Nekrolog: Odešel Jan Vodňanský. Maršálové, králíci a malý bobr pochodují dál

Pavel Klusák Pavel Klusák
11. 3. 2021 13:30
Jan Vodňanský za sebou nechává písňové a básnické dílo, jehož jádro spočívá ve spolupráci s Petrem Skoumalem. Zčásti zlidovělo, zčásti založilo nový typ intelektuálního kabaretu: a mezi těmi kategoriemi se vlastně nedá najít hranice.

Groteskní, poetická i vnitřně rafinovaná pásma písní a básní Jana Vodňanského, který po dvou dnech hospitalizace s nemocí covid-19 zemřel ve věku 79 let, a skladatele Petra Skoumala vzešla z tvůrčí atmosféry 60. let minulého století. Skutečně rezonovat začala od května 1969, kdy měl premiéru jejich program S úsměvem idiota na prknech pražského Činoherního klubu, kam je přizval režisér Jan Kačer.

Pár písní (třeba Pověz, miláčku s Táňou Fischerovou) stihlo vyjít na desce, na kterou už však cenzura nepustila písně Jak mi dupou králíci a Maršálové. Bylo nesnadné říci, čím přesně by měl být romantický valčík o vojácích na plese podvratný - ale tehdejší moc v něm správně cítila chytrý výsměch. Stejně jako v králících, které Skoumal nechal pochodovat na "pokrokové" oficiální melodie.

Pro Vodňanského a Skoumala se otevřela dekáda, kdy je stíhalo čím dál víc zákazů vystupování. Když mohli výjimečně napsat písně pro celý filmový muzikál Přijela k nám pouť z roku 1973, dopadlo to při jejich citu pro "dětské a zároveň dospělé" krásně. Zároveň to byla doba, kdy publikum na polooficiálních vstoupeních skutečně právem mohlo jásat nad skvělou tvorbou, vysoko nad laťkou pouhé rezistence vůči totalitě.

Vodňanský ještě stihl zaletět do USA za Jiřím Voskovcem, který mu svým vřelým přijetím stvrdil, že tohle klaunství a básnění má cenu. Pak básník a zpěvák podepsal Chartu 77, zákazů přibylo a publikovat mohl leda tak útlé svazky dětských říkanek.

Očekávání zániku

V roce 1981 se s Petrem Skoumalem dohodli na "rozpadu dvojice". Pozitivní Vodňanský, který i ze své vojny u tankistů vytěžil inspiraci na léta dopředu, postavil na plánovaném rozchodu poslední společný pořad (dvojici tu doplnil Přemysl Rut): očekávat vlastní zánik tak zábavně a přemýšlivě, to jen tak někdo neuměl.

V dalších letech Vodňanský bez Petra Skoumala ztratil nejen víceméně geniálního melodika, ale také cenného dramaturga. Pro "chrliče" Vodňanského, který si sám říkal "chodící papiňák", byl Skoumal korektivem. Z hald jeho poznámek a desítek slok vybíral to nejlepší. V pozdější fázi koneckonců autorství hudby a textů podepisovali dohromady.

Vodňanského a Skoumalovo Jak mi dupou králíci, natočeno v pražském Junior klubu na Chmelnici, říjen 1989. Foto: ČTK | Video: Supraphon

"Životní setkání s Petrem beru jako dar," řekl Vodňanský při natáčení dokumentu České televize Vodňanský a Skoumal: Všechno je proměnlivé, který vloni natočil Marek Najbrt dle scénáře autora tohoto textu.

Patří ke klasickým paradoxům, že to nejúspěšnější dvojice vyslala do světa deset let po svém rozpadu. Písnička Když jde malý bobr spát se objevila na Skoumalově albu Kdyby prase mělo křídla z roku 1991 a zná ji dnes už několik generací dětí. Patřila také k vrcholům spontánně interaktivního představení pražského Divadla v Dlouhé, kde herci i děti společně bláznili na Skoumalovy písničky celých sedmnáct roků (1996 až 2013).

V době nové svobody se Vodňanský & Skoumal občas sešli u "reunionu" Idiota obohaceného o leccos nového, především profesionálnímu skladateli Skoumalovi se ale ke starým časům nechtělo vracet často. Editorce Nadě Dvorské vděčíme za pozorně sesbírané nahrávky, vydané v řadě titulů u Supraphonu. I "pozdní Vodňanský" však má nenápadné, moc pěkné polohy: viz předloňské album Zvu tě na poušť Karakum.

Jan Vodňanský v roce 2012.
Jan Vodňanský v roce 2012. | Foto: Libor Fojtík

Inspirativní binec

Promovaný inženýr Vodňanský měl na vizitce pod jménem napsáno "showman". Šoumenská chuť zářit s lehkou egomanií u mikrofonu, zpívat s názornými gesty a líčit u tabule třeba freudovský výklad Rusalky, to byl jeden pól šťastně paradoxní dvojice: stoický Skoumal, který vyrostl v Londýně na suchém anglickém humoru, to doplňoval minimalistickými reakcemi.

Skladateli jistě vyhovoval skvělý originální rys Vodňanského textů: používal těsně vedle sebe styl popových šlágrů, romantické červené knihovny, reklamy, dobové propagandy, armádní slang, citáty z Beatles i Babičky. Smích na základě zjištění, že dnešní svět mluví mnoha dílčími kódy a dohromady vzniká inspirativní binec, to je evidentní znak postmoderny. Vodňanský & Skoumal ji u nás vycítili jako jedni z prvních.

Jan Vodňanský v roce 2012.
Jan Vodňanský v roce 2012. | Foto: Libor Fojtík

Za poznámku stojí, že svéráznou dvojici na řadě kreseb a "péefek" nakreslil její kamarád Vladimír Jiránek jako dva králíky: vznikl tak předobraz slavných Králíků z klobouku, Boba a Bobka. Dvojverší jako "Freude, Freude, Freude / Vždycky na tě dojde" nebo "Jde poručík z kasáren / Hlavu plnou prasáren" zlidověla a leckdo dnes už ani neví, kdo je napsal.

Zároveň Jan Vodňanský s chutí vytvářel delší, meandrické písně, v nichž figurovaly mluvené odbočky, litanie reklamních sloganů a vůbec bystře potrhlé odchylky od pravidelnosti (Aristokrat nebo Orientální špión). V některých textech byl hlubší a melancholický (Ukolébavka pro hysterku), jindy dokázal reflektovat padesátá léta a osmašedesátý (Nepomáhejte roztáčet mlýny, Už kočovníci táhnou pokojem).

Zajímal se o řadu oborů, většinou jaksi dostředivě ke svému psaní. Nezdráhal se žít, jako by hrál hru: na návštěvu za synem přišel v masce Fantomase, rodinného plyšového opičáka fotil před světovými turistickými atrakcemi.

Měl velké štěstí na obě manželky. Ta první, psycholožka Jitka Vodňanská, ho brala na setkání psychologů a terapeutů: on, který na filozofické fakultě ještě zastihl profesora Jana Patočku, se vždy rád dovzdělával a v jeho tvorbě se to odrazilo. Po letech, vedle své druhé ženy, měl pak s hlavou věčně plnou vlastních témat dostatek cenného pevného zázemí, aby douspořádal rozsáhlé dílo.

Být s Vodňanským znamenalo bavit se, ale také čelit výzvě uvažovat hned a pohotově. Dokázal neúnavně a nadšeně vyprávět o minulých časech, také se ale sytil přítomností a hrou spočívající ve svobodné, rychlé reakci.

Někdo snad může mít pocit, že ve svobodných časech toho vydal knižně ažaž. Jsou tu však nenápadně rozeseté vynikající tituly, které čekají na docenění: poetické, místy až surreálné krátké prózy Konečně rozumné slovo (1991), paměti Zpívající memoáry aneb Když archiv zakuká (1992) či jeho překvapivé vysokoškolské přednášky Radost z inteligence (2003).

V té magické směsi infantilního a sofistikovaného, groteskního a melancholického, se prostě skrývá kouzlo, díky němuž Jan Vodňanský - se Skoumalem i bez něj - vnesl radost do životů nesmírné spousty lidí.

Pár Vodňanského písní jako Pověz, miláčku s Táňou Fischerovou stihlo vyjít na desce. | Video: archiv ČT
 

Právě se děje

Další zprávy