Recenze - Francouzští Nouvelle Vague jsou jako provazochodci balancující na hodně tenké hraně. Upadnout a sklouznout je apoň na první pohled těžší než udržet důstojný balanc. Ten příměr k cirkusové estrádě snad není od věci, Nouvelle Vague vskutku připomínají cirkus zdolávající po Evropě jednu štaci za druhou.
Svými koketně lehoučkými coververzemi původně temných, politikou, agresivitou a zmarem prodchnutých novovlnných skladeb z počátku 80. let lákají zvědavé obecenstvo skoro jako na výstřední atrakci. The Dead Kennedys, The Clash, Bauhaus nebo Joy Division coby jazzem nadýchaná bosaanova? To je jednoznačné lákadlo a výzva, kterou málokterý fanoušek nevyslyší.
A úterní koncert Nouvelle Vague v KC Vltavská (to retro jméno jako z 80. let? Stylové!) jasně dokázal, že postavit kariéru na překladu známých hitů do nového hávu je velmi vděčné. Lidé narvaní v holešovickém klubu přesně věděli, pro jaký zážitek si přišli. A přesně takový dostali. Nikdo neočekával nic víc než potvrzení toho, co už dávno ví. Tahle show není primárně o hledání nového, ostatně bylo by to bláhové čekat od kapely hrající cover verze.
Asi největší devizou Nouvelle Vague je fakt, že mají přesně zmapovaný terén, po kterém se pohybují, a dobře si uvědomují rizika, která z jejich konceptu plynou. Vědí, že mechanická nápodoba bez přidané hodnoty brzy začne nudit. Moment, kdy převedou sexpistolovskou God Save The Queen do podoby lehké folkové ukolébavky, může být frivolně zábavný, stejně jako upoceně trapný.
Každá kapela hrající cover verze je poháněna vlastní melancholií po hudbě, kterou se snaží znovu přivést k životu. Nouvelle Vague jsou naštěstí natolik zruční hudebníci, že překračují hranici nadšených resuscitátorů a díky přirozenému charismatu zpěvaček Melanie Pain a australské divoženy Nadeah dokáží naplňovat jeden ze základních cílů, který si vetkli: vzdát hold jedné výrazné éře, pokusit se najít nové vyznění pro již řečené - nebo to alespoň znovu objevit.
Ostatně v rozhovoru pro deník Metro den před koncertem to řekl jeden ze zakladatelů Olivier Libaux: „Většina hudby z 80. let byla docela drsná, agresivní - a spousta krásných skladeb zůstalo skrytých pod tou silou elektrických kytar."
Potud se jim bezesporu daří; pakliže chtějí oškrábat nánosy agresivity a zaoblit pichlavé hrany punkových poděsů, jdou na to nejméně nevhodnou cestou. Jeden limit je ale z podstaty nepřekročitelný. Ať už zpracují klasické novovlné motivy jakkoliv, nikdy se jim nepodaří zastřít, že jsou pouze zručnými médii.
Ani fakt, že žijeme v době samplování, výpujček a sdílení, nezbaví jejich tvorbu automatického srovnávání s originály; a tíha kontextu je v jejich případě zásadní. Dekadentně vypadající sako ze sekáče může padnout jako ušité na míru, ale nikdy nebude úplně vaše.
Nouvelle Vague o tom ale nejenže ví; je jim jasné, že jediné, co se s tím dá dělat, je se s tím smířit. V určitém smyslu to lze chápat jako prozíravé konstatování: lepší hudba už tu beztak byla, tak si vystrojme retro večírek. V téže chvíli se ale stejné konstatování může jevit jako alibistická rezignace a banální cesta nejmenšího odporu.
Součástí kolektivního prožitku při sledování provazochodců je i sdílená potutelnost z balancování: co když se artistovi nezadaří a spadne? Je to možná stejný druh zvědavosti, který pomohl nahnat stovky lidí na Vltavskou. Nemusela to být zlomyslnost, ale prachobyčejná zvědavost na výsledek: stejně jako dokáže být cirkus lacině podbízivý, umí nabídnout i zajímavou podívanou - na první pohled lehce stravitelnou, přesto i výživnou.
Ať už je ale to s jejich prozíravostí, či rezignací jakkoliv, namísto toho vkládají energii do show samé. Nepouštějí se do zcela neprobádaných území a servírují publiku jeden hit za druhým. Nadeah dostojí pověsti a tančí mezi lidmi, Melanie hecuje dav k všelijakému zpívání a skandování - asi nejlépe jí to vyšlo při Too Drunk Too Fuck, kterou s ní sborově odeřval celý sál. „Nice to fuck you, Prague," rozesměje publikum na závěr.
Dokud si Nouvelle Vague udrží současnou formu, zvědavost budou dál probouzet kamkoliv jen přijedou. Ve výsledku to kapela na tenké hraně ubalancuje a nabízí nejméně nevhodné a nejméně nevkusné cirkusové číslo, aniž se tváří, že jde o něco víc. Což je nikoliv světoborné, ale minimálně sympatické.
Nouvelle Vague přivezli profesionálně odvedenou zábavu na úrovni. Prostou neočekávatelného přesahu, či dokonce nečekaného vytržení. Přivezli smíření s vlastními limity a v rámci toho nabídli to lepší, čeho lze v rámci konceptu cover verzí dosáhnout. Nic víc, ale ani nic míň. A nemyslím, že je to až tak málo.
Čtěte také:
Francouzky podruhé vezou postpunkové hity s cukrblíky
