Něžný řev digitálních šelem. Nové album hudebníka Aid Kida je událost

Ondřej Horák Ondřej Horák
23. 4. 2021 16:55
Třetí album pražského producenta, který si říká Aid Kid, aspiruje na jednu z hudebních událostí roku, a to nejen v žánru elektronické hudby. Deska nazvaná Collection je zvukově dokonalá a plná řevu digitálních šelem, snivé taneční hudby i samplování v duchu Marcela Duchampa.
Kontakt s lidmi mi chybí, tak si ho v rámci některých tracků možná připomínám, říká Ondřej Mikula alias Aid Kid.
Kontakt s lidmi mi chybí, tak si ho v rámci některých tracků možná připomínám, říká Ondřej Mikula alias Aid Kid. | Foto: Jakub Plíhal

"Kdybych použil terminologii country, je to vlastně písnička o přátelství," usmívá se Aid Kid nad elektronickou skladbou 4082 se zvonivým beatem a vokální smyčkou, která se neustále vrací coby připomínka něčeho povědomého.

Melancholický kus pochází z aktuálního alba Collection, které osciluje od tvrdých klubových skladeb ke snivému ambientu. Píseň o přátelství patří k těm něžnějším.

V Aid Kidově hudbě vokály fungují pouze jako jedna z barev. Útržky textů často nelze rozšifrovat a skutečné příběhy za písněmi zná jen autor. "Byl druhý, třetí měsíc lockdownu. Člověk vůbec nevěděl, na čem je a jak dlouho to bude ještě trvat. Tehdy jsem pocítil, že mi chybí kamarádi," popisuje náladu, v níž vznikala skladba pojmenovaná podle kódu zvonku od bytu na pražské Letné. Ten Aid Kid navštěvoval v době, kdy byla taková činnost ještě běžná.

V rané fázi pandemie trochu paradoxně vznikl i nejdivočejší kus alba, singl Four Track Recorder. Začíná jako demolice brutalistního věžáku řízená baletkou, před půlkou se zlomí v breakbeatovou elegii.

Snažil jsem se nic neříct

"Já mám klubový život rád, i když před lety jsem asi chodíval víc. Kontakt s lidmi mi ale chybí, tak si ho v rámci některých tracků možná připomínám," přemýšlí Aid Kid nad otázkou, jak se píšou taneční písně v době, kdy jsou kluby už přes rok zavřené. Klubovou nostalgii však naladil intuitivně: "Občas začnu skládat s cílem napsat track s konkrétním pocitem. Většinou se to ale stane tak nějak samo."

Aktuální nahrávka není poctou prázdným parketům a stejně tak ji nelze označit za postpandemickou. Vedle nových písní obsahuje i ty, které Aid Kid začal vrstvit už před čtyřmi lety. "Stejně tak jsou tam věci, které vznikly na jeden zátah. 118ms je čistá improvizace, která vznikla ve čtyři ráno z potřeby něco dělat," přibližuje další track, jehož zrod popisuje jako čistý automatismus.

"Ty skladby spolu moc nekomunikují, takže jsem se nesnažil názvem něco říct. Spíš jsem se snažil nic neříct," přemýšlí. Jediným pojítkem tak může být čas na dokončení rozpracovaných nápadů, kterého teď má - jindy vytížený - pražský producent víc.

Klip k Aid Kidově singlu Four Track Recorder natočila Johana Střížková. | Video: Addict Sound

"Během klubové sezony hraju dva, tři, čtyři koncerty týdně a času pak moc nezbude. Hrajeme sice jen hodinu, ale člověk se musí nějak dopravit do klubu," popisuje svůj předpandemický koncertní rozpis, který kromě sólového projektu Aid Kid zahrnuje také vystoupení s kapelami Zvíře jménem podzim nebo Kittchen, oběma spojenými s osobou hudebníka Jakuba Königa.

Velkou část loňského roku pak Aid Kid věnoval práci na albu Řeka, za nějž je Lenka Dusilová momentálně nominovaná na čtyři ceny Anděl. Původně měl jen programovat elektronické prvky a ruchy, nakonec se stal jedním z producentů. "S Lenkou, Petrem Ostrouchovem a Milanem Cimfem jsme si sedli a o většině rozhodovali společně," pochvaluje si práci v unhošťském studiu Sono, které popisuje jako hřiště na špičkové úrovni.

Mejdan z pokojíčku

Sedmadvacetiletý Aid Kid, vlastním jménem Ondřej Mikula, vydal debutovou desku v roce 2015. Odborná porota cen Vinyla ho tehdy označila za objev roku, zaujal také v soutěžích Startér a Czeching, jimiž veřejnoprávní stanice Radio Wave propaguje mladou českou hudbu v zahraničí.

Elektronické hudbě se v Česku málokdo věnuje s takovým zanícením, Aid Kid navíc pracuje systematicky a nejraději v konceptech.

Jeho studio vypadá jako z ročenky "bedroom producers", mladé generace takzvaných ložnicových producentů, jimž rozvázal ruce technologický vývoj. K tvorbě už nepotřebují studia s vyladěnou akustikou ani drahé nástroje, stačí lepší notebook a software, který se do začátku dá sehnat i zdarma. Symbolem demokratizace hudby se stal program GarageBand coby běžná součást všech zařízení značky Apple. Aid Kid nicméně pracuje v konkurenčním Abletonu.

Aid Kid.
Aid Kid. | Foto: Jakub Plíhal

Mladí hudební dobrodruzi se rychle etablovali v nejvyšších patrech hitparád, například v dětském pokojíčku Finnease O’Connella vznikaly globální hity jeho sestry Billie Eilish. Jejich písně zafungovaly i díky intimitě a bezprostřednosti hudby psané na koleni.

Aid Kid se však snaží vyždímat emoce ze zvuků, které vycházejí z chladných strojů. A víc než hitparády ho fascinují galerie nebo kluby s progresivní dramaturgií.

V rohu pokoje podkrovního bytu na Žižkově stojí notebook obestřený kabely, ocelovými krabičkami a reproduktory. Naproti stolu je patro s postelí a pod ním pohovka, z níž celou situaci obhlíží fenka Kesi. "Jsou jí čtyři, ale možná i pět," říká Aid Kid a během rozhovoru poctivě drbe.

"Postupně jsem došel k poznání, že mě baví efekty s duší," vysvětluje, že mu už dávno nestačí jen počítačové programy, a svůj vztah k technice označuje za lehce obsesivní. "Každý den se tak dvakrát podívám na bazary, jestli tam není něco důležitého. Softwarový i hardwarový svět studuju do detailů a snažím se zjistit, která cesta je nejlepší."

Duše chladných strojů

Jeho v současnosti nejoblíbenější hračka se jmenuje Fairfield Circuitry Shallow Water. Jedná se o jednoduchou hliníkovou krabičku s jedním vypínačem a šesti knoflíky, která simuluje zvuk páskového magnetofonu, zvuk ale "rozehřívá" na základě matematických modelů nepravděpodobnosti. "Je pak krásně teplounký. Jako by člověk ten signál prohnal starou analogovou páskou, ale je to ještě o něco lepší," popisuje. Přístroj je určený primárně pro kytaru, lze do něj ale zapojit prakticky cokoliv.

Producenti po celém světě používají několik nejrozšířenějších softwarových studií, do nichž si stahují identická přednastavení zvuku i efekty. I proto zní velká část hudební produkce stejně.

Podle Aid Kida je klíčem k nezaměnitelnosti takzvaná nonlinearita. "Aby člověk tuhle strojovost odstranil, musí používat nástroje, které žijí vlastním  životem. Krabičky se vyrábí sériově, ve výsledku ale každý kus hraje pokaždé jinak. A pokud v nastavení hledáme co nejvíc proměnných, najdeme i unikátní zvuk," přibližuje zvukovou alchymii. Některé stroje pro jejich jednoduchost ovládne během hodiny, s jinými se sžívá i roky.

Střet organického a digitálního světa je patrný hned zkraje nového alba, kde v úvodním tracku The Easiest hostuje virtuální bytost Nivva. Za počítačovým avatarem se skrývá anonymní zpěvačka a 3D grafička, jejíž hlas podkresluje minimalistická hudba právě od Aid Kida, občas přispěje také Jakub König.

Hned na začátku alba tedy Aid Kid zremixoval sám sebe. "Hraju noty, které vybírají kousky jejího zpěvu. Náhodně, ale v odpovídajícím tónu," vysvětluje technologický postup zvýrazňující fyzickou nepřítomnost zpěvačky. Její hlas písní problikává díky samplování, což je další z výrazných motivů alba.

Aid Kid.
Aid Kid. | Foto: Jakub Plíhal

Prastará technika založená na rytmické recyklaci úryvků starších nahrávek je spojena především se zrodem hip hopu začátkem 80. let minulého století. Ve třetím miléniu se ale kvůli urputnému vymáhání autorských práv používá výrazně méně.

Aid Kid o samplování nicméně přemýšlí v perspektivách konceptuálního umění. "Spousta lidí si řekne, že prostě jen použiješ kus cizí písničky a je to vlastně krádež. Jenže například album Discovery od Daft Punk jsou v podstatě jen cizí písničky, do kterých přidali kopák. A přesto to všichni přijali jako jejich dílo," připomíná album francouzské dvojice z roku 2001.

Neřeší, zda je lepší originál, nebo interpretace, fascinuje ho gesto, které přirovnává k apropriaci, což je myšlenka, s níž pracoval konceptuální umělec Marcel Duchamp, když v roce 1917 převrátil porcelánový pisoár a vystavil ho pod názvem Fontána.

Veskrze digitální hnus

"Když jsem před dvěma lety dělal velkou instalaci v pražské Sportovní hale v rámci Pražského Quadriennale, bavil jsem se o muzice s jedním z amerických techniků a on mi dal složku plnou a capella zpěvů. Po jejich původu se radši neptám," vysvětluje Aid Kid, jak se dostal k vokálním stopám starého funky, které ho navedly k prvním experimentům.

Jeho postup se přitom od tradičního samplování značně liší - během něj se pečlivě vybrané vinylové desky čistí a rituálně pokládají na gramofon, odkud je kýžená sekvence co nejčistší cestou převedena do sampleru. "Tohle jsou špinavé a často nekvalitní empétrojky, veskrze digitální hnus," přibližuje svou sbírku Aid Kid.

Kvalitu komprimovaným záznamům částečně vrací specializovaným softwarem, při práci ale zvuky špiní běžně a rád.

Samplovat začal i mimo studio a při různých příležitostech. "Když poslouchám Radio 1 a zaslechnu například pěkný izolovaný kousek bicích, podívám se na webu, co to hraje, a napíšu si to do sešitu." Ten pak otvírá, když se při skládání dostane do slepé uličky.

Během samplování náhodných a hezkých zvuků v Aid Kidovi ale začala sílit potřeba recyklovat umělce, k nimž má vztah. Kdesi v závěru extatické skladby T. U., která zní, jako by nikdy neskončily zlaté roky manchesterské taneční horečky, je tak kupříkladu zašifrován hlas Marie Rottrové.

Aid Kidův singl 4082 z nové desky Collection. | Video: Addict Sound

Radiohead u táboráku

Pseudonym si vymyslel jako přesmyčku názvu alba Kid A, kterým se britská kapela Radiohead v roce 2000 rozloučila s kytarovým zvukem i tradiční písňovou strukturou. Proto nepřekvapí, že jedním ze samplů na novince je útržek bicích těchto bolestínů.

"Já jsem těžký Radiohead fanatik," konstatuje hrdě Aid Kid. První alba Radiohead mu dávkoval otec, čtvrté mu změnilo život. "Ze začátku se mi vůbec nelíbilo, nakonec to byl totální zlom. Bylo mi 13 nebo 14 a začal jsem se pídit, co je to elektronický zvuk a jak vzniká."

Někdy v té době dostal k narozeninám kytaru a coby skaut se rozhodl šířit evangelium experimentální hudby k táborovým ohňům. "Moji hudební hrdinové byli vedoucí, kteří drtili kytary u táboráku. A já jsem chtěl k ohni infiltrovat tuhle muziku. Když všichni odešli a zůstalo jen pár nás fanoušků, hráli jsme si Creep a podobné skladby," připomíná raný hit Radiohead z roku 1992.

Coby zpěvák, kytarista nebo hráč na basu následně prošel kapelami Daydream Nation a Divided, založil také elektronické duo Dignity Dope. Nakonec ale dospěl do bodu, kdy si řekl, že všechno zastane sám. K tomu rozhodnutí ho nasměrovalo i setkání s americkým producentem Seanem Moodym, který spolupracoval například s Fatboy Slimem a před lety na chvíli zakotvil v Praze.

Aid Kid.
Aid Kid. | Foto: Jakub Plíhal

"Učil mamku anglicky, načež jsme se domluvili, že k němu budu chodit na kytaru. Ve výsledku mi ale řekl, že akordy na kytaru mě naučí každej druhej, a ukázal mi, že v počítači si můžeš postavit kapelu a nahrát celou písničku. Díky němu jsem se dozvěděl, jak tenhle svět funguje," vzpomíná.

Na kytarovou hudbu však nezanevřel. V prvních pokusech o zvuk Aid Kid navazoval na valivost žánru shoegaze z přelomu 80. a 90. let a kapel jako My Bloody Valentine, Cocteau Twins či Ride. Tuto inspiraci nezapřel ani Aid Kidův debut a na výrazných zvukových plochách částečně stojí také předloňské, víceméně ambientní album Cinematographer’s Journal. Vzniklo jako intuitivní soundtrack k snímku Jaroslav Kučera Deník, který je sestříhaný z osobních záběrů a experimentů slavného kameramana československé nové vlny.

Nevyužitý prostor

Aid Kid je samouk, který na melodie "vždy šel podle ucha". O hudbě se učil přemýšlet během studií v ateliéru Time-based Media na Fakultě umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. "Spoustu věcí mám precizně promyšlených, hodně jich ale nechávám záměrně žít vlastním životem. A všechna tahle rozhodnutí pramení z přemýšlení, které se dá naučit na umělecké vysoké škole," shrnuje odkaz studia, které ale kvůli pracovnímu vytížení nedokončil.

Jeho produkce svádí k obraznosti a na festivalech typu pražského Lunchmeatu ji zpravidla doprovází vizuály Pavla Karafiáta. Spíš než v obrazech ale Aid Kid hudbu vnímá v prostoru. Před pěti lety si na stáži v německém Karlsruhe osahal unikátní systém 4DSound, který pomocí soustavy reproduktorů dokáže nasměrovat zvuk do prostoru s přesností na desítky centimetrů. "Přesně víš, jestli je tady nebo tady, jestli je takovej nebo takovej," máchá rukama ve vzduchu, jako by měřil ulovené kapry.

Aid Kid.
Aid Kid. | Foto: Jakub Plíhal

Ta zkušenost ho paradoxně připravila o nadšení z podobných projektů - vedle nejdokonalejšího sound systému mu všechny ostatní přijdou jako demoverze. Přesto zážitek znatelně ovlivnil jeho tvorbu. Collection je oproti debutu výrazně dynamickým albem, které poučeně pracuje s prostorem i tichem.

Před pěti lety se Aid Kid svěřil týdeníku Respekt, že jeho snem je dostat hudbu do galerií. To se mu už povedlo, naposledy loni v září, kdy s výtvarnicí Johanou Střížkovou uspořádal výstavu Šeptej. V žižkovské galerii Nevan Contempo tehdy vznikl také aktuální klip k Four Track Recorderu.

"Sehnali jsme spoustu vyřazených sluchátek, například z filmových festivalů, kde se používají při překladech. Hrály v nich audiozprávy, které jsme vytahali z našich telefonů," popisuje zhmotnění své představy o spojení zvuku s takzvanou trash estetikou.

Obal alba Collection.
Obal alba Collection. | Foto: Addict Sound

Pro své nahrávky používá binaurální efekty, které umožňují polohovat zvuky dolu, nahoru nebo za hlavu, prostorovost vidí jako nevyužitou dimenzi hudby. "Doufám, že s vývojem technologií bude brzy běžné instalovat domácí vícekanálové systémy. Můj sen je vydávat prostorová alba, například 5.1. Domácí kino má doma už hodně lidí a takhle by jim to hrálo ze všech stran tak, jak chci."

Zatím se s Collection alespoň zapojil do projektu Trick the Ear, který propojuje hudbu s virtuální realitou. Na webu je celé album k dispozici ve formátu VR. Posluchač si může polohovat některé zvuky a částečně si tak vytvořit vlastní mix.

Díky zakázkám na zvukové instalace má možnost přemýšlet o tichu a zvukové ekologii. "Člověk je od přírody zvyklý na ticho a hlasitější zvuky, například řev tygra, v něm vyvolávají pocit nebezpečí. Když procházíme městem, tygr řve neustále, proto jsme ve stresu," vysvětluje, jak uvažuje o hudbě ve foyer, výtazích nebo supermarketech. V sólové tvorbě ale nechává zvukovou ekologii stranou, na Collection řvou šelmy běžně. "Já mám agresivní a ostré zvuky rád a rád je používám. Ticho je po nich silnější," dodává Aid Kid.

Album

Aid Kid: Collection
Addict Sound 2021

 

Právě se děje

Další zprávy