako pozvánka na funkově nadupaný taneční parket.

Tradičnější a komornější skladby naopak nabídlo převážně akustické One Foot in the Grave, jež po úspěchu Mellow Gold zpětně zachytilo jeho "předloserovský" repertoár a vyšlo u nezávislé firmy K Records. Podobnou polohu zachycuje melancholické, živě nahrané Sea Change z roku 2002, které reflektovalo rozpad písničkářova devítiletého vztahu se snoubenkou, i subtilní nahrávka Morning Phase vydaná o 12 let později. Získala tři Grammy, včetně té pro album roku.

V rozmezí let 2002 až 2019 natočil Beck sedm desek a dál přeskakoval mezi žánry. Něčím jako by jej inspirovala výtvarná díla jeho druhého dědečka z matčiny strany. Jak v roce 1998 naznačila jejich společná výstava nazvaná Beck & Al Hansen: Playing With Matches, využívání samplovaných zvuků z již existujících zdrojů pro vznik nových písní se až nečekaně podobá způsobu, jakým prarodič vytvářel koláže a asambláže.

Beckova skladba Where It's At z alba Odelay, 1996. | Video: Geffen Records

Beck v české metropoli nevystoupí poprvé. Asi málokdo z diváků, kteří se chystají na Metronome, ale viděl jeho koncert 12. listopadu 1994 v již dávno neexistujícím pražském klubu Belmondo. V doprovodu tříčlenné kapely tehdy zahrál převážně skladby z desky Mellow Gold. Z ní - soudě podle setlistů současného evropského turné - v pražských Holešovicích zřejmě zazní jen "povinný" Loser.

Průřez deskami se v jednotlivých položkách koncert od koncertu částečně liší. Platí však, že kupodivu vždy Beck takřka přehlíží poslední introspektivní syntezátorové album Hyperspace, jež vyšlo koncem roku 2019. Největší prostor na pódiu dostávají písně z průlomové nahrávky Odelay a překvapivě především z desek Guero a Colors.

Tu první vydal roku 2005 poté, co se oženil s herečkou Marissou Ribisiovou a měl s ní syna. Nahrávku znovu produkovali Dust Brothers. Je pozoruhodná rafinovaným využitím špičkových technologií k dosažení záměrně nedokonalého "špinavého" zvuku. Zní, skoro jako by se natáčelo někde podomácku v garáži.

Beckovo předposlední a nejpřístupnější studiové album Colors z roku 2017 akcentuje záměr vytvořit písně, které by se především dobře hrály naživo. Za entuziasticky naleštěný taneční pop tehdy získal dvě Grammy, včetně ceny pro nejlepší alternativní album.

Na letošním turné Becka doprovází čtyřčlenná kapela v klasickém kytarovém složení s klávesami. Některé písně však interpretuje sám pouze s akustickou kytarou a foukací harmonikou. Stále v sobě nezapře folkaře.

Beck vždy tvrdil, že se nepovažuje za hvězdu, nýbrž za baviče. Dostupné záznamy z letošních vystoupení ho ale usvědčují, že je popovou hvězdou se vším všudy. Nepochybně to dokáže i během pražského koncertu.

Skladba Uneventful Days z Beckova posledního alba Hyperspace. | Video: Fonograf Records
 

Právě se děje

Další zprávy