Rozhovor - Od jejich studiového debutu Brutální všechno už uplynulo deset let, ale pardubický kvartet Vypsaná fiXa i nadále patří do absolutní špičky domácího alternativního rocku. Nikdy nepotřebovali televizní estrády nebo reklamní kampaně, pozici jedné z nejpopulárnějších domácích kapel si zajistili neúnavným koncertováním po klubech. Letošní rok zakončili sedmým albem Detaily.
Chytrý nezávislý bigbít s kořeny v alternativním rocku devadesátých let, pod nimiž ještě prosvítá odkaz punku - tak by se dala popsat produkce kapely, která nikdy neměla přehnané ambice experimentovat s autorskými postupy nebo žánrovými crossovery, ale zároveň se nikdy nesnížila k buranským gestům.
Zdaleka největší podíl na jejich úspěchu mají poetické texty a projev kytaristy a zpěváka Márdiho. I na novince Detaily se jeho písně točí kolem mikropříběhů lidí z panelákových králíkáren mytického města San Piego. Márdi odžité reálie maloměsta zpracovává v neobvyklých obrazech: Bubetka je o dívce, která si zabydluje pokoj mýtickými bytostmi, Vše za 39 zase o milencích snažících se přežít za co nejméně peněz.
Stejně jako u dvou předchozích alb se o produkci postaral Dušan Neuwerth (Tata Bojs), který počínaje deskou Fenomén (2006) pomáhá kapele pracovat s čitelnějším a uhlazenějším zvukem. Spíše než rozervaným pankáčem z prvních nahrávek je teď sedmatřicetiletý Márdi sofistikovaným, lehce melancholickým komentátorem surreálných banalit. V takovém tónu se ostatně nesl následující rozhovor.
S předchozí deskou Klenot se fiXa rozhodla odejít od velké nahrávací společnosti. Desky od té doby vydávají na vlastním San Piego Records i digitálně distribučním modelem „zaplať, kolik chceš". Předchozí album Klenot fiXa natáčela v Londýně. „Tahle zkušenost byla k nezaplacení, jenom jsme bohužel neměli na zaplacení delšího časovýho úseku," glosuje Márdi.
Novinka vznikla znovu v českých studiích. „Po nahrání Detailů jsem si uvědomil, že hlavní investicí týhle naší nový desky je čas a odstup, kterej jsme získali díky tomu, že to tady není tak drahý jako v Londýně. V Londýně jsme to tam nasolili a museli jsme zmizet a na Detailech jsme to tam nasolili taky, ale pak jsme k tomu mohli vrátit a provést menší i větší změny v aranžích, a nakonec i v textech. Nomen omen!" dodává Márdi.
Texty fiXy na mě působí jako uzavřený vesmír postav, motivů; s každou deskou jako kdybys jen připisoval další kapitoly, který ho zabydlují dalšími postavičkami. Není malé město, v němž žiješ, zdrojem omezeného počtu historek a příběhů?
Jasně. Někdy se člověk na malým městě cejtí jako hrdina komedie Na hromnice o den více... Jednou za čas se ve městě přesunu a myslím, že jsem to tady ještě nevybydlel. Z bývalé vesnice, která se posléze stala čtvrtí, jsem dorazil přímo do epicentra nad hlavní křižovatku a pak jsem se dostal na panelákovou periferii.
Pak to vypadalo, že definitivně zmizím do Prahy. Už jsem byl s rodnou hroudou vnitřně dost bolestivě rozloučenej. No a nakonec se odchod nekonal. Když jsem psal texty na tuhle desku, tak jsem byl v situaci, kdy jsem se vrátil, i když jsem nikdy neodešel. Podle mě stačí i ten malej přesun, aby to bylo zase čerstvý a jiný. Člověk se na to musí soustředit. Hlavně si myslím, že ty příběhový vzorce jsou všude podobný - ale zároveň, když vyjdeš ven, tak se taky nestane pořád to samý. Teď mě láká ten vesmír za cedulí. Základnu už asi měnit nebudu.
Do tvých textů vždycky patřily odkazy na popkulturní reálie. V textech nové desky se mi zdá, že jsou to vesměs věci úzce spojené s devadesátými léty - Agent Cooper, Thelma & Louise, Tarantino. Je to záměr, nebo tvoji hrdinové žijí v předminulé dekádě?
Devadesátý léta pro mě byly silný a plný hrdinů, který za něco stáli, ale celkově bych řek, že je to spíš taková přirozená náhoda. Prostě mě zrovna napadlo tohle. Myslím, že hrdinové jsou největší v dětství - pak se začnou zmenšovat, zmizej a záleží jen na tom, který to byli.
I nová deska se digitálně prodává přes portál t-music.cz, na nosičích si distribuci obstaráváte sami. Na webu vám fanoušci za desku stylem „zaplať co chceš" vydělali 170 tisíc. Je tento model přímé podpory udržitelný?
Něco se vybralo a je to lepší než ve voku drát. Děkuju každýmu, kdo pochopil, že natočit desku není přímo úměrný tomu, za jak dlouho ji rychle a zadarmo stáhneš. Přímá podpora fanoušků je dobrej model, kterej v našem případě nejlíp funguje ve chvíli, kdy nahrajeme dobrý písně. Pak prostě přijdou.
Plánujeme maximálně dva roky dopředu - dál to ani moc nemá cenu a stejně je vždycky nakonec všechno trochu jinak. Vzhledem k celkový situaci jsou tyhle peníze vlastně bonus. Samozřejmě, že není úplně jasný, jak to bude dál, ale nějak to prostě bude, protože lidi hudbu potřebujou. Ale primární potřeba to u většiny lidí není.
Vypsaná fiXa si na popularitu stěžovat nemůže - a aktuální velké turné je důkazem. Je dnes pro kapely díky alternativním informačním i distribučním modelům jednodušší prosperovat/uživit se než třeba před pěti lety, nebo dokonce před nástupem internetu?
No asi jak pro koho. Živit se hudbou není sranda, ale samo hraní je skvělý a je to legrace. Já ani moc nevím, jak to mají ostatní kapely, my se prostě snažíme nahrávat a hrát, jak nejlíp umíme. Naše turné je velké tím, že hrajeme na hodně místech. Většinou jde o kluby. Tam se cítíme být doma. Na každý to místo s náma dorazí ředitel San Piego records a prodává tam. Máme svůj miniaturní hudební byznys a nejlepší na něm je, že je jenom náš. My rozhodujeme za co utratíme naše peníze.
Před lety byla situace lepší v tom, že i na absolutně neznámou kapelu dorazilo do klubu třeba šedesát lidí a my jsme toho využili. Teď je to trochu jinak. Lidi jsou zaplavovaný informacemi o tom, jak bude zle, a tak jsou dost zalezlý doma a šetřej, kde se dá. Když se maj rozhodnout, jestli zimní bunda nebo lístek na koncert ve chvíli, kdy je venku mínus deset a na obojí nejsou prachy, tak co vyhraje? Pro naší partu platí zásadní pravidlo: „Nesmíš se přestat snažit!"
Co bys doporučil začínajícím kapelám, které se pokouší prorazit a zároveň si nezadat s estrádama apod. Je poctivý a nekonečný koncertování po klubech cesta, jak se dostat do povědomí lidí?
Určitě to cesta je. Je to ale taky běh na hodně dlouhou trať a odměna nemusí být adekvátní úsilí. Takovej je život. A co bych doporučil? Dalo by se o tom mluvit dlouho a bylo by to jednodušší, než to teď říct několika větama. Ale zkusím to: Hrajte, buďte silní, buďte přátelé - vydržte hrát, vydržte být silní a hlavně vydržte být přátelé. Ostatní to nevydrží a odpadnou.
Několik koncertů z aktuálního turné se odehrálo ve společnosti Divadla Dno, které vám předskakuje. Jak jste se k němu dostali a jak fanoušci reagují na divadelní představení?
Michal Daleký, kterej tvoří padesát procent tohoto divadla, se mnou občas hraje v projektu Kašpárek v rohlíku. Jednou jsme s Kašpárkem hráli v Havířově a já jsem pak jel s Michalem domů a v autě nás to napadlo. Lidi na to reagují výborně. Musím říct, že nás to fakt příjemně překvapilo. Taky jsme se příjemně překvapili navzájem.
Máš tříletou dceru. Změnil zážitek s rodičovstvím tvoje kreativní postupy v hudbě? A nebo k životu vůbec?
Tak třeba první rok byl zajímavej - celý dny jsem jezdil po městě s kočárkem a poslouchal empétrojku. Dohnal a předehnal jsem tak ztrátu, kterou sem v poslouchání hudby měl, a taky jsem detailně prozkoumal nový území v ideálním krytí. Jsem nabitej na dalších deset let!
V duchu jsem si říkal, jak jsem jenom moh tak málo poslouchat muziku. Myslím, že se to na poslední desce projevilo. Jasmínka prostě přišla v pravej čas. Zážitek s rodičovstvím nemá moc cenu rozebírat: ty, co děti maj, věděj svý, a těm, co je nemaj, to stejně nemá moc cenu vykládat.
Svoje kreativní postupy jsem nezměnil - hraju doma na španělku a když si nahraju dobrej riff, tak tam holt občas mám taky nahranej dětskej hlas v různém emočním rozpoložení. Jinak to rodičovství nejlíp popsal Bohdan Sláma ve filmu 4 Slunce, kde táta říká synovi větu: „Já jsem tady kvůli tobě."
Právě pro nový film Bohdana Slámy jste nedávno dokončili hudbu. Je to klasická filmová hudba? Byla to první podobná zkušenost?
Je to naše první zkušenost a klasická filmová hudba to moc není. Není to ani fiXa. Bohdan Sláma z nás v podstatě dostal úplně něco jinýho na základě jednoho našeho nápadu, jak by se k tomu mohlo přistoupit.
Nenápadným způsobem to z nás prostě vymáčknul. Nejvíc hotovej jsem byl ve chvílí, kdy po nějakým x tým kole pingpongu mezi náma a filmařem řekl zvukař Čenda kouzelnou větu: „Víte, ona se do těch Bohdanovejch filmů moc hudba dělat nedá.." To bylo fakt vtipný. Vyvedlo se to ale nakonec pěkně - uvidíme, co řeknou ostatní. Já jsem hlavně rád, že jsme se s Bohdanem a celou jeho rodinou seznámili. To je na tom asi to nejlepší.
Tvoje první herecká filmová zkušenost je z Klubu osamělých srdcí, který podle mého názoru odkazu předrevolučního bigbítu spíše uškodil barvotiskovou idealizací. Jaký je tvůj vztah k téhle hudbě? Mají ještě dnešní muzikanti na co z předrevolučního undergroundu navazovat a nebo je už odsouzen , aby zůstal zapsaný jen v učenicích historie?
Myslím si, že je určitě na co navazovat. Indiáni to věděli už dávno a respektovali starý zkušený rodový stařešiny. Mišík nebo Merta dělali a pořád dělaj přece to samý, co já - snažili a furt se snažej napsat dobrou píseň s dobrým textem.
To je základní vzorec. Každej si to pak zabalí po svém. Petr Fiala z Mňágy mi říkal, že začal hrát kvůli Mertovi. První deska Mňágy a následný setkání s Filim bylo zase dost zásadní pro mě. To je podle mě to přirozený navazování. Historií se nakonec staneme všichni.
