"Long time no see! Dlouho jsme se neviděli!" kynul frontman Blixa Bargeld publiku, které u nás kapelu naživo sleduje od počátku 90. let minulého století. Právě to, jak z mladých, anarchistických a antisystémových let zestárli ke zklidněnému, místy sarkastickému filozofování, je na nich nejzajímavější sledovat.
Poprvé měli vystoupit v Plzni na Lochotíně na speciálním "mírovém" koncertě v roce 1987, kde se v jediném programu ocitli Einstürzende Neubauten, punkoví Die Toten Hosen a Michal David. Déšť kelímků a odpadků, jímž punkové publikum konfrontovalo zástupce oficiálního socialistického popu, však akci rozložil. Po policejním zásahu byli Bargeld a spol., protestující za scénou, odvezeni na hranice, aniž stačili zahrát.
U nás jsme tak nezažili první, nejsyrovější dekádu kapely, kterou porodil ostrůvek Západu uprostřed Německé demokratické republiky, přeludný městský stát Západní Berlín. Bargeld s kolegy přinášeli na scénu dálniční svodidla a industriální odpad. V londýnském Institutu současného umění (ICA) se chtěli provrtat podlahou do královských katakomb, jindy se jeden z hudebníků v ráži sekl do nohy svým nástrojem - motorovou pilou.
Všechna ta "industrie" měla v tehdejším světě jinou roli než dnes: počítače teprve začínaly hrát klíčovou roli, ovšem svět poválečné výstavby už se drolil. Proto "hroutící se novostavby" v názvu skupiny. Surovost prostředků i syrovost zvuku byly výbornou antitezí ke světu byznysově bezpečného popu a rocku velkých firem. Zároveň bylo zřejmé, že všechno fyzické a řvavé se tu proplétá s velmi důstojným a vzdělaným uvažováním o dnešním světě.
Připomeňme, že Blixa Bargeld žil 20 let dvojí hudební život: po boku zpěváka Nicka Cavea bouřil a kvílel v jeho kapele The Bad Seeds na kytaru až do roku 2003. Einstürzende Neubauten vedle toho pěstoval jako mužstvo zásadně avantgardnější, i když v 90. letech zvuk zklidnili a prostoupili svébytnými šansony i baladami. Jako klipové vzpomínky z té doby zůstávají skladby Stella Maris nebo The Garden. Blixa, další člen sestavy Alexander Hacke a spoluhráči ale nikdy nebyli salonní: jak i na úterním pražském koncertu ukázaly pomalé pasáže, smyslnost Neubauteny neopustila.
Mohlo by se zdát, že všechno zásadní, přinejmenším hudebně, stvořili do alba Silence Is Sexy z roku 2000. Ale bylo by to málo spravedlivé k jejich posledním dvěma deskám, z nichž velmi plodně čerpal pražský koncert.
"Zemřeli jsme, nebo ne?" ptá se Bargeld v How Did I Die z výtečné nahrávky Lament, monotematicky věnované první světové válce. Na konci opakuje "we didn’t die", nezemřeli jsme, a dnes je to zřejmý odkaz na znovushledání po pandemii. Ale zároveň žádný radostný triumf: píseň mluví o tom, že silná zkušenost způsobuje rozdíl. Nevypustili jsme duši, ale proměnilo nás to, "nový vítr, nové písně". Koneckonců Bargeld, který před časem v Římě spadl z pódia v labutím kostýmu a la Marlene Dietrichová, prožil uplynulá léta v řadě karantén po oslabení nemocí. Je pěkné sledovat ho zase ve formě: v černém obleku, s vestou a brýlemi, ve stylizaci německého myslitele, kterého zplodila společnost, ale dnes už ho zastihneme spíš ve slonovinové věži.
Od úvodní kompozice Wedding bylo zřejmé, že sestava chce dát satisfakci nejnovější, předloňské desce Alles In Allem. Celou ji věnovali Berlínu, což je provokativní, anebo přinejmenším překvapivé. Vždyť Blixa i druzí opakovaně mluvili o této vazbě Neubautenů jako o zestárlém klišé, stali se světoobčany, sám frontman žil nějaký čas v Hongkongu. Ale 40. výročí vzniku kapely se stalo dobrou příležitostí k revizi. A stejně tak ubíhající léta přinesla odstup, s "mýtem" o západoberlínské kapele už nikdo nepotřebuje bojovat.
Nakonec zaznělo všech deset skladeb z "berlínského" alba. Industriální rockovou mašinérii hudebníci pouštějí ze řetězu vždy jen na chvíli, viz Zivilisatorisches Missgeschick (Civilizační neštěstí), kde Blixa mluví možná o kapele, možná o Evropě: "My už tu nějaký čas nebydlíme, my už tu nejsme, jen tu po nás zbyly nějaké věci…"
Grazer Damm je vzpomínkou na ulici "mezi skládkou a dálnicí", kde Blixa, ještě jako malý Christian Emmerich, vyrůstal; text cituje jeho přímou vzpomínku, jak někdo v sousedství páchal sebevraždu pomocí plynového sporáku a vyhodil při tom do povětří domovní fasádu. Song Am Landwehrkanal má společenštější konotace: evokuje klid vodního toku "hlubokého tak na jednoho člověka", v němž skončilo tělo popravené Rosy Luxemburgové.
Bargeld může mít občas patetická a sebestředná gesta, ale jeho nápady zůstávají životaschopné a velmi přirozeně vetkané do formy experimentálních písní. Nová hudba je většinou volnějších temp: proto byl koncert občas těžší na soustředění. Publikum, generačně krásně rozprostřené od dvacátníků po šedesátníky, se rádo chytalo starších osvědčených kusů Nagorny Karabach nebo Sabrina.
Kombinace třaskavých plechů a pevné baskytary Alexandra Hackeho má svůj půvab, ale vcelku se v kapele hudebně naživo nic čerstvého neděje. Snad se po pandemické pauze potřebuje sžít. Scénu v jednu chvíli zpestřil plastový barel, pěknou barvu zvuku mělo "kutilské" sólo skrze broušení kovu. "Poprvé od roku 1987", jak pravil Bargeld, také vytáhli na pódium nákupní vozík a něžně na něj břinkali. Mohlo nás napadnout, že zatímco mnohý industriální "hardware" je už starožitností, nákupní vozíky mají v naší společnosti pořád tutéž úlohu jako před čtyřmi dekádami.
Pokud si někdo chtěl ujasnit setlist koncertu od začátku do konce, mohl to provést praktickým způsobem. Obratem po skončení byl na místě ke koupi záznam vystoupení, což je služba, kterou skupina už delší čas pěstuje jako jeden ze znaků své vydavatelské nezávislosti.
Koncert
Einstürzende Neubauten
(Pořádala agentura 10:15 Entertainment)
Forum Karlín, Praha, 31. května.
