Recenze - Zatímco ženy postupně přebírají vládu nad světem, nastal čas na surreálnou macho lekci. Na bzukot tvrdého neortodoxního blues, kde se testosteron hlásí o slovo dramaticky řídnoucími vlasy a víc než toužebně nasupeným vytím.
Pro tentokrát své chomáče chlupů prosycené pižmem přichází po nadrženém opičákovi představit rozparáděný vlk. Druhé album Grinderman vystavuje další, a znatelně zrychtovanější tvář chtíče stárnoucích mužů.
Grinderman 2 dokládá, že nejpotentnější a nejtrvanlivější věci tvoří lidé, kteří se urputně nevztahují k tomu, co se v populární hudbě děje právě teď. Ostatně takový byl Nick Cave vždycky. Už od dob The Birthday Party, ke kterým je Grinderman trochu scestně přirovnáván, jeho kapely zněly naprosto mimočasově.
Po více než třiceti letech na scéně Cave přesto netrpí vlčí mlhou. Jeho aktuální inkarnace vlkodlaka dává mladším kolegům třičtvrtěhodinovku, jak dělat blues v časech, kdy řečené nezávislé hudbě vévodí retro syntezátorového zvuku. I takoví White Stripes znějí ve srovnání s Grinderman 2 jako slušňácká skupina mediků.
Grinderman si zakládají na statutu kapely, kde má každý stejnou pozici, i proto je Caveův vokál oproti klasickým nahrávkám The Bad Seeds zanořen hlouběji do masy zvuku. Jim Sclavunos vráží do bicích zemětřesné tečky, „mandocaster" Warrena Ellise a Caveův ostentativně neškolený stratocaster skřípou a vřou v kavalkádách, které nestíhá pojmout ani připravený posluchač. Nejméně doceněný „Bad Seed" Martyn P. Casey stojí se svou žulovou basou coby opěrný bod. Všichni, už po léta zaměstnaní v The Bad Seeds, nabývají v Grindermanovi větší svobody.
Pro Cavea ale představuje album Grinderman 2 i laboratoř nových lyrických postupů. Na vzdory vypravěčskému modu, kde se dokonale zabydlel, rozhazuje v singlu Heathen Child surrealistické obrazy. Jeho „pohanské děcko" sedí ve vaně, vede souboj s podvědomím a psychotropní videoklip freudovský výklad nijak neusnadňuje. Sotva dospělé dívce se zjevují afričtí diktátoři i hinduističtí a řečtí bohové, pochopitelně nejčastěji v podání chlípné čtyřky.
Korektnost stranou. „Co ti tvůj manžel kdy dal? Oprah Winfreyovou na plazmové obrazovce a potěr imbecilů s odstávajícíma ušima a předkusem." spílá jeden z mnoha Caveových anti-hrdinů v písni Kitchenette. Kdesi v kuchyňce, kde se chystá sklátit zaměnitelné ženské tělo. K aspoň částečným uspokojením ale dochází výjimečně, třeba v lomozivém otvíráku Mickey Mouse And The Goodbye Man: „Sáli jsme ji a sáli, až jsme ji vysáli do sucha."
Unáhleným soudem by se obě alba Grinderman dala vnímat jako hudební odraz Caveova posledního románu Smrt Zajdy Munroa. Bezhlavý sex, nikdy ne úplně naplněná láska a tragikomická smrt ale byly vždycky jeho stěžejními tématy stejně - jako u bluesmanů z Delty. Grinderman 2 při příslušně empatickém příjímání nahání děs. Ocitáme se na pomezí hororového kýče a psychoterapeutického sezení, kdy z člověka vyskakuje jeden stín za druhým.
V Evil obrací klišé milostných zvolání ve svůj prospěch tak, jak se na pravdivé blues sluší: „Kdo potřebuje hvězdy? Ty jsi má hvězda!" - Zatímco zbytek tlupy hříme: „Je to zlo!" Pozvolný klokot a v Grindermanovi snad poprvé slyšené romatické housle v písni When My Baby Comes rozboří Warren Ellis minometným náletem zvukového teroristy; snad aby Cavea upomenul, že si tu nesáhne na piano a musí hrát na elektrickou kytaru.
Přesto: i kdyby se za ostatní vousáče a stratocastera schovával sebevíc, je Nick Cave ryzím frontmanem hodným studování. Zahodil svůj někdy příliš strojený baryton a definitivně si přiznal, že není bůhvíjaký zpěvák, což ho v jeho přirozenosti činí ještě svůdnějším. Grinderman ze své podstaty působí odlehčeněji než The Bad Seeds, kteří sice byli od počátku bohatí specifickým humorem, ale zároveň se jim nikdy úplně nepodařilo setřást nálepku temných morousů.
Grinderman se naštěstí nerozplývají ve slepé uličce postranního projektu, druhým albem potvrzují plnohodnotnou romantickou antitezi zažitého Caveova světa. Ironie a sžíravý lascivní humor nikdy nepřeváží nad nosností skladeb. Byť s totožnými členy, obě kapely se navzájem pošťuchují a poučují. The Bad Seeds kolem sebe sice vytvořili určité prima, přesto jejich zatím poslední album Dig, Lazarus, Dig!!! uvolněnou brusičskou poetikou skrz naskrz prosáklo.
Ať to zní sebevíc elitářsky, Grinderman řinčí zvlášť masivně z vinylové desky; jejich nabubřelost je tu beztak kladem. Kromě triček prodávají „brusičské" dámské kalhotky a booklet nechali vykreslit jedné z mnoha oddaných fanynek.
Proti jejich vlkodlakovi je Tom Jones vypelichaný tygr, kterého Grinderman užene k infarktu. Jestli je tohle mužská podoba menopauzy, pak už se nemůžu dočkat.
Grinderman: Grinderman 2. CD, 41 minut. Vydala firma EMI, 2010.
