Strážce plamene, nové album autorsko-producentské dvojice Petr Hapka a Michal Horáček, v lecčems navazuje na desku V penziónu svět. Rozeznává se, že štěstí je krásná věc, ale stáří, co chce dál, to není...
Od roku 1988, kdy vyšlo druhé průlomové album Hapky s Horáčkem, se změnili autoři i jejich písně. A přitom jsou formálně úplně stejné, jen se z putyky přesunuly do dobré restaurace. Tam všechno vypadá noblesněji, ale radost i zoufalství se pod křišťálovými lustry vyzpívává o dost hůře. A posluchač už nemá tak intenzivní zážitek ze syrové autorské výpovědi.
Pro tentokrát za to můžou hlavně Hapkovy melodie a pěvecký výraz Jany Kirschner, Jaromíra Nohavici a Hany Hegerové.
Nejlepší je Szidi Tobias s písní Na hotelu v Olomouci. Dává textu, ve kterém se vypráví o manželské dvojici, která znovu hledá sama sebe v milostné hře pod dekou, chladnokrevnou pravdivost. Neohlíží se na rytmus hudby, zajímají ji jen emoce - tohle je píseň, která bolí, a je nezpochybnitelným argumentem, proč má deska Strážce plamene smysl. A proč by takových písní na ní mělo být co nejvíc.
Dobrý je i neotesaný valašský zpěvák František Segrado, ale když jeho současný zpěv poměříme s účinkováním v kapele Veselá bída (album lidovek Nebozízek), pak tady jen načrtl své schopnosti.
V titulní skladbě Strážce plamene se vyzpívává do takových výšek, že má člověk strach, aby z té horské dráhy nespadnul, v závěrečné Hlavě kance Segrado síly naopak šetří. Přesto je ryzejší než "známá jména" na albu.
Haně Hegerové patří průměrný šanson Kdo by se díval nazpátek, Jaromír Nohavica nazpíval Neodolatelnou, která jako by vypadla z jeho repertoáru. Písničkář také spolu s Janou Kirschner album otevírá popovým duetem První noc v novém bytě; Kirschner sama pak poctivě odvádí práci ve dvou skladbách.
Daniel Landa, jehož zpěv se v technice Kirschner nemůže rovnat, v písních Díkůvzdání a Otevřete okno, aby duše mohla ven, předvádí dlouho neslyšenou jemnost a citlivost. Tobias, Segrado a Landa jsou jména, která na Strážci plamene vyčnívají.
V Česku podobný producentský tým, jako je Hapka s Horáčkem, nemáme. Chytře kolem sebe vytvářejí zdání exkluzivity: najímají si hudebníky, které by žádný kapelník neodmítnul: na Strážci plamene to jsou třeba kytarista Michal Pavlíček, bubeníci Miloš Dvořáček a Bady Zbořil, klavírista Petr Malásek, basista Guma Kulhánek, Robert Balzar na kontrabas, saxofonista Karel Růžička nebo akoredeonista Radek Pobořil.
Pro písně pak hledají konkrétní zpěváky, kteří poslouží jejich vyprávění - a na oplátku jim dají když ne hit, tak píseň, kterou se můžou chlubit. Model, který na minulé Citové investici nepřinesl nic nového, tady zažívá nenápadnou renesanci.
Petr Hapka dokazuje, že umí napsat emočně působivý a kompozičně rozmanitý song, ale nové harmonie už několik let nehledá. Tu slyšíme ozvěnu Vany plné fialek, jinde ohlas na hudbu z filmu Páni kluci, potřetí Dívám se, dívám nebo Kocour se schoulil na tvůj klín.
Michal Horáček, na posledních albech nakažený velikášstvím, kdy snad texty psal se slovníkem cizích slov, Biblí a knihou řeckých mýtů v ruce, se drží zkrátka. Samozřejmě na desce přelétne několik andělů, budeme si číst v knize osudu a zažijeme konfrontaci s paradoxy "vidoucí, ale neviděná, slyšící, ale neslyšená" - ovšem návrat k civilismu je patrný a jen k dobru věci.
Přesto se "ad fontes" v plné míře nekoná. Co to jde, Strážce plamene se brání rutině. Zároveň nikoho nechce podráždit. Jako kdyby Hapka s Horáčkem seděli u kavárenského stolu a strážili plamen svého majestátu. Je to škoda, protože každý ví, že dobrou píseň zvládnou s přehledem a nic si dokazovat nemusejí. V angažování neosvědčených zpěváků by proto mohli být daleko velkorysejší.
Petr Hapka & Michal Horáček: Strážce plamene. CD, 43 minut, v roce 2006 vydal Universal Music.
