Zemřel Hugh Masekela, jihoafrický jazzový trumpetista, aktivista vzdorující apartheidu a nesmírně expresivní muž. Dosvědčí každý, kdo ho kdy viděl hrát třeba píseň Stimela o vlacích, jež z celé Afriky sváží černochy do zlatých dolů v Johannesburgu, aby "hluboko v břichu země kopali, vrtali a hledali ten nepolapitelný, mocný blyštivý drahokam".
Masekela to vyprávěl, zpíval, hrál na trubku, a když píseň zrychlila, ústy začal napodobovat chrčení rozjíždějícího se vlaku. Drkotal zuby, houkal jako lokomotiva. Někdy na pódiu tak až rituálně tančil.
Nyní Hugh Masekela odešel ve věku osmasedmdesáti let. Posledních deset roků strávil bojem s rakovinou prostaty, právě v tomto období také účinkoval na ostravských Colours i pražském festivalu Struny podzimu. "Baobab padl, národ ztratil jedinečného muzikanta," tweetoval dnes jihoafrický ministr kultury.
Vzpomínky na Masekelu budou dvojího druhu. V jazzových encyklopediích zůstane zapsán jako šikovný trumpetista a hráč na křídlovku, jenž kombinoval evropské harmonie s africkými polyrytmy, spojoval americký swing a bebop s lidovými písněmi nebo misionářskými gospely.
Dle názvu segregovaných černošských čtvrtí se tomu svého času říkalo "township jazz" a odborníci na etnickou hudbu dovedou poutavě vyprávět, jaké důsledky to mělo pro vývoj moderního jazzu v Africe.
Masekela se však vyjadřoval mnoha žánry i jazyky, z nichž jednomu dobře porozuměl také Západ: když muž, na desítky let vyhnaný do exilu, zpívá o vzdoru vůči režimu. O potřebě svrhnout establishment, napravit strašné životní i pracovní podmínky utlačovaných.
K této roli Masekelu předurčil apartheid, tedy segregační zákony, které v Jihoafrické republice platily v letech 1948 až 1991. Poznamenaly celý jeho život a na desítky let jej vyhnaly do exilu, kde pak pro boj za svobodu nadchl herce Marlona Branda nebo zpěváka Harryho Belafonteho.
Masekela byl odmalička zvyklý na segregované školy, autobusy či lavičky. Na univerzitu nesměl kvůli školskému zákonu, jenž jihoafrickým černochům přisuzoval ruční práci pro bílé otrokáře.
Mladík vyrůstal v townshipu bez pouličního osvětlení i kanalizace. Z prvních návštěv Johannesburgu pamatoval, jak po setmění utahaní černoši vycházeli s košťaty a do noci cídili ulice hlavního města, až se "žulové dlažební kostky leskly při měsíčku".
Hudební nástroj si Masekela vybral až romanticky, dle poválečného amerického filmu Mladík s trumpetou, v němž na plátně vystupoval Kirk Douglas a zvukovou stopu natočil trumpetista Harry James.
Masekela se rychle učil, vstřebával zkušenosti ze školních i kostelních kapel, měl talent. Koncem padesátých let s klavíristou Abdullahem Ibrahimem, později též celosvětově proslulým, založili patrně první moderní africkou jazzovou skupinu Jazz Epistles.
Hrála výhradně autorský repertoár, měla relativně sofistikovaná aranžmá, věnovala se baladám i taneční skladbám. Koncerty prý mívala tak beznadějně vyprodané, až lidé sedávali i na kraji pódia. "Běloši nám podráželi sebevědomí, říkali, že nejsme dost šikovní, dost chytří, rychlí. Člověka to nutilo dát ze sebe vše," vysvětloval Masekela.
Pak ale přišel takzvaný masakr v Sharpeville, přístavním městě, kde policie roku 1960 zastřelila téměř sedmdesát neozbrojených černochů. Zpřísnily se zákony, aby do budoucna zamezily srocování davů. Už nešlo pořádat koncerty, cenzoři se začali zaměřovat také na jazz, "hudbu potenciálně podvratnou".
Několik jeho spoluhráčů se ocitlo za mřížemi, až trumpetista nakonec zvolil emigraci. Studoval v Londýně, zakotvil v New Yorku. Do Evropy nechtěl. "Kdybyste kolonialisty viděli dělat, co já, chtělo by se vám do jejich zemí?" ptal se později.
V dobových rozhovorech si Ameriku nemohl vynachválit. Zejména po úspěchu afroamerického hnutí za občanská práva zdůrazňoval, jak je pro člověka z jeho poměrů mimořádné vidět černochy svobodně se vyjadřovat o společnosti či prezidentovi, studovat, hrát hudbu dle libosti.
S tou svou Masekela několikrát prorazil do amerických hitparád - například roku 1968 se singlem Grazing in the Grass, veselou instrumentálkou, kde trumpeta nad dvěma akordy opakuje pár jednoduchých melodických pasáží.
Rozvíjel sólovou dráhu, účinkoval na slavném festivalu v kalifornském Monterey, zkoušel štěstí v R&B, afropopu, později nešťastně i discu.
Nakonec pocítil stesk po rodném kontinentu, nebo možná jen v americkém showbyznysu nevěděl, kudy dál. Buď jak buď, Masekela většinu 70. a 80. let strávil v různých afrických zemích, tiše trpěn diktátory v Guineji či Zairu, tedy dnešním Kongu.
Společensky se dlouho neangažoval. V Nigérii doprovázel uctívaného Felu Kutiho, průkopníka stylu afrobeat, za jihoafrickými hranicemi provozoval přenosné studio, kde jamoval s exulanty. Komerčně těžil z dobové obliby etnické hudby, na Západě tehdy z marketingových důvodů škatulkované jako "world music".
K politice opět nakročil až hitem z roku 1977 zvaným Soweto Blues, který napsal pro svou někdejší manželku, písničkářku Miriam Makebu.
Masově se Západ o Hugha Masekelu začal zajímat teprve koncem 80. let. Nejprve když na turné doprovázel písničkáře Paula Simona a jeho projekt Graceland, tedy kapelu sestavenou s jihoafrickými hudebníky navzdory politickému embargu.
Roku 1987 trumpetista natočil píseň Bring Him Back Home, z níž se stal celosvětový hit žádající osvobození Nelsona Mandely. Toho času zněl dokonce v broadwayském muzikálu. A po propuštění nejznámějšího jihoafrického "vězně svědomí" Masekela rovněž volal před zraky milionů diváků při televizním přenosu koncertu z anglického Wembley.
Roku 1990 byl Mandela skutečně propuštěn, brzy nato se stal prvním demokratickým prezidentem Jihoafrické republiky a světu zvěstoval konec apartheidu. A tehdy se do rodné země konečně vrátil i Hugh Masekela.
Uplynulé čtvrtstoletí se těšil pozici autority. Vyprodával koncerty, natáčel desky, objížděl světové festivaly. Pár let provozoval jazzklub, sepsal paměti. Roku 2010 zpíval na zahájení mistrovství světa ve fotbalu, historicky prvním v Jihoafrické republice.
Občas si stěžoval, že pověst "bojovníka proti apartheidu" mu brání v rozletu, také v posledních letech ale měl co říct. Upozorňoval, že když se otevřely hranice, se světem začali obchodovat zejména bílí podnikatelé z Johannesburgu, prominenti apartheidu.
Všímal si, jaká ve společnosti vzniká nerovnost. A bál se, že ta ekonomická dříve či později prosákne do společnosti i politiky.
"Za naše hlasy a díky našemu úsilí teď běloši vydělávají desetkrát víc než dřív, ale chudí jsou stále chudými," říkal Masekela a čím dál častěji se ptal, k čemu to celé bylo. "Máme svobodné volby a v některých částech země snad ustala policejní buzerace. Můžete žít, kde chcete, a dělat, co chcete, ale jen pokud máte patřičné prostředky. Obyčejní lidé z pádu apartheidu neprofitovali," mínil.
Samozřejmě, že zkoumal, jak se to odráží v muzice. Upozorňoval na paradox: dokud v Jihoafrické republice šlo hrát hudbu jakž takž svobodně, nikdo zvenčí se o ni nezajímal. Musel přijít apartheid, aby ji na pár desítek let dostal do středu pozornosti.
Hugha Masekelu ale ze všeho nejvíc trápilo, že Jihoafričané prý ztrácí kontakt se svým dědictvím. "Tradiční hudba, kterou jsem slýchal na zápraží, v kostelech i ve školách, mizí," vysvětloval, proč poslední roky trávil oprašováním archaických žánrů, postupů či nástrojů - jako když roku 2010 vydal album lidových svatebních písní zvané Jabulani.
Pro západní posluchače se hudebně prakticky přestal vyvíjet, jeho diskografie trpěla nadprodukcí. Také v rozhovorech Masekela někdy působil až zneuznaně, otráveně. Nadával na poměry, tvrdil, že hudba přestala být originální. A mnozí na oplátku kroutili hlavou, proč má slavný muzikant na sklonku života potřebu v nezáživných aranžmá přehrávat dávné jazzové standardy, jak to v doprovodu klavíristy Larryho Willise ostatně učinil i před čtyřmi lety na festivalu Struny podzimu.
Snad Hugh Masekela nakonec usoudil, že už pro něj vše podstatné tkví jen u kořenů. Ať už hrou jazzových standardů, nebo svatebních písní: snažil se využít svou slávu, aby druhým připomněl hudbu, kterou opustili. Třeba současným jihoafrickým raperům musel být k smíchu, přesto až dojemně hecoval mladé, ať otrocky nenapodobují západní styly a čerpají z vlastních tradic.
Zjednodušeně řečeno říkal: S pádem apartheidu jsme zbytek světa nedohnali, tvrdá práce teprve začíná. Teď je na vaší generaci, abychom se někam posunuli.
"Kolonisté po několik staletí vtloukali Jihoafričanům do hlavy, že jsou barbarský, nevzdělaný a druhořadý národ, který musí začít od nuly. Afrika si musí vzpomenout na to, co kolonisté po stovky let zadupávali do země," tvrdil.
Nechť se tedy na Hugha Masekelu vzpomíná právě tak - jako na muzikanta buditele. Snad až zvěstovatele nějakých budoucích velkých afrických zítřků.
